ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3772.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3772/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce R. Z. , zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, proti žalovanému Letecké služby Hradec Králové a. s. se sídlem v Hradci Králové - Rusku, Piletická č. 151, IČO 27520668, zastoupenému JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Divišova č. 882/5, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení, že mezi žalobcem a žalovaným byl pracovní poměr, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 158/2011, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2014 č. j. 25 Co 658/2013-359, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 9. 2011 žalovaný sdělil žalobci, že s ním v návaznosti na výsledky „veřejnoprávní kontroly“ u žalovaného jakožto příjemce finančních příspěvků poskytnutých z rozpočtu města Hradec Králové, které jsou zachyceny v protokolu ze dne 5. 9. 2011 sp. zn. MMHK/120656/2011, podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, jehož se žalobce měl dopustit opakovaným porušením směrnice společnosti pro zadávání veřejných zakázek malého rozsahu, když „v řadě případů neproběhlo poptávkové řízení vůbec“, „nestandardním a netransparentním“ nakládáním s peněžními prostředky společnosti, když „nebylo minimálně účtováno o všech účetních případech“, a způsobem nakládání s pohonnými hmotami, když pohonné hmoty nebyly vždy použity v souvislosti s činností společnosti.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Hradci Králové dne 28. 11. 2011 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2010 vykonával u žalovaného práci „ředitele společnosti“, že okamžité zrušení pracovního poměru neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť z něj v rozporu s ustanovením §60 zákoníku práce není vůbec zřejmé, „jaké konkrétní povinnosti vyplývající z jakých konkrétních právních předpisů, které se vztahují k práci žalobce, kdy konkrétně a jakým konkrétně způsobem měl žalobce dokonce zvlášť hrubým způsobem porušit“, a že důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ani nebyl dán, protože žalobce plnil své povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci v souladu s právními předpisy.
Žalovaný zejména namítal, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 10. 3. 2010, podle níž měl žalobce v pracovním poměru vykonávat práci „ředitele společnosti“, je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, neboť žalobce byl v době od 18. 12. 2007 do 7. 6. 2011 předsedou představenstva žalovaného a z obsahu „manažerské smlouvy 2010“ ze dne 29. 1. 2010 a „manažerské smlouvy 2011“ ze dne 25. 1. 2011, které obsahovaly bližší vymezení náplně činnosti ředitele společnosti, je zřejmé, že „náplní práce ředitele společnosti byly fakticky činnosti spadající do působnosti představenstva společnosti“ a že „se svým obsahem fakticky jedná o smlouvu o výkonu funkce člena představenstva“. K důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný uvedl, že toto rozvázání pracovního poměru je třeba interpretovat „v úplnosti jeho celého obsahu“ a nikoli vytrženě z kontextu, jak činí žalobce, a že při posuzování jeho určitosti je třeba vycházet z obsahu protokolu o veřejnosprávní kontrole ze dne 5. 9. 2011 sp. zn. MMHK/120656/2011.
Vzájemnou žalobou (změněnou se souhlasem soudu) se žalovaný domáhal určení, že „mezi žalobcem a žalovaným nebyl v období od 10. 3. 2010 do právní moci tohoto rozhodnutí pracovní poměr“. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval v tom, že otázka neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 10. 3. 2010 je v řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru řešena jako tzv. otázka předběžná a nebude proto vyřešena závazným způsobem i do budoucnosti, že pro účastníky řízení má závazné posouzení této otázky význam zejména ve vztahu ke skutečnosti, zda žalobce pracoval pro žalovaného na základě řádně uzavřené pracovní smlouvy, nebo zda se jednalo pouze o tzv. faktický pracovněprávní vztah, že s tímto úzce souvisí i případné nároky žalobce spojené s ukončením činnosti pro žalovaného, ke kterému fakticky došlo dne 27. 9. 2011, a že požadované určení vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a s vysokou pravděpodobností předejde dalším případným sporům mezi nimi, neboť „práva a povinnosti budou v tomto směru mezi nimi postavena najisto“.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 6. 2013 č. j. 9 C 158/2011-304 žalobě i vzájemné žalobě žalovaného vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejprve dovodil, že není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, neboť „možnost takového určení“ vyplývá z ustanovení §72 zákoníku práce, a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení. Na základě zjištění, že samotný text okamžitého zrušení pracovního poměru doručeného žalobci dne 7. 10. 2011 neobsahuje „nezaměnitelné skutkové vymezení provinění“ žalobce, neboť hovoří pouze o řadě případů, kdy neproběhlo poptávkové řízení a kdy docházelo k nestandardnímu a netransparentnímu nakládání s peněžními prostředky žalovaného, a o tom, že pohonné hmoty nebyly vždy použity v souvislosti s činností žalovaného, že ani z protokolu o veřejnosprávní kontrole provedené odborem interního auditu a kontroly Magistrátu města Hradec Králové, na který text okamžitého zrušení pracovního poměru odkazuje, není zřejmé, že by se vytýkaných jednání dopustil právě žalobce, a že zejména k žádnému z kontrolou zjištěných a v protokolu uvedených jednání nedošlo „po 6. 10. 2010, respektive po 6. 8. 2011“, tedy ve lhůtách uvedených v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce, v nichž může zaměstnavatel se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Při posuzování otázky platnosti pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2010, na jejímž základě žalobce pro žalovaného vykonával práci „ředitele společnosti“, soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 4. 12. 2007 byl žalobce zvolen členem představenstva žalovaného a od 18. 12. 2007 do 7. 6. 2011 vykonával funkci předsedy představenstva žalovaného a že pracovní smlouva blíže nestanoví pracovní náplň žalobce, která je upravena pouze „manažerskými smlouvami účastníků pro roky 2009, 2010 a 2011“, jejichž přílohy „dále upřesňují úkoly žalobce, avšak jen v rámci činnosti uložené mu stanovami žalovaného jako členu jeho představenstva“. Soud prvního stupně „shledal úplnou shodu pracovních náplní žalobce jako předsedy představenstva a ředitele žalovaného“ a uzavřel, že „argumentace obsažená v rozhodnutích Nejvyššího soudu“ navazujících na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 „odůvodňuje neplatnost úkonů účastníků tohoto řízení směřujících k založení jejich pracovněprávního vztahu“. Tento názor podle soudu prvního stupně „umocňuje“ zjištění ze smlouvy účastníků o výkonu funkce ze dne 1. 1. 2009, která v čl. VI. výslovně označuje pracovní smlouvu účastníků o výkonu funkce ředitele za navazující na tuto smlouvu upravující postavení žalobce jako člena představenstva žalovaného, „z čehož lze dovodit úmysl smluvních stran, aby žalobce vykonával svoji činnost v představenstvu žalovaného v pracovněprávním vztahu“. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalovaného na určení „neexistence“ pracovněprávního vztahu účastníků v období od 10. 3. 2010 do právní moci „tohoto rozhodnutí“ v tom, že „se jím předejde možnému odlišnému řešení otázky jeho existence jako otázky předběžné při posuzování jiných tímto rozhodnutím dotčených, avšak nevyřešených vztahů účastníků, jako třeba o nárok na náhradu mzdy, respektive bezdůvodné obohacení, či náhradu škody“. Námitku promlčení uplatnění nároku vzájemným návrhem vznesenou žalobcem soud prvního stupně nepovažoval za „přiléhavou“, a vzájemnému návrhu žalovaného proto vyhověl.
K odvolání žalobce a žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 3. 2014 č. j. 25 Co 658/2013-359 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu i vzájemnou žalobu žalovaného zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru „ohledně otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, ohledně neexistence pracovněprávního vztahu mezi účastníky, jakož i včasnosti, a i v tom, že napadené rozvázání pracovního poměru, který neexistoval, bylo postiženo vadou neurčitosti, která způsobovala rovněž jeho neplatnost“. Shledal, že soud prvního stupně „výstižně uzavřel, že mezi účastníky neexistoval pracovněprávní vztah, neboť pracovněprávním vztahem nemůže být nikdy vztah mezi obchodní společností a členem statutárního orgánu, pokud jde o výkon funkce statutárního orgánu“. Dovodil, že druhem práce žalobce nebyla jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu, neboť podle smlouvy o výkonu funkce člena představenstva měl žalobce zařizovat záležitosti a plnit úkoly akciové společnosti, v pracovní smlouvě stejně tak jako v mandátní smlouvě měl funkci ředitele vykonávat osobně a svědomitě a skutečnost, že pracovní smlouva „kopírovala úkoly s výkonem funkce statutárního zástupce žalovaného“, vyplývá i z článku VI. smlouvy o výkonu funkce ze dne 1. 1. 2009, a uzavřel, že „z provedených důkazů nevyplývá, že by se podařilo účastníkům řízení vymezit a rozlišit mezi činností, kterou žalobce vykonával jako člen statutárního orgánu, a činností, kterou vykonával jako vedoucí zaměstnanec (ředitel)“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nevyhověl, neboť má za to, že „neexistuje-li mezi účastníky pracovněprávní vztah při výkonu závislé práce, nemůže existovat ani rozvázání pracovního poměru, který tu nikdy nebyl“, a že „nemohly nastat účinky okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaný sledoval“. Odvolací soud dovodil, že žalovaný nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že mezi ním a žalobcem „neexistoval“ v období od 10. 3. 2010 do právní moci „tohoto rozhodnutí“ pracovní poměr, neboť „nemá a nemůže mít preventivní charakter“, žádné právo žalovaného není nijak ohroženo a jeho požadavek není způsobilý do budoucna odstranit stav právní nejistoty pro případ jiných (dalších) sporů, a proto nevyhověl ani vzájemnému návrhu žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se zamítá) a žalovaný (v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemné žalobě žalovaného).
Žalobce v dovolání namítá, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu právní předpisy ani povaha obchodní společnosti nebrání, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Má za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud konstatoval, že pracovní smlouva žalobce ze dne 10. 3. 2010 má být neplatná, protože v rozhodované věci nebyla sjednaným druhem práce jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu. Z řízení podle žalobce vyplynulo, že je možné důsledně rozlišit, jakou práci pro žalovaného vykonával v pracovním poměru, resp. konstatovat, že tato práce nepředstavuje činnosti, které vykonává člen představenstva, a z příloh manažerských smluv a z tvrzení žalobce podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že žalobce v pracovním poměru nevykonával funkci statutárního orgánu, avšak řídil, tak jak to řediteli pojmově náleží, běžný chod a denní provoz žalovaného. Jako ředitel společnosti řídil žalobce letecký personál letiště, zajišťoval fungování služby AFIS (Letištní a letová informační služba), „handlingové činnosti“ a logistické zabezpečení, zajišťoval plnění ročního plánu letového provozu, údržbu neveřejné části letiště, staral se o nemovitosti města v areálu letiště, pravidelně školil personál a zvyšoval kvalitu odborného leteckého zabezpečení a podílel se na bezpečnostním školení uživatelů letiště. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že tyto činnosti jsou činnostmi statutárního orgánu, a tento závěr nevyslovil ani soud. Žalobce v pracovním poměru skutečně vykonával odborné činnosti, které nelze podřadit pod výkon funkce člena představenstva, na výkon funkce člena představenstva byla sjednána samostatná smlouva a tato činnost byla také odděleně honorována. Naopak se žalobce z pozice ředitele žalovaného nepodílel na obchodním vedení žalovaného, což přísluší představenstvu. Podle názoru žalobce z řízení před soudy obou stupňů nevyplynulo, že by v rámci svého působení na pozici ředitele zastupoval žalovaného „navenek“ tak, jak to přísluší členu statutárního orgánu. Žalobce vytýká soudu prvního stupně, že jej ani jednou nevyzval k doplnění tvrzení a důkazů ve směru ke zjištění, jaké činnosti pro žalovaného na základě pracovní smlouvy vykonával, a nepoučil ho, že nedoplnění těchto tvrzení či důkazních návrhů může vést k neúspěchu žalobce ve sporu. Odvolacímu soudu vedle nesprávného právního posouzení dále vytýká, že se věcí „fakticky nezabýval“, že vyšel z tvrzení a důkazů předložených žalovaným, že tvrzení a důkazy účastníků řízení hodnotil jednostranně ve prospěch žalovaného a že zcela pominul tvrzení a důkazy předložené nebo navržené žalobcem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. 9. 2011 doručené žalovaným žalobci dne 7. 10. 2011 je neplatné, popřípadě aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolání namítá, že otázka naléhavého právního zájmu žalovaného na určení „neexistence“ pracovního poměru mezi žalobcem a žalovaným v období od 10. 3. 2010 do právní moci rozhodnutí byla odvolacím soudem posouzena nesprávně. Má za to, že, i kdyby se soud ztotožnil s námitkou žalovaného o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2010, nebyla by tato otázka vyřešena závazným způsobem a „postavení žalovaného by bylo i nadále nejisté“, a že požadované určení tvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám žalobce o plnění, kde by soud musel opětovně otázku „existence či neexistence“ pracovního poměru mezi účastníky řešit. Podotýká, že žaloba na plnění z jeho strany nepřichází v úvahu, a vytýká odvolacímu soudu, že se nikterak nevypořádal s konkrétními důvody, ve kterých žalovaný spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaný je přesvědčen, že požadovaný určující výrok má skutečně preventivní funkci a že lze předpokládat, že naprostá většina, při rozumném uvažování, v úvahu přicházejících sporů účastníků řízení bude určujícím výrokem soudu do budoucna odstraněna, bude-li mezi účastníky řízení do budoucna právně závazně ve smyslu ustanovení §159a občanského soudního řádu „fixována“ neplatnost pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2010, a tedy „neexistence“ pracovního poměru mezi účastníky řízení. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že mezi žalobcem a žalovaným „neexistoval v období od 10. 3. 2010 do právní moci tohoto rozhodnutí pracovní poměr“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce, který byl od 4. 12. 2007 členem a v době od 18. 12. 2007 do 7. 6. 2011 předsedou představenstva žalovaného, uzavřel dne 1. 1. 2009 se žalovaným smlouvu o výkonu funkce, v jejímž čl. VI. bylo stanoveno, že „tato smlouva se uzavírá na dobu určitou od 1. 1. 2009 do 31. 3. 2009; po této době bude sepsána nová pracovní smlouva o výkonu funkce – ředitele Leteckých služeb Hradec Králové a. s.“. Téhož dne (1. 1. 2009) byla mezi žalobcem jako „ředitelem společnosti“ a žalovaným uzavřena „manažerská smlouva 2009“ na dobu neurčitou, v níž se žalobce zavazuje vykonávat „funkci ředitele společnosti“. Dne 10. 4. 2009 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena „pracovní smlouva 12/2009“ na dobu určitou do 9. 3. 2010 a dne 29. 1. 2010 „manažerská smlouva 2010“ na dobu určitou do 31. 12. 2010. Dne 10. 3. 2010 uzavřel žalobce se žalovaným v pořadí druhou pracovní smlouvu, v níž se zavázal vykonávat práci „ředitele společnosti“ za „základní mzdu“ sjednanou ve výši 38.000,- Kč měsíčně. Dne 25. 1. 2011 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena „manažerská smlouva 2011“ na dobu určitou do 31. 12. 2011. Pracovní náplň žalobce jako „ředitele společnosti“ byla upravena uvedenými manažerskými smlouvami pro roky 2009, 2010 a 2011, jejichž přílohy č. 1 dále upřesňovaly úkoly žalobce. Dne 7. 10. 2011 byl žalobci doručen dopis žalovaného ze dne 27. 9. 2011, ve kterém žalovaný sdělil žalobci, že s ním v návaznosti na výsledky „veřejnoprávní kontroly“ u žalovaného jakožto příjemce finančních příspěvků poskytnutých z rozpočtu města Hradec Králové, které jsou zachyceny v protokolu ze dne 5. 9. 2011 sp. zn. MMHK/120656/2011, podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.
Závěr soudů, že mezi žalovaným a žalobcem, který byl nejprve členem a poté předsedou představenstva žalovaného, nebyl pracovněprávní vztah, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 632/2013 nebo ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013).
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení §192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Namítá-li žalobce, že jako ředitel žalovaného v pracovním poměru nevykonával funkci jeho statutárního orgánu, nýbrž řídil běžný chod a denní provoz žalovaného, pak přehlíží, že také tyto činnosti nepochybně představovaly organizování a řízení podnikatelské činnosti žalovaného, jimiž se žalobce podílel na jeho obchodním vedení a které nelze od činnosti statutárního orgánu (představenstva žalovaného, jehož byl žalobce nejprve členem a poté předsedou) oddělovat.
Nesouhlasí-li žalobce se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil svůj závěr, že mezi účastníky nebyl pracovněprávní vztah, a se způsobem, jakým k těmto skutkovým zjištěním dospěl, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit; jeho námitkami v tomto směru se proto dovolací soud nemohl zabývat.
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je neplatné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením učiněné někým, kdo nebyl zaměstnavatelem zaměstnance, se kterým měl být tímto způsobem rozvázán pracovní poměr, a otázky procesního práva, za jakých předpokladů může být dán naléhavý právní zájem na určení, zda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem trvá pracovní poměr. Protože při řešení těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jsou dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustná.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce a žalovaného jsou opodstatněná.
Ustálená judikatura soudů dovodila, že, rozvázal-li pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatný právní úkon a zaměstnanec se může žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. domáhat, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem; nejde o žalobu podle ustanovení §72 zákoníku práce a otázkou platnosti rozvazovacího právního úkonu se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012). V projednávané věci žalovaný dopisem ze dne 27. 9. 2011 se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr, ačkoliv ten mezi účastníky - jak vyplývá z výše uvedeného – nevznikl (nemohl vzniknout), a žalovaný tedy nebyl zaměstnavatelem žalobce; okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatné. Tím, zda má žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru, se však odvolací soud – veden nesprávným právním názorem, že „neexistuje-li“ mezi účastníky pracovněprávní vztah, nemůže „existovat“ ani rozvázání pracovního poměru – nezabýval.
Žaloba o určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Není-li naléhavý právní zájem na požadovaném určení zřejmě patrný z povahy věci nebo okolností případu, musí žalobce v žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem; jde o procesní povinnost, a proto je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. §5, §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
V projednávané věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaným požadovaném určení (uplatněném jeho vzájemnou žalobou), že „mezi žalobcem a žalovaným nebyl v období od 10. 3. 2010 do právní moci tohoto rozhodnutí pracovní poměr“, tím, že takové určení „nemá a nemůže mít preventivní charakter“, neboť žádné právo žalovaného není nijak ohroženo a jeho požadavek není způsobilý do budoucna odstranit stav právní nejistoty pro případ jiných (dalších) sporů. Odvolací soud však ve svých úvahách přehlíží, že určovací žaloba má - jak bylo uvedeno výše - své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Z toho, že žalobce tvrdí, že mezi ním a žalovaným byl v době od 10. 3. 2010 do „právní moci tohoto rozhodnutí“ pracovní poměr, zatímco žalovaný zastává stanovisko opačné, je zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu v uvedeném období. Vzhledem k tomu, že určením, zda mezi žalobcem a žalovaným byl v období od 10. 3. 2010 do rozhodnutí soudu o tomto určení [nikoliv až do právní moci tohoto rozhodnutí, neboť pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. §154 odst. 1 o. s. ř.)] pracovní poměr, se nejen odstraní nejistota v právním postavení účastníků v tomto období, ale vytvoří se tím též do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy mezi nimi a předejde se tak možným dalším žalobám o splnění povinnosti vycházejícím z trvání pracovního poměru mezi účastníky, nemůže závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný nemá na uvedeném určení naléhavý právní zájem, obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu