ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.36.2015.1
sp. zn. 11 Tvo 36/2015-9
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015 stížnost obviněné L. B. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 10 To 99/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněné z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 51 T 10/2013, byla obviněná L. B. uznána pod bodem 4) a 5) vinnou zločinem (jedná se o zvlášť závažný zločin – pozn. Nejvyššího soudu) obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, a přečinem ohrožování výchovy mládeže podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byla podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 4 T 52/2014. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu dvou spoluobviněných.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná, spoluobvinění a státní zástupce v neprospěch spoluobviněných, odvolání, přičemž v rámci odvolacího řízení Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl tak, že podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř. obviněnou L. B. ponechal ve vazbě z vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. (výrok I.). Podle §71a tr. ř. byla žádost obviněné o propuštění z vazby zamítnuta (výrok II.). a podle §73 odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib obviněné (výrok III.).
Proti tomuto usnesení podala obviněná prostřednictvím svého obhájce stížnost. V odůvodnění stížnosti obviněná uvedla, že si je vědoma, že nebyla v průběhu trestního řízení k dostižení, ale nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že se takového jednání měla dopouštět opakovaně. Domnívá se, že trest odnětí svobody ve výši 5 let nelze považovat ani z hlediska judikatury za tak vysoký, aby odůvodňoval existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Dále uvádí, že by mohla být ubytována u své nejbližší rodiny a následně popisuje potíže, které její rodinu postihly. Stěžovatelka si vše plně uvědomila a je přesvědčena, že z její strany již nebude docházet k žádnému maření probíhajícího trestního stíhání. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o jejím propuštění z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud pode §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že obviněná byla od roku 2006 do roku 2009 celkem sedmkrát soudně trestána pro různorodou, zejména majetkovou trestnou činnost, přičemž trestné činnosti se dopouštěla i po sdělení obvinění v této trestní věci. Po dobu páchání předmětné trestné činnosti měnila své pobyty, neúčastnila se vyšetřovacích úkonů, což vedlo k jejímu vzetí do vazby na základě existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Důvodnost obavy z naplnění následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. shledal Vrchní soud v Praze rovněž na základě skutečnosti, že obviněná, která již byla v minulosti pro nespolupráci s orgány policie zatčena a po jejím zadržení byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka, závažným způsobem neplnila podmínky probace, což vyústilo ke vzetí obviněné do vazby. Vrchní soud proto shledává existenci vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. za zcela opodstatněnou, přičemž z důvodů výše rozebraných též nevyhověl písemnému slibu obviněné.
Se závěry Vrchního soudu v Praze opodstatňujícími důvodnost obavy, že obviněná uprchne nebo se bude skrývat s cílem vyhnout se trestnímu řízení nebo trestu, se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nad rámec výše uvedeného je třeba připomenout, že v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008).
Obviněná byla, byť nepravomocně, uznána vinnou zvlášť závažným zločinem a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna řada důkazů nasvědčujících tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že čin spáchala obviněná. Již samotná hrozba uložení tak citelného trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu, při plném respektování zásady presumpce neviny, v souladu s judikaturou Ústavního soudu může představovat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, když riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). V této souvislosti lze odkázat rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a výše již citované rozhodnutí Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „ zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání “), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9).
Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocným odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před takovým rozhodnutím. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
Pokud jde o tvrzení obviněné ohledně zajištění řádného a trvalého rodinného zázemí, nepříznivého vlivu trestního stíhání na její a matčino zdraví a nutnosti poskytnout péči její rodině, nelze tyto shledat natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Praze o nutnosti ponechání obviněné ve vazbě, resp. aby opodstatňovaly propuštění obviněné na svobodu, neboť ve srovnání se zvýšeným rizikem útěku nebo skrýváním, založeným, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, zejména nepravomocným odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, osobou obviněné a jejím dosavadním postojem k trestnímu stíhání, neposkytují dostatečnou záruku, že obviněná neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnula trestnímu stíhání nebo trestu, a důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. neeliminují.
Trestní řízení proti obviněné vzhledem k náročnosti projednávané věci trvá přiměřeně dlouhou dobu, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny. Náročnosti projednávané věci přitom odpovídá i délka trvání vazby, která ani zdaleka nedosáhla zákonem vymezenou nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby pro daný případ uvedenou v §72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněné jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu