ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1605.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1605/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně ELPLAST - KPZ Rokycany, spol. s r.o. se sídlem ve Zbirohu, Mlečice č. 45, IČO 49195891, zastoupené Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Radyňská č. 479/5, proti žalované SABO INNOVATION, spol. s r.o. se sídlem v Uničově, Renoty č. 81, IČO 25839985, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 767/62, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 268/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2014 č.j. 69 Co 251/2014-792, takto:
Rozsudek krajského soudu, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2014 č.j. 69 Co 252/2014-803 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. ledna 2015 č.j. 69 Co 11/2015-844 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 10.9.2008 domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná kupní smlouva ze dne 27.3.2007, kterou společnost WINDSTORM, s.r.o. (dříve EKO-BIO Bohemia, s.r.o.) jako dlužník žalobkyně převedla na žalovanou (dříve BARTFIN spol. s r.o.) vlastnické právo k nemovitostem označeným jako "dům na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, pozemek zastavěná plocha a nádvoří, pozemek ostatní plocha, pozemek zahrada a pozemek ostatní plocha v k.ú. R. a obci U., nemovitosti zapsány u KÚ pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc na LV 187 pro uvedenou obec a katastrální území". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k prodeji nemovitostí došlo v úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitele, že jednatelem dlužníka i žalované je tatáž osoba (Ľ. S.) a že v době převodu měla žalobkyně proti dlužníku pohledávku ve výši 1.428.000,- Kč, která jí byla následně přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2007 č.j. 18 Cm 174/2006-58 "ve spojení" s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.4.2008 č.j. 4 Cmo 8/2008-126 (tyto rozsudky nabyly právní moci dne 4.6.2008). Žalobkyně svou pohledávku nemůže uspokojit z jiného majetku dlužníka, neboť "dle jejího vlastního prohlášení žádný majetek nemá".
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5.1.2010 č.j. 24 C 268/2008-334 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 31.637,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána včas a že žalobkyně má proti dlužníku vymahatelnou pohledávku, soud prvního stupně řešil otázku, zda lze kupní smlouvu ze dne 27.3.2007 považovat za právní úkon, který zkracuje uspokojení věřitelovy pohledávky. Z provedeného dokazovaní dospěl k názoru, že kupní cena sjednaná v kupní smlouvě ze dne 27.3.2007 byla žalovanou dlužníkovi žalobkyně skutečně zaplacena, když k zaplacení došlo "ve formě hotovostních plateb, bezhotovostních převodů finančních prostředků ve prospěch účtu dlužníka, provedením zápočtů a převzetím dluhů dlužníka žalovanou". Protože kupní cena byla sjednána dokonce vyšší částkou, než byla cena obvyklá, a protože ji žalovaná dlužníkovi zaplatila, nemůže se jednat o úkon, kterým by se zmenšil majetek dlužníka; kupní smlouvě proto nelze ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku s úspěchem odporovat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30.9.2010 č.j. 69 Co 195/2010-371 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.353,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že předmětná kupní smlouva nevedla ke zmenšení majetku dlužníka a že tedy nezkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, když "v majetku dlužníka byly kupní smlouvou nahrazeny prodávané nemovitosti jim odpovídajícím peněžním plněním", na čemž nemůže nic změnit ani to, že "sjednanou kupní cenu částečně žalovaná dlužníkovi skutečně nezaplatila" (došlo k převzetí dluhu a započtení pohledávky), když převzetí dluhu, respektive započtení pohledávky na kupní cenu v tomto řízení žalobkyně žalobou podle ustanovení §42a občanského zákoníku nenapadla, proto se jí soud, který je vázán žalobou, nemohl v tomto řízení zabývat.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27.6.2012 č.j. 21 Cdo 720/2011-394 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň z části uspokojil, a že nejde o zkracující právní úkon, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, dospěl dovolací soud k závěru, že dlužník jako prodávající po převodu nemovitostí na žalovanou jako kupující neměl již žádný jiný majetek, jenž by mohl sloužit k uspokojení jeho věřitelů, a že za prodané nemovitosti se mu nedostalo skutečného (reálného) protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení všech věřitelů, a odmítl názor, podle něhož by "realizace" kupní smlouvy ze dne 27.3.2007 "významnou měrou i snížila pasiva dlužníka a komplexně vylepšila majetkové portfolio tohoto dlužnického subjektu", když nevedla k uspokojení všech věřitelů. Dovolací soud nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, podle kterého "nebylo možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka a že by zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně", a vytknul mu, že - veden chybným právním názorem - se nezabýval tím, zda žalované musel být znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele (a zda byla splněna další podmínka odporovatelnosti ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku), popřípadě zda mezi dlužníkem a žalovanou nebyl vztah osob blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat, jakož ani tím, zda žalovaná (spolu s dlužníkem) nejednala se společným záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení pohledávek (dalších) věřitelů dlužníka (a zda proto není kupní smlouva ze dne 27.3.2007 podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná, když neplatnému právnímu úkonu nelze s úspěchem odporovat).
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 5.11.2013 č.j. 24 C 268/2008-682 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 67.942,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Z výsledků dokazování dovodil, že jednatel obou společností, které uzavřely kupní smlouvu ze dne 27.3.2007, Ľ. S. usiloval společně se svojí družkou M. B. "o uchránění sídla dlužníka a současně především společného bydliště, minimálně před věřitelem WINDTOWER, spol. s r.o.", a že proto jde o absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Pro případ "užšího pojetí společného úmyslu účastníků kupní smlouvy" se soud prvního stupně zabýval také otázkou neúčinnosti právního úkonu "z hlediska jeho zkracující povahy" a dovodil, že ke zmenšení majetku dlužníka nemohlo dojít, neboť realizací převodu nemovitostí, byť dlužník neměl další majetek, reálně nabyl protiplnění (kromě provedených zápočtů a převzetí dluhů nabyvatele vlastnictví), které i tak přesahovalo obvyklou cenu převáděných nemovitostí. Soud prvního stupně uzavřel, že v kupní smlouvě ze dne 27.3.2007 nelze spatřovat odporovatelný právní úkon podle ustanovení §42a občanského zákoníku. Soud prvního stupně posléze usnesením ze dne 21.2.2014 č.j. 24 C 268/2008-740 uložil žalobkyni, aby zaplatila "ČR - Okresnímu soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 1.922,- Kč, a usnesením ze dne 20.11.2014 č.j. 24 C 268/2008-817 zamítl návrh žalobkyně na vydání "doplňujícího usnesení o nákladech dovolacího řízení".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 16.9.2014 nepřipustil žalobkyní navrženou změnu žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je společnost WINDSTROM, s.r.o., eventuálně aby byla vůči ní určena právní neúčinnost kupní smlouvy ze dne 27.3.2007, neboť jí byl uplatněn nový nárok, navíc proti někomu, kdo není účastníkem řízení - rozsudkem ze dne 23.9.2014 č.j. 69 Co 251/2014-792 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení 62.316,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože; ve výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.113,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Brože. Poté, co odmítl námitky žalobkyně o tom, že by za řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno její právo na projednání věci v její přítomnosti a že by soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst.2 občanského soudního řádu, odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 27.3.2007 není absolutně neplatným právním úkonem, neboť nebyl prokázán společný záměr účastníků kupní smlouvy zmařit uspokojení pohledávek dalších věřitelů; v době uzavření kupní smlouvy byla pohledávka žalobkyně vůči dlužníkovi ještě předmětem soudního sporu, o povinnosti dlužníka zaplatit žalobkyni pohledávku bylo pravomocně rozhodnuto až dne 4.6.2008 a v době uzavření kupní smlouvy záměr obou stran smlouvy zkrátit uspokojení nároku žalobkyně nebyl prokázán i s přihlédnutím k výši reálně zaplacené kupní ceny 1.962.516,90 Kč odpovídající obvyklé ceně nemovitostí stanovené znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že se jedná o platný právní úkon, lze kupní smlouvě ze dne 27.3.2007 odporovat ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, ovšem může být úspěšná, jen byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Po zjištění, že "výlučným vlastníkem pozemku, jak jsou tyto nemovitosti zapsány v k.ú. R. pro obec U. na LV č. 203", je na základě kupní smlouvy ze dne 20.3.2009 s právními účinky vkladu práva ke dni 24.3.2009 Ľ. S. a že budova v R. - objekt bydlení na pozemku, jak je zapsána na LV č. 211 v k.ú. R., pro obec U., je v podílovém spoluvlastnictví M. B. a Ľ. S. (každého co do ideální poloviny), odvolací soud uzavřel, že žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimovaná. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci poté usnesením ze dne 23.9.2014 č.j. 69 Co 252/2014-803 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 21.2.2014 č.j. 24 C 268/2008-740 a usnesením ze dne 26.1.2015 č.j. 69 Co 11/2015-844 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 20.11.2014 č.j. 24 C 268/2008-817.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla "nepředvídatelná", neboť k absolutní neplatnosti právních úkonů soud přihlíží "i bez návrhu z úřední povinnosti", a že odvolací soud nesprávně nepřipustil navrženou změnu žaloby, když žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně dále odmítá názor soudů, že by kupní smlouvou ze dne 27.3.2007 nebyla zkrácena v možnosti uspokojení své pohledávky, když bylo zjištěno, že dlužník neměl žádný jiný majetek a že výtěžek prodeje nemohl vést k uspokojení všech dlužníkových věřitelů. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že by žalovaná nebyla ve věci pasivně legitimována, a namítá, že odvolací soud "zaměnil způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (pasivní procesní legitimaci) s hmotněprávním vztahem procesně způsobilého účastníka (pasivní věcnou legitimací)". Žalobkyně dovozuje, že "rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanovení §157 a §132 občanského soudního řádu, zejména nedostatek řádného, přezkoumatelného a přesvědčivého odůvodnění právního posouzení, a současně i neústavním ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS" a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby věc poté u soudu prvního stupně projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudu významné (mimo jiné) vyřešení právních otázek, za jakých předpokladů lze (v souvislosti s pohledávkami věřitelů prodávajícího) považovat kupní smlouvu ze dne 27.3.2007 za neplatný právní úkon podle ustanovení §39 občanského zákoníku a jaké má právní následky skutečnost, že předmětné nemovitosti byly v průběhu řízení kupními smlouvami ze dne 20.3.2009 a 5.5.2010 převedeny na Ľ. S. a M. B. Protože odvolací soud se při řešení těchto otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 27.3.2007 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst.1 obč. zák.). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst.3 obč. zák.).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele - jak bylo uvedeno již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu (v rozsudku Nejvyššího soud ČR ze dne 27.6.2012 č.j. 21 Cdo 720/2011-394) - tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku nejde také tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
O úmysl zkrátit věřitele se jedná - jak bylo rovněž uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu - zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující tu je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele jsou buď absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §39 obč. zák., nebo sice platné, avšak odporovatelné podle ustanovení §42a obč. zák. Zjištění o tom, že obě strany uzavřely smlouvu ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, má za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení §39 obč. zák. Učinil-li však právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele jen dlužník, jde o platnou smlouvu, která však je - musel-li být tento úmysl druhé straně znám, popřípadě jde-li o smlouvu sjednanou s osobou blízkou dlužníkovi (s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat) - odporovatelná ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.7.2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V případě, že je právní úkon neplatný, jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. Vyplývá z toho (mimo jiné), že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný (jako v posuzovaném případě), mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 980/2014).
V posuzovaném případě se žalovaná jako kupující a dlužník jako prodávající v kupní smlouvě ze dne 27.3.2007 dohodli, že kupní cena ve výši 2.730.681,- Kč bude uhrazena tak, že na ni bude započtena záloha ve výši 500.000,- Kč, kterou kupující "zaplatil před podpisem této kupní smlouvy", a že zbytek ve výši 2.230.681,- Kč bude zaplacen na účet prodávajícího uvedený ve smlouvě do 31.3.2008. Poté, co došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího (vklad vlastnického práva byl v katastru nemovitostí zapsán dne 19.4.2007 s tím, že jeho právní účinky vznikly dnem 28.3.2007), se kupující a prodávající dohodli v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 30.4.2007, že část kupní ceny bude uhrazena tak, že žalovaná převezme závazek prodávající vůči M. P. ve výši 391.164,10 Kč, a v dodatku č. 2 ke kupní smlouvě ze dne 12.7.2007, že žalovaná převezme závazek prodávající vůči Raiffeisenbank a.s. plynoucí z úvěrového závazku č. 550/16/05/SME v aktuální výši 777.000,- Kč, a v dohodě o vzájemném vypořádání pohledávek a závazků ze dne 12.7.2007, že prodávající a kupující provedli zápočet na pohledávku z kupní smlouvy ze dne 27.3.2007 ve výši 100.000,- Kč, vyplývající z pohledávky kupující vůči prodávající "z faktury č. 2601020009 ze dne 29.11.2006 splatné 30.1.2007". Z uvedeného je zřejmé - jak dovodil dovolací soud již v rozsudku ze dne 27.6.2012 č.j. 21 Cdo 720/2011-394 - že se prodávající, která neměla žádný jiný majetek, jenž by mohl sloužit k uspokojení jejích věřitelů, za prodané nemovitosti nedostalo skutečného (reálného) protiplnění, které by mohlo být zdrojem uspokojení všech věřitelů.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že "zřejmým účelem uzavření kupní smlouvy dne 27.3.2007 bylo uchování sídla a bydliště společníka dlužníka žalobkyně (a jeho družky) před nároky jiného věřitele (WINDTOWER, spol., s r.o.)". Odpovídá-li uvedené zjištění skutečnosti, je nepochybné, že kupní smlouvu ze dne 27.3.2007 uzavřely obě její strany ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení věřitelů (věřitele) dlužníka žalobkyně a že jde proto o neplatný právní úkon podle ustanovení §39 obč. zák.
Za řízení před soudy bylo rovněž zjištěno, že předmětné nemovitosti byly po podání žaloby žalovanou převedeny na jiného, a to "pozemek zastavěná plocha a nádvoří, pozemek ostatní plocha, pozemek zahrada a pozemek ostatní plocha" v katastrálním území R., obci U., na základě kupní smlouvy ze dne 20.3.2009 na Ľ. S. a "budova v R. - objekt bydlení na pozemku zastavěná plocha a nádvoří" v katastrálním území R., obci U. na základě kupní smlouvy ze dne 5.5.2010 na M. B. a Ľ. S. (do jejich podílového spoluvlastnictví). S názorem odvolacího soudu, že je proto v posuzovaném případě dán nedostatek pasivní věcné legitimace, nelze souhlasit.
Judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006) již dříve dospěla k závěru, že, převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný podle ustanovení §39 obč. zák. Protože v projednávané věci žalobkyně podala u soudu proti žalované svou odpůrčí žalobu již dne 10.9.2008, nelze pokládat kupní smlouvu ze dne 20.3.2009 a kupní smlouvu ze dne 5.5.2010 za platné právní úkony, které by mohly mít za následek nedostatek pasivní věcné legitimace.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil změnu žaloby, kterou uplatnila za odvolacího řízení. Přehlíží však, že o nepřipuštění změny žaloby odvolací soud rozhodl usnesením (vyhlášeným při jednání dne 16.9.2014), proti němuž není dovolání - jak vyplývá z ustanovení §237 až 238a o.s.ř. - přípustné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2007 sp. zn. 29 Odo 311/2006) a kterým jsou soudy a účastníci řízení vázáni. Rozhodl-li tedy odvolací soud, že žalobkyní navrženou změnu žaloby nepřipouští, mělo to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodováno, což samozřejmě nevylučovalo, aby žalobkyně svůj nárok, jež prosazovala změnou žaloby, uplatnila žalobou podle části třetí občanského soudního řádu. Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, jestliže věc projednal na základě "původní" žaloby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek a akcesorická usnesení odvolacího soudu ze dne 23.9.2014 č.j. 69 Co 252/2014-803 a ze dne 26.1.2015 č.j. 69 Co 11/2015-844 podle ustanovení §243e odst. 1 a §243e odst.2 věty třetí o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení; předpoklady pro postup podle ustanovení §243e odst.3 o.s.ř. nebyly shledány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu (jako o součásti veškerých nákladů, které účastníkům vznikly za řízení před všemi stupni soudů) i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu