ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3943.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3943/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. D. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově - Šumbarku, Opletalova č. 608/2, proti žalovanému BORGERS CS spol. s r.o. se sídlem v Plzni, Mánesova č. 2150/81, IČO 49787365, o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 207/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2014 č.j. 61 Co 25/2014-36, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. listopadu 2013 č.j. 4 C 207/2013-30 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech dne 15.8.2013 domáhala, aby jí žalovaný "na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti" za období od 1.10.2009 do 31.7.2013 doplatil celkem 198.094,- Kč spolu se 7,75% úrokem z prodlení od 1.8.2013 do zaplacení a aby byl "změněn" rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7.4.2011 č.j. 5 C 99/2010 tak, že "žalovaný je povinen platit žalobkyni s účinností od 1.8.2013 peněžitý důchod ve výši 15.525,- Kč měsíčně, splatný vždy do 10. dne měsíce následujícího". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 7.4.2011 č.j. 5 C 99/2010-106 přiznal žalobkyni na náhradě škody související s nemocí z povolání "115.254,- Kč s příslušenstvím, 66.250,- Kč, 200,- Kč s příslušenstvím a počínaje 1.4.2011 rentu ve výši 9.322,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne měsíce následujícího"; vycházel přitom z "průměrného hrubého výdělku" žalobkyně ve výši 19.803,- Kč měsíčně a náhradu mzdy přiznal ve výši požadované žalobou. Průměrný měsíční výdělek žalobkyně však činil za rozhodné období 24.470,54 Kč, a proto žalobkyně požaduje "doplacení rozdílu".
Žalovaný namítal, že nárok žalobkyně je "částečně promlčený" a že věc již byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7.4.2011 č.j. 5 C 99/2010-106. Při zjišťování průměrného výdělku žalobkyně soud v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 99/2010 vycházel z výdělku žalobkyně v roce 2008, který si "sama žalobkyně zvolila jako rozhodné období pro ni výhodnější", renta byla "přiznána do budoucna v pevné výši 9.322,- Kč a vypočtena z průměrného hrubého měsíčního výdělku uvedeného v žalobě, a to 19.803,- Kč", soud tak přiznal rentu ve výši, kterou "požadovala sama poškozená, a bylo věcí žalobkyně, zda a jakým způsobem souhlasila se stanovením průměrného měsíčního výdělku".
Vedlejší účastník uvedl, že o nároku žalobkyně bylo již pravomocně rozhodnuto a že ke změně rozhodnutí může dojít podle ustanovení §390 odst. 1 zákoníku práce, jen změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody. V projednávané věci však oproti době, kdy bylo ve věci rozhodováno poprvé (pod sp. zn. 5 C 99/2010), ke změně poměrů žalobkyně nedošlo, když "žalobkyně ani žádnou změnu poměrů netvrdí, dovolává se pouze toho, že by měl být za stejných okolností jinak posouzen průměrný výdělek v rozhodném období". Vedlejší účastník rovněž vznesl shodně se žalovaným námitku promlčení nároku žalobkyně za období od 1.10.2009 do 14.8.2011.
Okresní soud v Rokycanech usnesením ze dne 29.11.2013 č.j. 4 C 207/2013-30 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ustanovení §159 odst. 3 občanského soudního řádu brání tomu, aby zaměstnancův průměrný výdělek před vznikem škody byl nově zjištěn jinak, byl-li pravomocně stanoven zaměstnancův průměrný výdělek ve věci, v níž se poškozený zaměstnanec domáhal náhrady za ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity), a že snaha žalobkyně v tomto řízení "zcela jasně směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí, neboť bylo na žalobkyni, v jaké výši původně požadovala náhradu škody a z jaké částky při vymezení svého nároku vycházela". Skutečnost, že "na zjištění učiněná soudem v původním řízení o výši průměrného výdělku před vznikem škody odpovídajícím procesním způsobem nereagovala, nemůže na závěru, že se jedná o věc rozsouzenou, nic změnit", a soudu proto "nezbylo, než pro neodstranitelnou podmínku řízení zastavit".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25.6.2014 č.j. 61 Co 25/2014-36 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že projednání a rozhodnutí věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť se "v projednávané věci jedná o identický nárok, existující mezi týmiž účastníky, vymezený skutkový stav obou věcí žalobním petitem vychází ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), ze stejného časového období a opírá se o tentýž právní titul", jako rozhodnutí vydané ve věci sp. zn. 5 C 99/2010. Důvodem k podání žaloby je "jen ta skutečnost, že dřívějším soudním rozhodnutím nebyl žalobkyni přiznán nárok v plném možném rozsahu, neboť soud byl limitován žalobním petitem, jenž vyšel z žalobkyní tvrzeného průměrného hrubého měsíčního výdělku ve výši1 19.803,- Kč, zatímco ten byl soudem v řízení zjištěn ve výši 24.470,54,- Kč a žalobkyně nyní podanou žalobou nárokuje plnění vyčíslené z rozdílu těchto měsíčních výdělků s tím, že o uplatněném nároku soud v předcházejícím řízení rozhodl jen částečně". Dřívějším soudním rozhodnutím však bylo rozhodnuto "o celém nároku jako takovém" a skutečnost, že žalobkyni byl přisouzen nárok v částce nižší, než v jaké by jí náležel, nic nemění na tom, že předmět řízení byl vydaným rozhodnutím zcela vyčerpán, tj. o nároku bylo rozhodnuto konečným způsobem. Nastolený právní stav proto nelze měnit (napravovat) žalobou stejného obsahu, neboť jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku soudního rozhodnutí pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu. Odvolací soud současně zopakoval, že "snaha žalobkyně v tomto řízení zcela jasně směřuje k nepřípustné reparaci pravomocného soudního rozhodnutí, neboť bylo na žalobkyni, v jaké výši původně požadovala náhradu škody a z jaké částky při vymezení svého nároku vycházela", a že "skutečnost, že na zjištění učiněná soudem v původním řízení o výši průměrného výdělku před vznikem škody odpovídajícím procesním způsobem nereagovala, nemůže na závěru, že se jedná o věc rozsouzenou, nic změnit".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že žaloba podaná v této věci není žalobou stejného obsahu jako ve věci sp.zn. 5 C 99/2010, neboť "v řízení sp.zn. 5 C 99/2010 byla projednávána "žaloba z vypočteného průměru ve výši 19.803,- Kč, zatímco v projednávané věci je navrhováno jednání o rentě z vypočteného rozdílu částek 24.470,54 Kč (soudem zjištěného průměrného hrubého měsíčního výdělku) a 19.803,-Kč (žalobkyní tvrzeného průměrného hrubého měsíčního výdělku), tzn. z částky 4.667,54,-Kč". Protože soud v řízení sp.zn. 5 C 99/2010 nerozhodl o rentě z celého zjištěného průměrného výdělku 24.470,54 Kč, ale pouze z žalobkyní navrhované výše průměrného výdělku 19.803,-Kč, pak v části 4.667,54 Kč se nejedná o věc rozsouzenou. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil k projednání okresnímu soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 - projednat a rozhodnout (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudu významné zejména vyřešení právní otázky, zda v případě, kdy bylo v předcházejícím soudním řízení pravomocně rozhodnuto o nároku na náhradu škody související s nemocí z povolání v rozsahu, který byl "limitován" žalobním návrhem, je dána překážka věci rozsouzené pro projednání a rozhodnutí věci v rozsahu převyšujícím částky pravomocně přiznané. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva byla vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst. 5, §167 odst. 2 a §174 odst. 1 o.s.ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o.s.ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Jak již bylo řečeno, o stejnou věc se ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod (tedy týká-li se stejného předmětu řízení) a týká-li se těchže osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Tentýž právní důvod (stejný předmět řízení) je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vychází ze stejných skutkových okolností, jimiž byl uplatněn.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o.s.ř.).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je jedním dílčím nárokem, jehož předpoklady vzniku jsou ve srovnání s ostatními nároky vznikajícími při odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání (tj. náhradami za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, za bolest a ztížení společenského uplatnění, za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a za věcnou škodu) odchylné a mohou se i odchylně naplňovat. Nárok na tuto náhradu nelze rozložit na několik částí, nenastanou-li nové skutečnosti; poškozený má však právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část tohoto svého nároku a později jeho zbytek (srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 40/92, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993).
I když poškozený zaměstnanec uplatnil u soudu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) nebo nárok na jinou náhradu, která se poskytuje při odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a i když bylo o tomto nároku pravomocně rozhodnuto, nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté jen v takovém rozsahu, v jakém byl nárok předmětem jiného (dřívějšího) řízení, a tedy jen ohledně té části nároku, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Vymezení, zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, vyplývá z ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. a z žádného ustanovení zákoníku práce nelze dovodit, že by hmotněprávní povaha práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vylučovala užití dispoziční zásady při podání žaloby směřující k uplatnění práva, a tím možnost domáhat se nároku i po částech; uplatní-li poškozený zaměstnanec pouze část svého nároku, nastává překážka věci rozhodnuté jen ohledně té části nároku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 3014/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2014 sp. zn. 21 Cdo 1321/2013).
Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v dřívějším řízení vedeném u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 99/2010 a v tomto řízení, vyplývá, že, zatímco v předchozím řízení žalobkyně požadovala z důvodu odškodnění nemoci z povolání, která u ní byla zjištěna dne 25.9.2009, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 29.9.2009 do 31.8.2010 a od 1.9.2010 peněžitý důchod ve výši, která "vycházela z průměrného měsíčního výdělku ve výši 19.803,- Kč", v projednávané věci je předmětem řízení nárok žalobkyně na doplacení rozdílu mezi pravomocně přiznanou náhradou za ztrátou na výdělku v požadovaném rozsahu a částkou, na kterou by měla žalobkyně nárok, kdyby soud nebyl při rozhodování limitován žalobním návrhem, tj. v částce, která vychází z průměrného měsíčního výdělku ve výši 24.470,54,- Kč. Protože se v projednávané věci nejedná o tentýž nárok, který byl předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 99/2010, nemůže projednání nároku žalobkyně bránit překážka věci pravomocně rozhodnuté (když překážka věci pravomocně rozhodnuté může působit v tomto řízení jen v takovém rozsahu, v jakém bylo o nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti rozhodnuto v rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 7.4.2011 č.j. 5 C 99/2010-106).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Rokycanech) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu