ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4697.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4697/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Ing. M. V., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalovanému ABF, a. s. se sídlem v Praze 9 – Proseku, Mimoňská č. 645, IČO 63080575, zastoupenému Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o náhradu mzdy a o 3.514.424,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 274/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 č. j. 62 Co 417/2014-406, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pobřežní č. 370/4.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015 č. j. 62 Co 417/2014-406 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 632/2013-349 (ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku dovolatelkou byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1283/14 odmítnuta), a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru, že jmenování žalobkyně do funkce generální ředitelky žalovaného ze dne 7. 2. 2001 a manažerská smlouva uzavřená téhož dne jsou neplatnými právními úkony, neboť žalobkyně měla jako zaměstnankyně v pracovním poměru vykonávat činnost členky statutárního orgánu (představenstva) žalovaného, kterou v pracovním poměru vykonávat nelze, a že proto mezi žalobkyní a žalovaným nemohl na základě nich vzniknout pracovněprávní vztah, srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 nebo ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009]; není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neměla (nemohla mít) naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (§80 o. s. ř.), aniž by ve vztahu k tomuto právnímu posouzení věci uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.; srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014), a vymezila (způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.) důvod dovolání, jakož i v části, v níž dovolatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li, že soudy „odmítly vyslechnout svědky“, kteří s ní uzavírali manažerskou smlouvu a smlouvu o výkonu funkce v představenstvu žalovaného, a že v řízení bylo „porušeno její právo na zákonného a nestranného soudce“), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu