ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.630.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 630/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce R. B. , proti žalovanému P. B. , zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská č. 1174/8, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 31/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 28 Co 476/2012-200, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2012, č. j. 28 Co 476/2012-200, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21.6.2012, č. j. 19 C 31/2011-168, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska otázky nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem P. B., zemřelým dne 24.6.2010, podle §469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.2013) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 2088/2013 ). Dovolatelem vznesené námitky „nerespektování“ autonomie vůle zůstavitele a „rozporu“ s principem dobrých mravů proto nejsou důvodem, aby rozhodná právní otázka určení žalobce dědicem byla posouzena jinak.
Námitka dovolatele týkající se vázanosti soudů obou stupňů nálezem Ústavního soudu ze dne 14.4.2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, není přiléhavá, jelikož Ústavní soud ve svém nálezu (zmiňujícím princip autonomie smluvních stran) dospěl k závěru o ústavně konformním výkladu smlouvy v soukromém právu. Rovněž jeho argumentace nálezy Ústavního soudu ze dne 6.9.2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 7.11.2012, sp. zn. I. ÚS 295/10, není důvodná, neboť soudy se za daného skutkového stavu od názorů Ústavního soudu nijak neodchýlily.
Pro úplnost je nutno uvést, že dovolání žalovaného výslovně směřující „do všech výroků“, tj. zřejmě i proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu, není přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Protože dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu