ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4127.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4127/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce K. Ř., zastoupeného Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem v Praze 9 - Libni, Kovářská č. 1169/17, proti žalovanému FINBAU a. s. se sídlem v Brně, Mezírka č. 1, IČO 25563165, zastoupenému Mgr. Michalem Zeleným, advokátem se sídlem v Brně, Böhmova č. 768/1, o 280.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 207/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014 č. j. 15 Co 303/2010-334, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 4. 7. 2003 u Městského soudu v Brně domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 280.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 zaměstnancem žalovaného do 28. 2. 2003, kdy byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalobce podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o., v níž byla sjednána mzda ve výši 70.000,- Kč měsíčně. Uvedená společnost žalobce odmítla „přijmout do zaměstnání“, neboť žalobce jí nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, které žalovaný žalobci přes jeho opětovné výzvy nevydal. Nesplněním této povinnosti žalovaný způsobil žalobci škodu spočívající v ušlém výdělku žalobce u společností ALF-S s. r. o. za dobu od 1. 3. 2003 do 30. 6. 2003 v celkové výši 280.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že zaslal žalobci potvrzení o zaměstnání poštou teprve dne 8. 7. 2003, protože žalobce svým chováním a jednáním znemožnil žalovanému vykonat úkony související s ukončením pracovního poměru účastníků, a že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla „fingovaná“ a měla žalobci posloužit k podání žaloby a k získání bezdůvodného obohacení na úkor žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2005 č. j. 16 C 207/2003-90 žalobu zamítl co do částky 35.000,- Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245.000,- Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38.879,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce dopisem ze dne 28. 2. 2003 doručeným žalovanému dne 3. 3. 2003 rozvázal pracovní poměr mezi účastníky okamžitým zrušením z důvodu nevyplacení mzdy, že dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF- S s. r. o., v níž bylo sjednáno, že žalobce nastoupí do práce u této společnosti dne 1. 3. 2003 a že mu za vykonanou práci přísluší mzda ve výši 70.000,- Kč měsíčně, a že dne 15. 3. 2003 jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. podepsala „dodatek“ k pracovní smlouvě, v němž uvedla, že „z důvodu neprokázání ukončení předchozího zaměstnání prostřednictvím předložení zápočtového listu považuje pracovní smlouvu za neplatnou od samého počátku a z tohoto důvodu nebude se žalobcem uzavřen pracovní poměr“. Poté, co „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 posoudil jako rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, která byla sjednána v pracovní smlouvě v délce 3 měsíců, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný porušením své povinnosti vydat žalobci potvrzení o zaměstnání stanovené v ustanovení §60 odst. 2 zákoníku práce, kterou splnil až v měsíci červenci 2003, způsobil žalobci škodu ve výši 245.000,- Kč spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003. Za dobu od 1. 3. 2003 do 15. 3. 2003 žalobci podle názoru soudu prvního stupně náhrada ušlého výdělku nepřísluší, neboť v tomto období pracovní poměr mezi ním a společností ALF-S s. r. o. „platně trval“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2007 č. j. 15 Co 107/2006-113 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz výslechem jednatelky společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. navržený žalovaným k okolnosti uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., kterou žalovaný zpochybňoval. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby uvedený důkaz v dalším řízení provedl, a to i k okolnostem skončení pracovního poměru mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., neboť k tomu, aby mohl být učiněn závěr o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou vzniklou žalobci, je třeba se zabývat tím, co bylo důvodem zrušení tohoto pracovního poměru ve zkušební době dne 15. 3. 2003.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 16 C 207/2003-208 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245.000,- Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 73.683,96 Kč. Po doplnění dokazování výslechem svědkyně Ing. I. M. a znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. Kamila Pospíšila dospěl k závěru, že výpověď svědkyně Ing. I. M., která uvedla, že pracovní smlouvu se žalobcem ze dne 28. 2. 2003 ani její „dodatek“ na téže listině ze dne 15. 3. 2003 nepodepsala, je zcela nevěrohodná, neboť znaleckým posudkem bylo zjištěno, že podpisy Ing. I. M. na pracovní smlouvě i na „dodatku“ k ní jsou jejími pravými podpisy; k její výpovědi proto nepřihlédl. Dovodil, že pracovní smlouva mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla uzavřena platně, neboť obsahovala veškeré náležitosti (ujednání o místě výkonu práce, o druhu práce i o dni nástupu do práce), a že „dodatkem“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 došlo ke zrušení sjednaného pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce; uzavřel, že jediným důvodem tohoto zrušení pracovního poměru bylo nepředložení potvrzení o zaměstnání žalobcem, a že je proto dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného vydat žalobci potvrzení o zaměstnání a vznikem škody spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-233 ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 245.000,- Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 45.900,- Kč a České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 6.664,- Kč. Dospěl k závěru, že „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 nelze interpretovat jako zrušení pracovního poměru ve zkušební době, neboť „to ze slovního vyjádření nevyplývá“, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, a že neprokázal příčinnou souvislost mezi „tvrzenou vzniklou škodou a jednáním žalovaného“, neboť ani po poučení odvolacím soudem neoznačil důkazy ke svému tvrzení, že opakovaně telefonicky žádal žalovaného o vydání „zápočtového listu“. Zdůraznil, že zákoník práce nestanoví, jakým konkrétním způsobem má zaměstnavatel splnit svou povinnost vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání; jestliže žalobce nevyvinul „ani minimální součinnost“ k předání potvrzení o zaměstnání, jehož vydání žalovaný vázal na „dořešení některých záležitostí a osobní jednání“, nelze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §187 odst. 1 zákoníku práce.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 č. j. 21 Cdo 907/2012-272 zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že sdělením ze dne 15. 3. 2003, že považuje pracovní smlouvu uzavřenou se žalobcem dne 28. 2. 2003 za neplatnou a že se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr, neboť žalobce neprokázal skončení svého předchozího zaměstnání předložením „zápočtového listu“, projevila společnost ALF-S s. r. o. vůli žalobce, který jí ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o svém předchozím zaměstnání, nadále nezaměstnávat a že - vzhledem k tomu, že v době tohoto projevu vůle společnosti ALF-S s. r. o., který podle svého obsahu směřoval ke skončení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou uzavřenou mezi společností ALF-S s. r.o. a žalobcem dne 28. 2. 2003, ještě neuplynula zkušební doba sjednaná v této pracovní smlouvě - je třeba dovodit, že se jednalo o písemné oznámení zaměstnavatele o zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení §58 odst. 2 zákoníku práce. Dovolací soud shledal, že závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud pominul oznámení společnosti ALF-S s. r. o. žalobci ze dne 15. 3. 2003 o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, z jehož obsahu vyplývá, že důvodem tohoto zrušení pracovního poměru byla skutečnost, že žalobce nepředložil svému novému zaměstnavateli ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy potvrzení o svém zaměstnání u žalovaného. Správným dovolací soud neshledal ani názor odvolacího soudu, že nelze učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, neboť žalobce neprokázal, že žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání, a k jeho předání nevyvinul „ani minimální součinnosti“. Vzhledem k tomu, že důvodem zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. ve zkušební době byla skutečnost, že žalobce společnosti ALF-S s. r. o. ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, který nesplnil svou povinnost vydat toto potvrzení žalobci při skončení pracovního poměru mezi ním a žalobcem dne 3. 3. 2003, je mezi porušením této právní povinnosti žalovaného a vznikem škody u žalobce příčinná souvislost. Okolnost, zda žalobce žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání a zda k jeho vydání, které žalovaný podmiňoval uskutečněním osobního jednání mezi účastníky v jeho sídle, poskytl žalovanému součinnost, není pro závěr o příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody na straně žalobce významná, neboť povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání není vázána na žádnou součinnost zaměstnance a musí být splněna nejpozději v den skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem i bez žádosti zaměstnance.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 29. 4. 2014 č. j. 15 Co 303/2010-334 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 245.000,- Kč, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ 101.330,- Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Zeleného a České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 6.664,- Kč. Poté, co doplnil dokazování „rejstříkovým spisem“ obchodní společnosti ALF-S, s. r. o., vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. C 34794, plnou mocí ze dne 6. 3. 2003 udělenou žalobci statutárním orgánem společnosti ALF-S s. r. o., smlouvou č. 8/300/2003 o pronájmu nebytových prostor ze dne 11. 3. 2003, zprávou České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 3. 2014 a opakovaným výslechem svědkyně Ing. I. M., se zabýval otázkou vzniku pracovního poměru žalobce u společnosti ALF-S, s. r. o. Vycházel ze zjištění, že Ing. I. M., která „setrvala po celou dobu soudního řízení na neměnném stanovisku, že s žalobcem ohledně pracovní smlouvy osobně nejednala, pracovní smlouvu s ním neuzavírala a ani neměla v úmyslu jej zaměstnat“, jako jednatelka společnosti ALF-S, s. r. o. dne 6. 3. 2003 udělila žalobci na žádost manžela plnou moc „k jednání za firmu při sjednávání zakázek, k přípravě obchodních smluv a jejich projednání a k jednání s orgány státní správy“, že účetní uzávěrky společnosti ALF-S, s. r. o. za roky 2002 a 2003 prokázaly, že společnost „reálně“ vykazovala ztrátu, a že podle zprávy České správy sociálního zabezpečení nebyl žalobce „veden jako zaměstnanec“ společnosti ALF-S, s. r. o. Na základě výkladu „projevené vůle“ žalobce a společnosti ALF-S, s. r. o. při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2003 dospěl k závěru, že „tento projev vůle obou jednajících subjektů nebyl shodný“, a že proto nemohl směřovat ke vzniku pracovní smlouvy. Uzavřel, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 je neplatný právní úkon pro nedostatek projevu vůle zaměstnavatele (společnosti ALF-S, s. r. o.), neboť „jeho úmyslem nebylo uzavřít žádný pracovněprávní vztah se žalobcem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že závisí na vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené právní otázky, zda „lze posoudit platnost písemně uzavřené pracovní smlouvy, prokazatelně podepsané smluvními stranami, za použití výkladu §240 odst. 3 zákoníku práce jen pro následně zaměstnavatelem tvrzený nedostatek vůle“, případně zda „lze dovodit neplatnost takto uzavřené pracovní smlouvy pro následné popření zaměstnavatelem, že by měl v úmyslu zaměstnance zaměstnat“. Vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování „zcela pominul rozhodné skutečnosti“, které v řízení vyšly najevo, zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který „jednoznačně“ vyvrátil tvrzení svědkyně Ing. I. M., že nepodepsala pracovní smlouvu a její dodatek, že neodůvodnil, proč považoval výpověď této svědkyně v roce 2014 za věrohodnou, když v „předchozích letech“ byla soudy tato svědkyně považována za nevěrohodnou, a že rovněž „rozhodl nesprávně“, měl-li za to, že ze zprávy České správy sociálního zabezpečení vyplynulo, že žalobce nebyl v rozhodném období zaměstnancem společnosti ALF-S, s. r. o., neboť z této zprávy mohl mít soud pouze za prokázané, že uvedená společnost porušila svou ohlašovací povinnost podle předpisů o sociálním a důchodovém zabezpečení tím, že svého zaměstnance České správě sociálního zabezpečení „v zákonné lhůtě nenahlásila“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně nebo aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, neboť vady řízení ani pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které uvedl žalobce, nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce, který vykonával v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001 práci ředitele divize „Recycling“, dopisem ze dne 28. 2. 2003 sdělil žalovanému, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu nevyplacení mzdy za měsíc listopad 2002 do 31. 1. 2003; dopis byl žalovanému doručen dne 3. 3. 2003. Žalovaný dopisem ze dne 14. 3. 2003 požádal žalobce o osobní schůzku v sídle žalovaného, na které by byla „prodiskutována, objasněna a prokázána základní fakta“ týkající se pracovního poměru účastníků, s tím, že do té doby žalovaný není schopen se žalobcem „plně uzavřít pracovní poměr a všechny potřebné doklady včetně vydání zápočtového listu“; potvrzení o zaměstnání vydal žalobci v měsíci červenci 2003. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel písemnou pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o. se sídlem v Brně, Stránského č. 28, IČO 25572865, za kterou smlouvu podepsala jednatelka Ing. I. M., v níž se žalobce zavázal ode dne nástupu do práce 1. 3. 2003 vykonávat práci „koordinátora“ s místem výkonu práce v Praze; pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců a mzda za vykonanou práci byla sjednána ve výši 70.000,- Kč měsíčně. Dne 15. 3. 2003 společnost ALF-S s. r. o. pod text pracovní smlouvy připojila sdělení podepsané jednatelkou Ing. I. M. a adresované žalobci, že tato pracovní smlouva je „neplatná od samého počátku“, neboť žalobce „přes veškeré své sliby neprokázal ukončení předchozího zaměstnání předložením zápočtového listu“, a společnost ALF-S s. r. o. proto se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr. Jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. jako svědkyně u odvolacího soudu uvedla, že neměla v úmyslu žalobce zaměstnat.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda je platná písemná pracovní smlouva, která byla podepsána zaměstnancem i zaměstnavatelem, jestliže úmyslem jedné z jejích stran nebylo uzavřít s druhou stranou pracovněprávní vztah. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by se zabýval námitkami, jimiž žalobce v dovolání zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, neboť takové námitky nepředstavují – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – způsobilý dovolací důvod) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla uzavřena dne 28. 2. 2003, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003 (dále jen „zák. práce“).
Právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§240 odst. 1 zák. práce). Právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný [§242 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ (simulovaně) nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním projevem vůle spojeny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3862/2012). Kdyby však adresát právního úkonu uvedený záměr jednajícího nepochopil a kdyby se mohl – objektivně posuzováno – důvodně domnívat, že právní úkon byl učiněn vážně, z důvodu ochrany dobré víry je třeba dovodit, že právní úkon má stejné právní následky, jako kdyby byl učiněn vážně. Od vůle je třeba odlišovat pohnutku (motiv) k právnímu úkonu, která je jen podnětem, jenž se projevuje při tvorbě vůle a jenž vyjadřuje pouze představy, z nichž jednající vychází, a která proto nemá – není-li vyjádřena jako součást projevené vůle jednajícího – právní význam. Právní relevanci nemá v pracovněprávních vztazích ani vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího, tedy jestliže jednající při projevu vůle sledoval něco jiného, než co ve skutečnosti projevil (ledaže by vnitřní výhrada byla pojata za součást právního úkonu), neboť podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli jednající skutečně projevil (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1074/2005 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2491/2014).
Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Projev vůle proto musí být určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [srov. §242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, lze pochybnosti o tom, jaká vůle jím byla vyjádřena, popřípadě jaký byl její obsah, odstranit výkladem. Smyslem výkladu projevu vůle může být jen zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat” nebo „doplňovat” vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 506/2006).
V projednávané věci žalobce a společnost ALF-S s. r. o. podpisem listiny ze dne 28. 2. 2003 (za společnost ALF-S s. r. o. tuto listinu podepsala - jak bylo soudy zjištěno znaleckým posudkem znalce v oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. Kamila Pospíšila – její jednatelka Ing. I. M.) shodně projevili vůli uzavřít pracovní smlouvu, podle níž měl žalobce ode dne 1. 3. 2003 vykonávat práci „koordinátora“ s místem výkonu práce v Praze. Vzhledem k tomu, že projev vůle zachycený na uvedené listině obsahoval dostatečně určité ujednání o všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy uvedených v ustanovení §29 odst. 1 zák. práce [druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce], nebylo třeba určovat jeho obsah za pomocí výkladu podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. neměla - jak uvedla ve své výpovědi jako svědkyně u odvolacího soudu - v úmyslu žalobce zaměstnat, neboť tato okolnost by mohla zpochybnit pouze vážnost vůle společnosti ALF-S s. r. o. při uzavírání pracovní smlouvy se žalobcem, nikoliv ale obsah jejího projevu, jednoznačně vyjádřený v listině ze dne 28. 2. 2003. Nedostatek vážnosti vůle jedné ze stran dvoustranného právního úkonu však nemůže mít za následek jeho neplatnost, kdyby se – jak vyplývá z výše uvedeného – adresát tohoto právního úkonu mohl důvodně domnívat, že právní úkon byl učiněn vážně, a významná nemůže z tohoto hlediska být ani její vnitřní výhrada, nebyla-li pojata za součást právního úkonu. Protože ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalobce věděl nebo – objektivně posuzováno – měl vědět o tom, že vůle společnosti ALF-S s. r. o. uzavřít s ním pracovní smlouvu není míněna vážně, a ani že by součástí obsahu písemné pracovní smlouvy byla vnitřní výhrada této společnosti, nemůže být správný závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva ze dne 28. 2. 2003 je neplatná, neboť úmyslem společnosti ALF-S, s. r. o. nebylo uzavřít se žalobcem pracovněprávní vztah.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu