ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.119.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 119/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. L. , zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární č. 1707, proti žalovaným 1) České pojišťovně a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, a 2) J. V. , o nahrazení souhlasu žalovaných a žalobce a žalovaného 2) s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 1/2013, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 2014, č. j. 19 Co 50/2014 - 115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Východočeského kraje, ze dne 10. 4. 2009, č. j. PVC-265-656/TČ-2008-70, pravomocným dne 21. 4. 2009, bylo v trestní věci neznámého pachatele, který se měl dopustit krádeže vozidel, padělání a pozměňování veřejné listiny, nedovolené výroby a držení státní pečetě a úředního razítka, rozhodnuto, že se do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové ukládá „ŠKODA SUPERB 3U STAMXX01/FA5 TMB, RZ 4T05227, r. v. 2003, barva červená-tmavá, současného VIN TMBBT63U849059543, původního VIN TMBBT63UX29006680, 1 kus originál klíče od vozidla, technický průkaz č. UB 096142, osvědčení o registraci vozidla č. UAD 599687, osvědčení o měření emisí č. EBB 866153, originál mezinárodní pojišťovací karty ČPP a.s., č. 2375038 a kopie kupní smlouvy ze dne 9. 7. 2008“ (dále též jen „vozidlo“ či „předmět úschovy“). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že vozidlo včetně příslušenství vydal orgánům činným v trestním řízení žalobce ve smyslu ustanovení §78 trestního řádu, že provedeným identifikačním šetřením a následnou metalografickou expertizou bylo zjištěno, že na vozidle byla odstraněna plocha s původním VIN a „vevařena“ plocha se současným VIN, že podle původního VIN mělo vozidlo registrační značku 1E87691, přičemž bylo odcizeno v době od 2. 12. 2005 do 22. 12. 2005 z prostoru před domem v P., že v té době byl jeho provozovatelem žalovaný 2) a vlastnicí společnost ŠkoFIN s.r.o, která následně obdržela od České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, pojistné plnění. Na vozidlo a jeho příslušenství uplatnil nárok žalobce, který jej koupil od I. Z. na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, dále žalovaná 1) a žalovaný 2), jemuž bylo vozidlo odcizeno, je tu však pochybnost, komu z nich má být vydáno.
Podáním ze dne 15. 4. 2010 žalobce požádal o vydání předmětu úschovy s odůvodněním, že je vlastníkem vozidla včetně jeho příslušenství, neboť je koupil „od osoby uvedené v usnesení policejního orgánu“ a zaplatil za ně kupní cenu, a že přihlašovatelé v řízení o úschově dosud neuplatnili právo na vydání předmětu úschovy.
Žalovaná 1) sdělila, že s vydáním vozidla z úschovy žalobci nesouhlasí, neboť „neshledává své postavení jako oprávněné osoby k udělení tohoto souhlasu“, a podáním doručeným soudu dne 5. 3. 2012 požádala o vydání předmětu úschovy.
Okresní soud v Hradci Králové poté, co usnesením ze dne 30. 7. 2012, č. j. 0Sd 9/2009 - 35 (podle potvrzení ve spise) pravomocným dne 1. 9. 2012, návrh přihlašovatelky České pojišťovny a.s. na vydání předmětu úschovy zamítl, usnesením ze dne 18. 9. 2012, č. j. 0Sd 9/2009 - 40 (podle potvrzení ve spise) pravomocným dne 17. 10. 2012, rozhodl, že předmět úschovy připadne státu, jestliže se o předmět úschovy nikdo nepřihlásí do jednoho roku ode dne vyhlášení tohoto usnesení nebo jestliže pravomocným usnesením soudu nebude vyhověno žádosti o vydání předmětu úschovy podané v této lhůtě, a že stát nabude vlastnictví k předmětu úschovy marným uplynutím uvedené lhůty.
Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 4. 1. 2013 domáhal, aby žalovaným 1) a 2) byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobci. Žalobu zdůvodnil tím, že je vlastníkem předmětu úschovy na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku s I. Z., jíž zaplatil dohodnutou kupní cenu ve výši 105.000,- Kč, a že nevěděl o tom, že prodávající není vlastnicí vozidla; v tomto ohledu poukázal na bod 3. kupní smlouvy, v němž prodávající prohlásila, že vozidlo nabyla legálně, že není předmětem leasingového pronájmu, půjčky, ani zástavy ve prospěch třetí osoby.
Samostatnou žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 14. 2. 2013 (ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 65/2013) se žalovaná 1) domáhala, aby žalobci a žalovanému 2) byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalované 1), kterou odůvodnila tím, že společnosti ŠkoFIN s.r.o. vyplatila pojistné plnění a že s ní následně uzavřela jako příkazník dne 12. 1. 2006 příkazní smlouvu, na základě které se zavázala bezplatně pro příkazce zajistit prodej předmětu úschovy, a současně jí příkazce postoupil svoji pohledávku vůči odborné firmě, která prodej automobilu uskuteční, přičemž v souvislosti s touto smlouvou vystavil příkazce téhož dne plnou moc pro příkazníka, aby konal veškeré úkony spojené s vydáním, navrácením a zajištěním prodeje vozidla.
Žalovaný 2) uvedl, že o předmět úschovy nemá zájem a že nic nenamítá proti jeho vydání, ať již soud rozhodne „ve prospěch kterékoli ze stran“.
Okresní soud v Hradci Králové - poté, co usnesením ze dne 12. 3. 2013, č. j. 14 C 1/2013 - 27, spojil v zájmu hospodárnosti ke společnému řízení věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 14 C 1/2013 a 9 C 65/2013 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 14 C 1/2013, rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 14 C 1/2013 - 89, rozhodl, že žalovaná 1) a žalovaný 2) jsou povinni souhlasit s vydáním žalobci ze soudní úschovy předmětu úschovy (výrok I.), dále zamítl žalobu „ve věci Okresního soudu v Hradci Králové spisové značky 9 C 65/2013“, kterou se Česká pojišťovna a.s. v procesním postavení žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému 1) a žalovanému 2) souhlasit s vydáním žalobkyni ze soudní úschovy předmětu úschovy (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 33.842,46 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok III.) a že žalobce a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Z provedeného dokazování mimo jiné zjistil, že první registrace vozidla byla evidována dne 29. 12. 2003, že od 6. 5. 2004 byl provozovatelem vozidla žalovaný 2) na základě smlouvy o finančním leasingu ze dne 4. 3. 2004 uzavřené s vlastníkem ŠkoFIN s.r.o., že v době od 2. 12. 2005 do 22. 12. 2005 bylo vozidlo odcizeno a poté znovu zaregistrováno v ČR (dovoz ze SRN) se současným VIN dne 23. 1. 2006, přičemž jako vlastník byl od 23. 1. 2006 do 6. 2. 2007 registrován M. Š., od 7. 2. 2007 bylo registrováno na vlastníka A. N., poté bylo dne 17. 9. 2007 převedeno na M. T., jenž jako vlastník nebyl registrován, od 12. 11. 2007 do 10. 7. 2008 bylo registrováno na vlastnici I. Z. a od 10. 7. 2008 je jako vlastník vozidla registrován žalobce, který je koupil od I. Z. na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku dne 9. 7. 2008 za sjednanou kupní cenu ve výši 105.000,- Kč. Z obsahu spisu Policie ČR soud dále zjistil, že žalobce při podání vysvětlení uvedl, že vozidlo kupoval přes autobazar, kde obdržel kontakt na I. Z., s níž se dohodl na kupní ceně ve výši 105.000,- Kč, neboť v průběhu zkušební jízdy došlo k poškození vozidla, že vozidlo kupoval v dobré víře, přičemž neměl tušení, že pochází z trestné činnosti a že se s prodávající setkal až při převodu vozidla. I. Z. do protokolu o podání vysvětlení policii uvedla, že auto koupila „od nějakého muže“ za 250.000,- Kč, že po 8 měsících jej chtěla prodat z důvodu vysoké spotřeby, že v červenci 2008 ji kontaktoval žalobce a že se dohodli na kupní ceně 105.000,- Kč. Z výpovědi svědkyně I. Z. soud prvního stupně zjistil, že kupní cenu za auto zaplatil její přítel, že auto prodala přes autobazar a že se s žalobcem setkala jen při převodu vozidla. Z odborného vyjádření Policie České republiky - správy Severomoravského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertiz, ze dne 14. 11. 2008, založeného ve spise policie, bylo soudem zjištěno, že původní identifikační číslo vozidla (VIN) bylo odstraněno a nově navařeno současné identifikační číslo a že výrobní číslo motoru nebylo pro nepřístupnost přečteno. Žalovaná 1) vyplatila společnosti ŠkoFIN s.r.o. dne 20. 2. 2006 pojistné plnění ve výši 411.660,- Kč a dne 12. 1. 2006 uzavřela žalovaná 1) jako příkazník s touto společností jako příkazcem příkazní smlouvu, v níž se žalovaná zavázala bezplatně zajistit pro příkazce prodej vozidla, a v souvislosti s touto smlouvou byla příkazcem vystavena plná moc pro příkazníka, aby konal veškeré úkony spojené s vydáním, navrácením a zajištěním prodeje vozidla. Soud věc posoudil podle ustanovení §185f občanského soudního řádu, podle kterého se přiměřeně aplikují ustanovení §185a až 185h o. s. ř., a dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že vlastníkem předmětu úschovy je žalobce, který vozidlo získal na základě kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku, i když věc byla v minulosti původnímu vlastníku odcizena, a že nebylo prokázáno, že žalobce věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není oprávněna zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (§446 obchodního zákoníku) ; jeho žalobě proto vyhověl. Žalobu žalované 1) zamítl, neboť „nebylo prokázáno, že v době rozhodování soudu jí svědčilo právo, na základě kterého by jí vozidlo a jeho příslušenství měly být vydány“.
K odvolání žalované 1) směřujícímu proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 19 Co 50/2014 - 115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.739,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.) a že žalobce a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na něž odkázal, a zabýval se tak jen námitkami v odvolání. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, usnesení ze dne 15. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1227/2010, a rozsudek ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2919/2012), a Ústavního soudu (usnesení ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, a nález ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02) nepřisvědčil námitce žalované 1), že soud prvního stupně se nezabýval dostatečně všemi aspekty dobré víry žalobce; v tomto ohledu vyšel též z vyjádření žalobce při odvolacím jednání, při němž uvedl, že kupní smlouva mu byla předložena autobazarem, že se „nezamýšlel nad jejím režimem“, přičemž „rovněž vysvětlil, proč si neověřoval, zda je vozidlo opatřeno pravým VIN, tedy, že spoléhal na autobazar a nahlédl do technického průkazu, v němž byla před prodávající řada vlastníků“. V této souvislosti odvolací soud dodal, že „i kdyby žalobce využil služby k prověření identifikátoru karoserie vozidla, jak žalovaná 1) namítala, nezjistil by, že se jedná o kradené vozidlo, ale pouze skutečnosti zjistitelné již z osvědčení o registraci vozidla (z velkého technického průkazu), a to že první registrace vozidla byla provedena 29. 12. 2003, že následně bylo dovezeno ze SRN a uvedeno do provozu v ČR dne 23. 1. 2006, takže „by žalobce ani prověřením VIN nic podstatného, co by mělo zpochybnit jeho dobrou víru ve vlastnictví prodávajícího, nezjistil“. Odvolací soud provedl důkaz fotografiemi vnitřku karoserie vozidla založenými ve spise Policie ČR, z nichž zjistil, že „pouhým okem nemohla být laikovi falešná identita vozidla zřejmá“; z toho dovodil, že žalobce nemohl mít žádné podezření o tom, zda prodávající je řádným vlastníkem vozidla či nikoli, když z osvědčení o registraci vozidla se podávalo, že „od uvedení auta do provozu v ČR mělo vozidlo postupně několik vlastníků“, přičemž prodávající je koupila taktéž od fyzické osoby, provozovala ho několik měsíců a prodávala ho prostřednictvím podnikatele, který má v předmětu činnosti zprostředkování prodeje a koupě automobilů. Dále poukázal na to, že žalobce s prodávající telefonicky sjednal kupní cenu a že se s ní osobně setkal při přepisu vozidla, takže „si mohl být jist i totožností této osoby“. Za opodstatněnou nepovažoval odvolací soud ani námitku žalované 1), že uzavřená kupní smlouva je neplatná z důvodu, že vozidlo je v ní označeno pod jiným VIN, než které mu bylo přiděleno, a jedná se tak o počáteční nemožnost plnění, jelikož žalobce kupoval vozidlo se stávajícím VIN, přičemž původní identifikátor karoserie nemá vzhledem k dostatečné identifikaci předmětu koupě žádný význam, pokud její účastníci o falešném identifikátoru nevěděli. Ani cena vozidla nemusela být podle odvolacího soudu pro žalobce bez dalšího „podnětem pro úvahu, že vozidlo může být kradené“. V řízení přitom nevyšly najevo ani žádné skutečnosti, které by zpochybnily dobrou víru I. Z. při koupi vozidla od předchozího vlastníka. Zjištěný skutkový stav věci proto podle odvolacího soudu opodstatňuje závěr soudu prvního stupně, že „žalobce jako kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající I. Z. byla oprávněna převést vlastnictví k předmětnému automobilu, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře“.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. a důvodnost z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, „jaké nároky jsou kladeny na kupujícího ust. §446 obch. zák. z hlediska prokázání skutečnosti, že kupující při nabývání vozidla od prodávajícího nemohl vědět, že prodávající není vlastníkem vozidla“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „a která je dovolacím soudem rozhodována jinak“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „pokud kupující uzavře s prodávajícím kupní smlouvu podle obchodního zákoníku, prodávající mu obvyklým způsobem doloží své vlastnické právo k vozidlu velkým technickým průkazem a potvrdí přijetí sjednané kupní ceny od kupujícího, dostál kupující nárokům, které na něho klade ustanovení §446 obch. zák. z hlediska prokázání skutečnosti, že kupující při nabývání vlastnictví vozidla od prodávajícího nemohl vědět, že prodávající není jeho vlastníkem“, a namítá, že „tento názor je založen na formalistickém výkladu ust. §446 obch. zák., který na kupujícího neklade zpřísněné požadavky na prokázání dobré víry při nabytí vozidla, tak jak to obecným soudům uložil Ústavní soud v nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 75/04“. Dovolatelka má naopak za to, že kupující, který nabyl ojeté vozidlo v dobré víře, by měl tvrdit a prokázat nejen skutečnosti, ze kterých vycházel odvolací soud, nýbrž i další skutečnosti, které jeho dobrou víru prokazují, a to s ohledem na to, že je „obecně známo, že na území České republiky je zaregistrováno tisíce vozidel s falešnou identitou, která pocházejí z trestné činnosti“. Kupující by si proto měl ověřit, zda-li vozidlu, které nabývá, skutečně výrobce přidělil identifikační číslo karoserie, které je vyraženo na vozidle a uvedeno ve velkém technickém průkaze k vozidlu, a to zvláště za situace, kdy tuto skutečnost lze bez větších potíží, zjistit u každého vozidla“. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že ani využitím služby k prověření identifikátoru karoserie vozidla, by žalobce nezjistil, že se jedná o kradené vozidlo, ale pouze skutečnosti zjistitelné již z osvědčení o registraci vozidla, přičemž poukazuje na to, že „odborné firmy při ověřování VIN vozidel, nevycházejí pouze z osvědčení o registraci vozidla na území ČR, nýbrž z VIN vozidla, které je na něm vyraženo a které je uvedeno ve velkém technickém průkaze k tomuto vozidlu, a podle tohoto VIN dokážou u výrobce zjistit, zda-li výrobce tento VIN nějakému vozidlu přidělil, nebo, zda-li historie vozidla popsaná v osvědčení o registraci vozidla na území ČR odpovídá historii vozidla, kterému výrobce přidělil VIN, které je uvedeno na vozidle v jeho velkém technickém průkaze“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k „novému projednání a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) není přípustné.
Projednávanou věc je - vzhledem k tomu, že předmět úschovy byl přijat do soudní úschovy usnesením Policie České republiky ze dne 10. 4. 2009, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2009 - i v současné době třeba posuzovat podle ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §185f o. s. ř. přijímá-li soud do úschovy věci v případech stanovených zvláštními zákonnými předpisy, řídí se ustanoveními příslušného předpisu, a není-li jich, ustanoveními §185a až 185h, a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu. Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§185e o. s. ř.).
Úschova, o níž rozhodl orgán činný v trestním řízení podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., je úschovou u soudu podle ustanovení 185f o. s. ř. Soud v řízení o takových úschovách proto postupuje podle ustanovení trestního řádu a v otázkách úschovy, které v něm nejsou upraveny, postupuje přiměřeně podle ustanovení o řízení o úchovách. K aplikaci těchto ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. října 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, uveřejněném pod číslem 24/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž mimo jiné zaujal tyto právní závěry: a) věc, o níž bylo podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí tr. zák. rozhodnuto, že se ukládá do úschovy, se považuje za uloženou do úschovy dnem právní moci usnesení vydaného příslušným orgánem činným v trestním řízení, b) o přijetí do úschovy soud v občanskoprávním řízení nerozhoduje, c) složitel v řízení nevystupuje, d) postavení příjemce má ten, kdo věc orgánům činným v trestním řízení vydal, e) postavení přihlašovatele má ten, kdo na věc uplatňoval právo v trestním řízení, popř. ten, kdo na ni uplatnil právo po jejím složení do úschovy, f) věc bude vydána z úschovy příjemci nebo přihlašovateli, jestliže s tím ostatní účastníci řízení souhlasí nebo jestliže byl jejich nesouhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu vydaným podle ustanovení §185e o. s. ř., g) vyhoví-li soud v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu žalobě (rozsudkem uloží žalovanému povinnost souhlasit s vydáním uložené věci žalobci), soud po právní moci rozsudku v řízení o úschově rozhodne o odevzdání věci žadateli (jednomu ze žadatelů) a po právní moci usnesení přijme opatření, aby mu uložená věc byla (tím, kdo má věc u sebe) skutečně odevzdána.
Předmětem soudní úschovy podle ustanovení §185f o. s. ř. je v dané věci shora označené vozidlo s příslušenstvím, o jehož vydání požádal žalobce jako příjemce a žalovaná 1) jako přihlašovatelka, kteří přitom odporovali tomu, aby předmět úschovy byl vydán druhému z nich; z tohoto důvodu podali žalobce a žalovaná 1) žalobu podle §185e o. s. ř.
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu věci mimo jiné zjištěno, že první registrace vozidla byla evidována dne 29. 12. 2003, že od 6. 5. 2004 byl provozovatelem vozidla žalovaný 2) na základě smlouvy o finančním leasingu ze dne 4. 3. 2004 uzavřené s vlastníkem ŠkoFIN s.r.o., že v době od 2. 12. 2005 do 22. 12. 2005 bylo vozidlo odcizeno a poté znovu zaregistrováno v ČR (dovoz ze SRN) se současným VIN dne 23. 1. 2006, že v době od 23. 1. 2006 do 17. 9. 2007 bylo vozidlo postupně registrováno na vlastníka M. Š., A. N. a poté bylo převedeno na M. T., jenž nebyl jako vlastník registrován, že od 12. 11. 2007 do 10. 7. 2008 bylo registrováno na vlastnici I. Z. a od 10. 7. 2008 je jako vlastník vozidla registrován žalobce, který je koupil od prodávající I. Z. „přes autobazar“ na základě kupní smlouvy připravené pracovníkem autobazaru a uzavřené podle obchodního zákoníku dne 9. 7. 2008 za sjednanou kupní cenu ve výši 105.000,- Kč, že žalobce se s prodávající osobně setkal při převodu vozidla na dopravním inspektorátu, že v době, kdy jej žalobce kupoval, bylo vozidlo poškozeno (při předváděcí jízdě), a že kriminalistickou expertizou provedenou orgány činnými v trestním řízení bylo zjištěno, že původní identifikační číslo vozidla (VIN) bylo odstraněno a nově navařeno současné identifikační číslo uvedené v osvědčení o registraci vozidla (ve velkém technickém průkaze).
Podle ustanovení §446 obch. zák. nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Obchodní zákoník v ustanovení §446 upřednostňuje dobrou víru před ochranou vlastnického práva původního vlastníka jako výjimku ze zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Toto ustanovení však na kupujícího klade přísné nároky a je třeba je vykládat rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001, a nález Ústavního soudu ze dne 26. srpna 2003, sp.zn. I. ÚS 437/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 110/2003). Ustanovení §446 obch. zák. chrání dobrou víru kupujícího v případě, že nevěděl, nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávané věci. V takovém případě je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, v rozsudku ze dne 7. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 2343/2008, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009, nebo v usnesení ze dne 22. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2806/2007. Se zřetelem k uvedenému je nutno po kupujícím požadovat prokázání jeho dobré víry, což však nemůže znamenat, že by kupující pro splnění kritérií obsažených v ustanovení §446 obch. zák. musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci. Povinnost kupujícího prověřit všechny předchozí vlastníky či držitele věci (mimo prodávajícího) se omezuje jen na okolnost, zda kupující věděl, nebo vědět měl a mohl, že některá z těchto osob není, resp. nebyla vlastníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1227/2010, či rozsudek ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2919/2012).
Rozhodnutí soudů obou stupňů v dané věci jsou založena na skutkovém závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastnicí vozidla a že není ani oprávněna vozidlem nakládat za účelem jeho prodeje, neboť především vycházel z údajů uvedených ve velkém technickém průkazu k vozidlu, v němž byla jako jeho vlastnice zaregistrována I. Z., přičemž před ní bylo vozidlo registrováno na několik předchozích vlastníků a na dalšího držitele, z čehož nebylo možno dovodit, že by vlastnictví k vozidlu bylo převáděno nevlastníkem. V řízení přitom nevyšly najevo ani žádné skutečnosti, které by zpochybnily dobrou víru I. Z. při koupi vozidla od předchozího vlastníka.
Námitka dovolatelky, že „kupující by si měl ověřit“, zda-li vozidlu, které kupuje, výrobce přidělil identifikační číslo karoserie, které je vyraženo na vozidle a uvedeno ve velkém technickém průkaze k vozidlu, je v obecné rovině sice správná, v dané věci jí však vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním přisvědčit nelze. Již ze shora citovaného usnesení policie ze dne 10. 4. 2009, jímž v trestní věci neznámého pachatele (který se měl dopustit krádeže vozidel, padělání a pozměňování veřejné listiny, nedovolené výroby a držení státní pečetě a úředního razítka) bylo rozhodnuto, že se do úschovy Okresního soudu v Hradci Králové vozidlo ukládá, totiž zcela jednoznačně vyplývá, že kriminalistickou expertizou (z jejíchž závěrů následně vycházely i soudy obou stupňů) bylo zjištěno, že původní identifikační číslo vozidla (VIN) bylo odstraněno a nově navařeno současné identifikační číslo, které je též uvedeno ve velkém technickém průkaze k vozidlu. Je proto přiléhavý i názor odvolacího soudu, že ani využitím služby k prověření identifikátoru karoserie vozidla, by žalobce nezjistil (nemohl zjistit), že se jedná o vozidlo, které bylo půdnímu vlastníkovi odcizeno, ale pouze skutečnosti zjistitelné již z osvědčení o registraci vozidla na území ČR.
Pakliže na základě zjištěného skutkového stavu věci nebyly sebemenší pochybnosti o dobré víře žalobce jako kupujícího, že prodávající I. Z. je vlastnicí vozidla a že je oprávněna s ním nakládat za účelem jeho prodeje, když v řízení nebylo prokázáno, že žalobce věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastnicí vozidla a že není ani oprávněna vozidlem nakládat za účelem jeho prodeje, a ani nebyla zpochybněna dobrá víra prodávající v době, kdy vozidlo koupila, přičemž odvolací soud vycházel z názoru, že po kupujícím movité věci nelze požadovat, aby před jejím nabytím prověřil každého z předchozích vlastníků a nabývací tituly všech předchozích vlastníků, a dospěl k závěru, že předpoklady pro nabytí vlastnického práva žalobcem podle ustanovení §446 obch. zák. byly splněny, je tento jeho závěr v souladu s hmotným právem a judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu; nelze mít tudíž ani za to, že by odvolací soud ustanovení §446 obch. zák. vyložil formalisticky, jak dovolatelka namítá, byť již nadbytečně uzavřel, že „žalobce jako kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající I. Z. byla oprávněna převést vlastnictví k předmětnému automobilu, a že tedy byl v tomto smyslu skutečně v dobré víře“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, z jehož odůvodnění vyplývá, že nelze-li s ohledem na skutková zjištění z ničeho dovodit zásadní pochybnosti o nedostatku dobré víry na straně žalobce při uzavírání kupní smlouvy s prodávajícím o vlastnickém právu prodávajícího k předmětnému vozu a o oprávnění s ním nakládat za účelem prodeje, není žalobce povinen prokazovat, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že byl oprávněn s ním nakládat za účelem jeho prodeje).
Dovolací soud proto dovolání žalované 1) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 2, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná 1) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci ani žalovanému 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2015
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu