ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.730.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 730/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) L. H. a b) Ing. J. K. , zastoupených JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalovaným 1) Mgr. D. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9 – Letňanech, Krausova č. 605, 2) Ing. P. J. K. , zastoupenému obecnou zmocněnkyní Mgr. D. K., o 170.000,- Kč s příslušenstvím a o 1.250.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2007, č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č. j. Nco 102/2007-190, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2007, č. j. 6 Cmo 205/2007-231, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 23/2008, o dovolání žalované 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 11 Cmo 324/2009-102, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobcům na náhradě dovolacího řízení 3.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 2) a žalobci nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalované 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, č. j. 11 Cmo 324/2009-102, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 1 Cm 23/2008-28 (jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.600,- Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Krampery a že ve vztahu mezi žalovaným 2) a žalobci nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil.
Dovolání žalované 1) nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou pro zmatečnost napadená usnesení [tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007, č. j. 50 Cm 60/2002-167, 47 Cm 69/2007-61 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2007, č. j. 50 Cm 60/2002-213, 47 Cm 69/2007-68), jímž bylo rozhodnuto, že „vedlejší účastenství Ing. J. K., na straně žalobce se připouští“ a že „věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 50 Cm 60/2002 a 47 Cm 69/2007 se spojují ke společnému řízení, v němž bude nadále pokračováno pod sp. zn. 50 Cm 60/2002“, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, č. j. 6 Cmo 205/2007-231, jímž bylo k odvolání žalovaných usnesení městského soudu potvrzeno ve znění, že „Vedlejší účastenství Ing. J. K., na straně žalobkyně L. H. se připouští“ a rozhodnuto, že „odvolání žalovaných č. 1 a č. 2 proti bodu II. výroku“ usnesení městského soudu se odmítá, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. Nco 102/2007-190, jímž bylo rozhodnuto, že „soudce Městského soudu v Praze JUDr. Marika Blažková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci 50 Cm 60/2002], nelze z pohledu ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. považovat za usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé.
Podle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz, jestliže v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto.
Z ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zcela nepochybně vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je buď pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé [anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz]; z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 2 o. s. ř. lze tedy žalobu pro zmatečnost podat jen proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno ve věci samé. Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88/1997 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci bylo v původním řízení věcí samou zaplacení směnečných pohledávek 170.000,- Kč a 1.250.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobou pro zmatečnost napadená usnesení městského a vrchního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o přípustnosti vedlejšího účastenství (§93 odst. 2 o. s. ř.), a usnesení vrchního soudu, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Milady Blažkové (§16 odst. 1 o. s. ř.), jsou rozhodnutími procesní povahy vydanými v průběhu řízení, která věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a nejsou tedy ani rozhodnutími o věci samé.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost (a o žalobě na obnovu řízení) je považováno při posouzení důvodnosti těchto mimořádných opravných prostředků - vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu řízení o těchto žalobách meritorně - za rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost (a žaloby na obnovu řízení) je však třeba vztáhnout pojem „rozhodnutí ve věci samé“ - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě pro zmatečnost (nebo o žalobě na obnovu řízení) rozhodnuto, přitom není vůbec významná.
Napadené usnesení odvolacího soudu proto nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Vytýká-li žalovaná 1) soudům, že „se dosud nezabývaly ani důvody pro zmatečnost uplatněnými ve smyslu §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.“, a dovozuje-li, že těmito důvody zmatečnosti, tj. „nedostatkem věcné legitimace u Mgr. D. K. a nedostatkem její procesní způsobilosti je stiženo od 10. 2. 2006 (kdy soud vydal usnesení č. j. 50 Cm 60/2002-39, k jejímu vystupování jako žalované po zemřelém synovi) celé nalézací řízení, vedené až dosud proti žalované 1) a stejně tak je těmito důvody zmatečnosti logicky stiženo i dané řízení o žalobě pro zmatečnost“, přehlíží, že v žalobě pro zmatečnost ze dne 14. 3. 2008 ani v průběhu řízení o této zmatečnostní žalobě žádný z těchto zmatečnostech důvodů neuplatnila.
Důvody žaloby pro zmatečnost mohou být měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. §232 odst. 2 o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že soud při posuzování opodstatněnosti žaloby pro zmatečnost smí vzít v úvahu jen takové skutečnosti (zakládající některou ze zmatečností), které byly uplatněny ve včasné žalobě pro zmatečnost, popřípadě též v dodatečném podání, učiněném ještě dříve, než uplynuly lhůty k žalobě pro zmatečnost; k opožděně (v rozporu s ustanovením §232 odst. 2 o. s. ř.) uplatněným důvodům zmatečnosti se nepřihlíží.
Namítá-li žalovaná 1) v dovolání s odkazem na jí sepsané podání ze dne 24. 6. 2010 (označené jako „doplnění dovolání“ a doručené Městskému soudu v Praze dne 10. 2. 2011), že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Monika Vacková, která v řízení před soudem prvního stupně rozhodovala v posuzované věci (o zmatečnostní žalobě) jako samosoudkyně, a soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Eva Sekaninová, JUDr. Milada Lukáčová a JUDr. Eva Keményová, které v senátě č. 11 Cmo rozhodovaly o odvolání žalované 1), byly podjaté, neboť jde o bývalé členky KSČ, nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost, ale - tím, že tvrdí, že v řízení o žalobě pro zmatečnost rozhodovaly vyloučené soudkyně - uplatňuje (nově) zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Zmatečnosti však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. smí dovolací soud přihlédnout, a to i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82/2006 v časopise Soudní judikatura, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005).
Konečně ani námitka žalované 1), že „soud projednal žalobu pro zmatečnost v nepřítomnosti žalované 1) dne 27. 5. 2008 od 8.45 hod. do 9.10 hod., přestože žalovaná 1) 3x (podáními z 19. 4. 2008, 7. 5. 2008 a 21. 5. 2008) marně soud žádala o odročení jednání a ustanovení jí právního zástupce pro zastupování v tomto řízení o žalobě pro zmatečnost a ještě ráno 27. 5. 2008 před začátkem jednání telefonovala na soud, že se pro náhlé onemocnění (komplikace zánětu dásně po extrakci zubu) nemůže k jednání dostavit, a opět požádala o odročení jednání (tuto překážku ještě týž den zaslala a doložila soudu písemně)“, a že jí v řízení o žalobě pro zmatečnost nebyl od 9. 4. 2008, kdy byla osvobozena od soudních poplatků, ustanoven zástupce, což – jak výslovně uvádí – označuje za „další“ důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně (nově) zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132/2004 v časopise Soudní judikatura). Dovolatelka navíc přehlíží, že svá procesní práva, z nichž měla být postupem soudu prvního stupně vyloučena, mohla uplatnit v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, a to u jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 2010, jehož se i se svým tehdejším zástupcem advokátem JUDr. Pavlem Weikertem osobně zúčastnila. Měla-li žalovaná 1) v řízení před odvolacím soudem možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která jí občanský soudní řád jako účastnici řízení dává, pak nemůže důvodně poukazovat - i kdyby jí skutečně bylo znemožněno před soudem prvního stupně realizovat některá její procesní práva - na to, že by jí v řízení byla odňata postupem odvolacího soudu možnost jednat před soudem; z hlediska ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. je možnost realizovat procesní práva před odvolacím soudem rozhodující.
Další námitky uplatněné žalovanou 1) v dovolání již nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s rozhodnutími napadenými zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované 1) v části směřující proti výrokům usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
K písemným podáním žalované 1) učiněným po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet; navíc podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované 1) bylo odmítnuto a žalovaná 1) je proto povinna nahradit žalobcům náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.250,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nenáleží, neboť zástupce žalobců JUDr. Zdeněk Krampera v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, neprokázal, že je plátcem této daně (ve spise je založeno pouze osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty daňového subjektu JUDr. Tomáše Hlaváčka se sídlem v Praze 13 – Stodůlkách, K Jasánkám č. 840/7, DIČ CZ6104291732, ze dne 28. 12. 2005, který však žalobce nezastupoval).
Žalovaná 1) je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 3.550,- Kč žalobcům zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.) do tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu