ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3607.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3607/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce IKTUS, s.r.o. se sídlem v Zátoru, Loučkách č.p. 100, IČO 48395790, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října č. 1610/95, proti žalovaným 1) M. A. , a 2) M. A. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18, o určení neúčinnosti darovací smlouvy a veřejné dobrovolné dražby, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 87/2011, o dovolání žalobce a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2014 č.j. 57 Co 722/2013-218, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22. května 2009, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o určení neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 7. ledna 2011, mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 19. června 2013 č.j. 19 C 87/2011-189, opravený usnesením ze dne 1. července 2013 č.j. 19 C 87/2011-192, mění tak, že se zamítá žaloba o určení, že je vůči žalobci právně neúčinná "dobrovolná dražba ze dne 7. ledna 2011 č.j. 385/2011, na základě které došlo k přechodu spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 na nemovitostech - budově v části obce P. C., stavbě pro výrobu a skladování stojící na pozemku, pozemcích, vše v katastrálním území O. P., obec K., okres B., z původního vlastníka M. A., na žalovaného 2)".
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 30.596,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.926,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 22.442,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Mikety, advokáta se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká č. 1249/18.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově dne 12.5.2011 domáhal, aby bylo určeno, že jsou vůči němu právně neúčinné jednak "dobrovolná dražba ze dne 7.1.2011 č.j. 385/2011, na základě které došlo k přechodu spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/3 na nemovitostech - budově v části obce P. C., stavbě pro výrobu a skladování stojící na pozemku, pozemcích, vše v katastrálním území O. P., obec K., okres B., z původního vlastníka M. A., na žalovaného 2)", jednak "darovací smlouva o darování spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 2/3 na nemovitostech - pozemcích vše v katastrálním území O. P., obec K., okres B. ze dne 22.5.2009, uzavřená mezi M. A., na straně dárce a žalovanými 1) a 2) na straně obdarované". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dlužníku M. A., bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.3.2011 č.j. 7 Cm 48/2009-171, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.10.2012 č.j. 4 Cmo 294/2012-253, pravomocně uloženo, aby zaplatil žalobci 808.249,- Kč s příslušenstvím, že dlužník M. A. uzavřel dne 22.5.2009 se svými syny - žalovanými 1) a 2) darovací smlouvu, kterou žalovaní nabyli každý spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/3 k pozemkům v katastrálním území O. P. (s právními účinky vkladu práva ke dni 22.5.2009), a že žalovaný 2) nabyl jako vydražitel na základě dobrovolné dražby, provedené na návrh dlužníka M. A. dne 7.1.2011 dražebníkem 1. Pohledávková s.r.o., spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/3 na nemovitostech - "budově v části obce P. C., stavbě pro výrobu a skladování stojící na pozemku, pozemcích, vše v katastrálním území O. P.", a to za situace, kdy "nejnižší podání činilo 2.500.000,- Kč, cena nemovitostí stanovená na základě znaleckého posudku č. 5418/236B/2010 znalce Ing. Pavla Žilinského byla 1.500.000,- Kč a konečná cena dosažená vydražením [kterou žalovaný 2) podle potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě dobrovolné ze dne 1.2.2011 uhradil na účet dražitele] činila 501.000,- Kč". Podle žalobce dlužník M. A. darovací smlouvou uzavřenou dne 22.5.2009 úmyslně zkrátil žalobce (jako svého věřitele) v možnosti uspokojit jeho vykonatelnou pohledávku a úmysl zkrátit věřitele "musel být obdarovaným znám, resp. museli rozpoznat úmysl zkrátit věřitele, neboť se jedná o osoby dlužníkovi blízké". Neúčinný právní úkon je nutno spatřovat i v dobrovolné dražbě, která "materiálně pojato není ničím jiným než zprostředkovaným uzavřením kupní smlouvy, která se z pohledu prodávajícího v principu neliší od veřejného návrhu na uzavření smlouvy, jak ji zná obchodní zákoník", a úmysl zkrátit věřitele musel být jednoznačně znám "druhé smluvní straně - vydražiteli". Ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce došlo též proto, že dlužník M. A. postupně zcizil prostřednictvím veřejné dobrovolné dražby i další svůj majetek (patřící do společného jmění manželů dlužníka M. A. a B. A.), a to "budovu, v části obce P. C., rodinný dům stojící na pozemku, budovu bez č.p./č.e. - garáž stojící na pozemku, pozemek, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 559, vedeném katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov, pro katastrální území O. P., obec K. a okres B., což prokazuje jednoznačnou snahu dlužníka M. A. zbavit se veškerého nemovitého majetku, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávky žalobce, a to "v jasné časové shodě se soudním sporem o tuto pohledávku" (žaloba ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 48/2009 byla podána dne 8.4.2009).
Žalovaní namítali, že ustanovení §42a občanského zákoníku umožňuje věřiteli domáhat se určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, že však dobrovolná dražba však není právním úkonem, ale právní skutečností, na základě které "dochází k přechodu a nikoli převodu vlastnického práva". U darovací smlouvy je třeba schopnost dlužníka uspokojit věřitele zkoumat podle stavu v době uzavření smlouvy a v té době měl dlužník (otec žalobců) dostatečný majetek k úhradě žalobcovy pohledávky; byl vlastníkem spoluvlastnického podílu jedné třetiny k předmětným nemovitostem a též "u jiného domu s pozemky" a tyto nemovitosti pozbyl "se značným časovým odstupem po uzavření darovací smlouvy prodejem v dobrovolné dražbě". Žalovaní v době převodu vlastnictví k nemovitostem (spoluvlastnických podílů) o žádných závazcích dlužníka nevěděli a nemovitosti (spoluvlastnické podíly) jim byly darovány proto, že "se na stavbě budovy podíleli finančně i fyzicky".
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 19.6.2013 č.j. 19 C 87/2011-189, opraveným usnesením ze dne 1.7.2013 č.j. 19 C 87/2011-192, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná "dobrovolná dražba provedená dne 7.1.2011", žalobu o určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.5.2009 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že otec žalovaných M. A. daroval žalovaným darovací smlouvou ze dne 22.5.2009 spoluvlastnický podíl na nemovitostech v době, kdy byl vlastníkem dalšího nemovitého majetku (spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/3 na budově, část obce P. C., v obvyklé ceně 1.500.000,- Kč, a domu, garáže, v katastrálním území O. P. v obvyklé ceně 2.000.000,- Kč), z něhož bylo možné - protože nebylo zjištěno, že by měl další dluhy - splnit dluh u žalobce; darovací smlouvou proto nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. V době, kdy "zcizil" spoluvlastnický podíl ve veřejné dobrovolné dražbě provedené dne 7.1.2011, měl dlužník M. A. ještě další závazky; i když vlastnil další nemovitost (dům , garáž v katastrálním území O. P., zatížený věcným břemenem užívání ve prospěch žalovaných, obvyklá cena těchto nemovitostí činila 500.000,- Kč), došlo "zcizením spoluvlastnického podílu na nemovitostech prostřednictvím dobrovolné dražby" ke zkrácení uspokojení žalobcovy pohledávky. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že veřejnou dobrovolnou dražbu sice "nelze podřadit pod právní úkony", že však "účinky dražby jsou stejné jako u převodu vlastnictví na základě smlouvy", neboť "dražba byla vyvolána na základě návrhu vlastníka, kterému bylo poskytnuto protiplnění za přechod vlastnického práva, úmyslem dlužníka M. A. bylo převést vlastnictví k nemovitosti, která již byla ve většinovém podílovém spoluvlastnictví žalovaných a sloužila k provozování podnikání žalovaného 1) i samotného dlužníka M. A., do vlastnictví žalovaného 2), a to způsobem, který vylučuje uplatnění práv věřitele dlužníka podle ustanovení §42a občanského zákoníku, a dospěl k závěru, že je nutné použít rozšiřující výklad ustanovení §42a odst. 1 věty první občanského zákoníku a vztáhnout je "i na dražbu dobrovolnou, na základě které přešla věc do vlastnictví osoby blízké".
K odvolání účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23.1.2014 č.j. 57 Co 722/2013-218 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 10.095,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Mikety a že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.904,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Mikety a že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že otec žalovaných M. A. byl v době darovací smlouvy vlastníkem "dalšího konkrétního nemovitého majetku", z něhož bylo možno pohledávku žalobce uspokojit, když nebylo prokázáno, že by dlužník M. A. měl kromě závazků vůči žalobci ještě další dluhy, a odmítl názor žalobce, podle kterého je třeba darovací smlouvu ze dne 22.5.2009 a veřejnou dobrovolnou dražbu provedenou dne 7.1.2011 "posuzovat v jejich časové souslednosti" a podle něhož je v jednání dlužníka M. A. "nutné spatřovat sjednocující úmysl zbavit se těmito právními úkony veškerého svého podstatného majetku a zkrátit žalobce jako věřitele", neboť k dobrovolné dražbě došlo po více než roce a půl od darování a "rozhodujícím okamžikem pro posouzení splnění podmínek pro vyslovení právní neúčinnosti konkrétního právního úkonu dlužníka je okamžik, k němuž došlo ke zmenšení majetku dlužníka". Odvolací soud současně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2013 sp. zn. 22 Cdo 1205/2011 a dovodil, že veřejná dobrovolná dražba je "považována za specifický proces uzavření smlouvy, který vychází ze svobodné vůle stran, tj. navrhovatele dražby a účastníků dražby, je institutem soukromého práva a, jelikož se jedná o právní úkon, lze mu odporovat za podmínek ustanovení §42a občanského zákoníku". Protože napadenou veřejnou dobrovolnou dražbu navrhl dlužník žalobce M. A. a protože se vydražitelem stal žalovaný 2), "jednalo se o právní úkon mezi osobami blízkými, který evidentně zkracoval možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele, s ohledem na příbuzenský vztah mezi dlužníkem M. A. jako navrhovatelem veřejné dražby dobrovolné a žalovaným 2) jako vydražitelem se předpokládá, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl žalovanému 2) znám, a žalovaný 2) neprokázal, že tento úmysl dlužníka nemohl ani při náležité pečlivosti poznat"; veřejná dobrovolná dražba provedená dne 7.1.2011 je proto vůči žalobci právně neúčinná ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaný 2) dovolání.
V dovolání, kterým napadá výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.5.2009, žalobce v první řadě namítá, že více právních úkonů, které byly uskutečněny v určité časové a věcné souvislosti a které byly napadeny společnou odpůrčí žalobou, je třeba ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku posuzovat společně a v jednání dlužníka je nutné spatřovat "sjednocující úmysl zkrátit věřitele". Podle žalobce je "neobhájitelný" závěr, že věřitel nemůže být s odpůrčí žalobou úspěšný, má-li dlužník "v době realizace určitého právního úkonu nějaký, byť nepatrný majetek"; skutečnost, zda "měl či neměl dlužník v okamžiku realizace napadeného právního úkonu nějaký další majetek", by neměla být pro posouzení neúčinnosti právního úkonu rozhodující "zejména za situace, kdy dlužník takto převedl bezplatně svůj majetek na osoby jemu blízké". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a "k tomu navazující část rozsudku soudu prvního stupně" a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2), který napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo určeno, že veřejná dražba provedená dne 7.1.2011 je vůči žalobci právně neúčinná, namítá, že veřejná dražba je definována jako veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického práva k předmětu dražby konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, a že "tato zákonná definice činí zcela zásadní rozdíl mezi nabytím vlastnictví k věci uzavřením smlouvy a ve veřejné dražbě". Vlastnictví k vydraženému předmětu dražby přechází na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), nikoliv na základě smlouvy, nýbrž podle právní skutečnosti, kterou je podle ustanovení §2 písm. a) zákona o veřejných dražbách příklep licitátora; "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2013 sp. zn. 22 Cdo 1205/2011 řeší otázku předkupního práva a tím, zda je dražba smluvním nabytím vlastnického práva či nabytím vlastnického práva na základě jiné právní skutečnosti, se "zabýval jen okrajově" a odvolací soud se ani nepokusil vyjasnit "rozpor mezi četnými rozhodnutími Nejvyššího soudu" a tímto rozhodnutím. Výklad provedený odvolacím soudem by podle názoru žalobce vedl "k zásadnímu prolomení institutu dražby, mimo jiné jako nejbezpečnějšího způsobu nabytí vlastnického práva, neboť vlastnictví vydražitele by mohlo být kdykoli v budoucnu napadeno nejen prostřednictvím žaloby na neplatnost dražby, ale nepochybně také žalobou o určení". Navíc, i kdyby byla veřejná dražba posuzována jako právní úkon, nebylo by možné úspěšně aplikovat ustanovení §42 občanského zákoníku, neboť "dražbou získává navrhovatel dražby cenu, kterou bylo v místě a v daném čase maximálně možné získat, a v takovém případě se nejedná o zkracující úkon, neboť tím nedošlo ke zmenšení majetku navrhovatele dražby". Žalovaný 2) navrhnul, aby odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba o určení právní neúčinnosti veřejné dražby provedené dne 7.1.2011 se zamítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení otázek hmotného práva, jaká doba je rozhodná pro posouzení, zda právní úkon zkracuje (ve smyslu ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku) uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, a zda veřejnou dobrovolnou dražbu provedenou podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze pokládat za právní úkon, jemuž je možné odporovat postupem podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
První z uvedených otázek odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák.").
Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2013 sp. zn. 21 Cdo 809/2012). Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
V době uzavření darovací smlouvy ze dne 22.5.2009 (ke dni 22.5.2009, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí) měl dlužník M. A. - jak bylo dokazováním před soudy zjištěno - ještě další majetek (spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/3 na budově na parcele č. 2731/7, parcele č. 2731/7 a č. 2731/6, zapsané na LV č. 1300, vše pro katastrální území O. P., obec K. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov, v obvyklé ceně 1.500.000,- Kč, a budovy (rodinného domu), a budovy bez č.p. (garáže) a parcel č. 1928, č. 1929/1 a č. 1929/2, zapsaných na LV č. 559, vše pro katastrální území O. P., obec K. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov v obvyklé ceně 2.000.000,- Kč), z něhož nepochybně bylo možné žalobcovu pohledávku uspokojit. Pokládá-li žalobce ve svém dovolání za "neobhájitelný" právní názor odvolacího soudu o tom, že věřitel nemůže být s odpůrčí žalobou úspěšný, má-li dlužník "v době realizace určitého právního úkonu nějaký, byť nepatrný majetek", přehlíží, že odvolací soud k takovému právnímu názoru nedospěl a že dlužníkův další majetek nebyl v době darovací smlouvy jen "nepatrný".
Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.5.2009, tedy není přípustné, a proto je Nejvyšší soud ČR podle ustanovení §243c odst.1 věty první o.s.ř. odmítl.
Druhou z výše uvedených právních otázek odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů; Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o určení neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 7.1.2011, ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) je opodstatněné.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (srov. §42a odst. 1 obč. zák.)
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (srov. §42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (srov. §42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (srov. §42a odst. 4 obč. zák.).
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Z výše uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že odpůrčí žalobou může být (důvodně) napadena jen taková právní skutečnost, která je právním úkonem. Právním úkonem se rozumí - jak je uvedeno v ustanovení §34 obč. zák. - "projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují".
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak vyplývá z ustanovení §2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 [dále jen "zákona o veřejných dražbách"] - veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání, které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání". "Navrhovatelem" se rozumí "osoba, která za podmínek stanovených" zákonem o veřejných dražbách "navrhuje provedení dražby" [srov. §2 písm.b) zákona o veřejných dražbách]. "Licitátorem" se rozumí "fyzická osoba oprávněná činit jménem a na účet dražebníka úkony při dražbě" [srov. §2 písm.f) zákona o veřejných dražbách]. "Příklepem" se rozumí "úkon licitátora spočívající v klepnutí kladívkem, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu vlastnického či jiného práva k předmětu dražby" [srov. §2 písm.j) zákona o veřejných dražbách].
Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (srov. §30 odst.1 zákona o veřejných dražbách).
Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele), vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 2341/2005, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2007 sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2007 sp. zn. 22 Cdo 224/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.3.2008 č.j. 21 Cdo 599/2007, který byl uveřejněn pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 930/2007, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2008 sp. zn. 21 Cdo 2062/2007, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 4221/2008, který byl uveřejněn pod č. 165 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 534/2009, který byl uveřejněn pod č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2011 sp. zn. 22 Cdo 2960/2009, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 2198/2012, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.4.2014 sp. zn. 28 Cdo 2022/2013 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 4124/2013 a v mnoha dalších rozhodnutích dovolacího soudu) - nepřechází na základě smlouvy, jak tomu bylo například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001); z ustanovení §2 písm. a), §2 písm.j) a dalších zákona o veřejných dražbách je nepochybné, že titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem při veřejné dražbě je (uvažováno také z pohledu ustanovení §132 odst.1 obč. zák.) "jiná právní skutečnost", a to příklep licitátora.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2013 sp. zn. 22 Cdo 1205/2011. Kromě toho, že se uvedené rozhodnutí zabývá otázkou titulu nabývání vlastnictví při veřejné dobrovolné dražbě jen okrajově a že jde o jen ojedinělé vybočení z jinak ustálené judikatury soudů, je z jeho odůvodnění zřejmé, že závěr, podle kterého "veřejná dražba je zvláště upraveným procesem uzavírání smlouvy a současně i specifickým procesem uzavření smlouvy", byl učiněn na základě právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že se týkal právní povahy veřejné dražby uskutečňované při privatizaci státního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně uplatnitelné (v době do 30.4.2000) také při veřejné dražbě věcí podléhajících režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a že veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se nezabýval (a ani zabývat nemohl, neboť zákon o veřejných dražbách byl přijat až po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97 dne 18.1.2000 a nabyl účinnosti dnem 1.5.2000); ze srovnání obou těchto "typů veřejných dražeb" je (na první pohled) zřejmé, že spočívají na zcela odlišných principech a že závěry přijaté o veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů nelze aplikovat na veřejnou dražbu prováděnou podle zákona o veřejných dražbách.
Z uvedeného vyplývá, že vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby prováděné podle zákona o veřejných dražbách na základě právního úkonu (smlouvy) a že proto "dobrovolné dražbě" nelze (ani použitím "rozšiřujícího výkladu") úspěšně odporovat postupem podle ustanovení §42a obč. zák. Ostatně, vydražitel se stává na základě příklepu vlastníkem nebo nositelem jiného práva k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší, jím učiněné, podání), tedy jen jestliže zaplatil cenu, kterou bylo možno - jak výstižně uvádí žalovaný 2) - "v místě a v daném čase maximálně získat" neboli (řečeno jinak) "ekvivalentní cenu". Judikatura soudů již dříve dovodila, že nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, který byl uveřejněn pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Vzhledem k tomu, že není správný rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 7.1.2011, a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243d písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o určení neúčinnosti veřejné dobrovolné dražby ze dne 7.1.2011.
O náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně, za odvolací řízení a za dovolací řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaní v nich měli ve věci plný úspěch, a mají proto proti žalobci právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení (před soudem prvního stupně a odvolacího a dovolacího řízení) dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro řízení před soudem prvního stupně ve výši 20.000,- Kč, pro odvolací řízení ve výši 20.000,- Kč a pro dovolací řízení ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovaným náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.200,- Kč v odvolacím řízení ve výši 600,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v odvolacím a dovolacím řízení náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 2.000,- Kč a soudního poplatku z dovolání ve výši 10.000,- Kč, v řízení před soudem prvního stupně spočívající v náhradě cestovného ve výši 2.286,- Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 1.800,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty před soudem prvního stupně ve výši 5.310,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 4.326,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 2.142,- Kč.
Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 30.596,-, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 26.926,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 22.442,- Kč zaplatit žalovaným společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalované v řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu