ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1053.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1053/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. P. S. , zastoupeného JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Vnitřní Město, Malá 43/6, proti žalovaným: 1) JUDr. I. S. , zastoupené JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Pražská 37/45, 2) IDM ECONOMY s. r. o. , se sídlem v Plzni, Hradiště, K Řece 717/16, IČO: 25227602, zastoupené Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, U Zvonu 142/11, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 88/99, o dovolání žalované 1) a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. října 2011, č. j. 12 Co 151/2008-1758, takto:
I. Dovolání žalované 1) a žalované 2) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2007, č. j. 20 C 88/99-1528, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. ledna 2008, č. j. 20 C 88/99-1567, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 14. 12. 1998 mezi " IDM ECONOMY " s. r. o. a JUDr. I. S. s právními účinky vkladu ke dni 8. 11. 1999 pod č. j. V 11 – 112/86/1999, jejímž předmětem byl převod nemovitostí, tj. budovy, způsob využití – bydlení, nacházející se na pozemku parc. č. 6082, budovy bez č. p./č. e., způsob využití – občanská vybavenost, nacházející se na pozemku parc. č. 6081, budovy bez č. p./č. e., způsob využití občanská vybavenost, nacházející se na pozemku parc. č. 6083, budovy bez č. p./č. e., způsob využití – občanská vybavenost, postavené na pozemku parc. č. 6084, parc. č. 6079/1 – ostatní plocha, způsob využití – manipulační plocha, parc. č. 6081 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 6082 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 6083 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 6084 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 6414 – zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití – společný dvůr, tedy nemovitostí zapsaných na LV 10609 pro obec a katastrální území P., vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, je neplatná (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I.). Dále určil, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění manželů Ing. P. S. a JUDr. I. S. (výrok II.) a že ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na nemovitostech, a to domu v P., jižní předměstí, nacházejícím se na st. parc. č. 7867 – zastavěná plocha a nádvoří, jakož i ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu celku na této st. parc. č. 7867 – zastavěné ploše a nádvoří, jakož i ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 ve vztahu k celku na pozemku parc. č. 7868/1 – zahradě, tedy na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – město, na LV č. 7129, pro obec a k. ú. P., patří do společného jmění manželů Ing. P. S. a JUDr. I. S. (výrok III.). Soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně určení, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech uvedených ve výroku III. v rozsahu 4/36 ve vztahu k celku patří do společného jmění manželů Ing. P. S. a JUDr. I. S. (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VIII.).
V odůvodnění se soud prvního stupně v první řadě vypořádal s námitkou žalované 1), že se právní poměry mají řídit právním řádem Spolkové republiky Německo. Podle soudu prvního stupně nelze na daný případ aplikovat §21 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., neboť se neřeší otázka osobních a majetkových vztahů mezi manžely, resp. se nejedná o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), ale o to, zda se do budoucna bude jednat o majetek společný. Na daný případ je proto nutno aplikovat §5 uvedeného zákona stanovící pro věcná práva k věcem primární uplatnění práva místa, kde se věc nachází, není-li v samotném zákoně nebo ve zvláštních právních předpisech stanoveno jinak. V předmětné věci se všechny nemovitosti, o které je veden spor, nacházejí na území České republiky a žalovaná 1) je nepochybně občankou České republiky, pravděpodobně i žalobce a zcela jistě žalovaná 2), která má na území ČR sídlo. Z těchto důvodů má být rozhodováno u českých soudů a na věc bylo aplikováno i české právo. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou, že předmětné nemovitosti se nemohly stát součástí BSM a následně SJM, neboť je žalovaná 1) nabyla do svého vlastnictví vydražením v rámci privatizace jako nedílnou součást části podniku Potraviny Plzeň s. p. Soud prvního stupně se neztotožnil s tvrzením, že žalovaná 1) nabyla obchodní majetek do výlučného vlastnictví v rámci privatizace v procesu dražby, tj. že nabyla obchodní majetek sloužící výlučně k podnikání, přičemž tento majetek měl sloužit k podnikání výhradně žalované 1). Majetek získaný v privatizaci neměl sloužit výhradně k podnikání žalované 1), neboť pokud měl někdo s majetkem podnikat, pak to byli žalobce s žalovanou 1) dohromady, a to za faktické pomoci svědka N. a svědkyně F. Žalovaná 1) neměla ani živnostenské oprávnění, přičemž nejspíše bylo privatizováno nikoliv z důvodu každodenního konkrétního podnikání, ale šlo strategicky o investiční záměr do budoucna. Předmětné nemovitosti se proto staly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví (dále též „BSM“), posléze SJM žalobce a žalované 1). Žalobce ve smyslu §148a odst. 1 obč. zák. nedal souhlas k použití majetku v BSM k podnikání, který by v důsledku měl mít ten význam, že už by další souhlas žalobce s dispozicí s majetkem nebyl zapotřebí. Žalobu proto v této části shledal soud prvního stupně důvodnou, neboť žalobce se ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, se kterou nesouhlasil. Podrobně soud prvního stupně také odůvodnil vyhovující výrok o tom, že spoluvlastnický podíl v rozsahu 27/36 na nemovitostech uvedených ve výroku III. rozsudku je součástí společného jmění účastníků.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008-1670, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.), ve výrocích I., II., V., VI., VII. a VIII. změnil tak, že zamítl návrh žalobce na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. 12. 1998, jejímž předmětem byl převod předmětných nemovitostí (výrok II.), a zamítl návrh žalobce na určení, že předmětné nemovitosti patří do SJM žalobce a žalované 1) (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. – IX.).
K dovolání žalované 1) a žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 22 Cdo 5267/2008-1732, ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2011, č. j. 22 Cdo 5267/2008-1741, dovolání žalované 1) odmítl (výrok I.), rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. července 2008, č. j. 12 Co 151/2008-1670, ve výrocích III. až IX. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 12 Co 151/2008-1758, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a změnil výroky V., VI., VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dána mezinárodní pravomoc českého soudu k projednání a rozhodnutí žaloby o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a že je rozhodné české právo. Žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť prokázal, že v zákonné lhůtě řádně vznesl námitku relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. 12. 1998. Jádrem sporu proto zůstalo posouzení, zdali předmětné nemovitosti patřily v době uzavření kupní smlouvy do SJM žalobce a žalované 1), konkrétně zdali se na vydražené předmětné nemovitosti vztahovala výjimka ze SJM u věcí sloužících k výkonu povolání jen jednoho z manželů. Podle odvolacího soudu není pro posouzení věci rozhodné, zda žalobce podnikal s vydraženým majetkem jako fyzická osoba, nebo jako jediný vlastník právnické osoby. Žalobce i žalovaná 1) od samého počátku počítali s tím, že většina vydražených nemovitostí a zásob bude prodána a že si ponechají pouze nejlukrativnější část. Za tohoto stavu souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné nemovitosti neměly sloužit k výlučnému podnikání žalované 1), ale měly sloužit oběma manželům, když byly výhodnou investicí do budoucna. Bez iniciativy žalobce, který získal bankovní záruku za úvěr, z něhož byla uhrazena v dražbě cena draženého podniku, by nemohlo k dražbě dojít. Pokud tedy měly předmětné nemovitosti sloužit oběma manželům, pak žalovaná 1) k převodu vlastnického práva na žalovanou 2) potřebovala souhlas žalobce. Žalovaná 1) sama potvrdila, že žalobce o souhlas nikdy nepožádala. Za tohoto stavu se žalobce dovolal v tříleté promlčecí lhůtě písemnou námitkou relativní neplatnosti smlouvy ze dne 14. 12. 1998. Jelikož předmětné nemovitosti nesloužily výlučně k podnikání žalované 1) a ta je ani nenabyla výlučně ze svých prostředků, je správným závěr soudu prvního stupně o tom, že se staly součástí BSM žalobce a žalované 1). Závěrem se odvolací soud zabýval návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších dvou svědků, které byly učiněny před soudem prvního stupně po osmi letech od zahájení řízení. Odvolací soud potvrdil zamítnutí těchto návrhů soudem prvního stupně, neboť pokud by z výpovědí svědků měly vyplynout zásadní skutečnosti způsobilé prokázat, že žalobce neměl o předmětné nemovitosti zájem a že s nimi nepodnikal a nemínil podnikat, byly by tyto důkazy navrhnuty mnohem dříve. Tvrzení žalované, že žalobce nemínil s žalovanou 1) s předmětnými nemovitostmi podnikat, byly již dříve provedenými důkazy vyvráceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které je podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v tom, že právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle jejího názoru na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Žalovaná 1) se nemůže ztotožnit se závěry odvolacího soudu, že vydražený podnik nepřevzala a osobně s ním nehospodařila, neboť k tomu zmocnila svého otce. Pokud žalovaná 1) k převzetí podniku zmocnila svého otce, potom byly jeho úkony úkony žalované 1). Žalovaná se dále neztotožňuje se závěrem, že žalobce jako společník společnosti Poly – Impo, s. r. o. se zúčastnil podnikání s vydraženým podnikem. Společnost Poly – Impo s. r. o. byla samostatným podnikatelským subjektem, a proto její podnikání nemohlo byť společně s žalovanou 1) založit podmínky pro vznik BSM. Dále není pravdou, že by „pomoc“ žalobce při získání úvěru měla prokazovat, že by vydražený podnik měl sloužit oběma manželům. Dlužníkem vůči bance byla pouze žalovaná 1), která sama tento úvěr splatila. Skutečnost, že by s vydraženým podnikem měli podnikat oba manželé, vyvozuje odvolací soud ze svědeckých výpovědí manželů P., svědka V. L. a prohlášením rodičů žalobce. S tím se žalovaná 1) nemůže ztotožnit, neboť žádný svědek V. L. nebyl v řízení slyšen a manželé P., ač se snažili žalobci „pomoci“, nebyli u žádné události a veškeré informace měli pouze zprostředkované. Písemné prohlášení rodičů žalobce je potom zcela nevěrohodné. V řízení nebylo prokázáno, že žalobce chtěl s žalovanou 1) s vydraženým majetkem podnikat. Žalobce nikdy neměl v České republice jako fyzická osoba živnostenské oprávnění. Mezi manžely nebyla shodná vůle společně s vydraženým majetkem podnikat a také společně nepodnikali. Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby, přičemž aby byl podnik předmětem BSM, muselo jít o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. V daném případě však byla podnikatelkou toliko žalovaná 1). Skutečnost, že si toho byl žalobce dobře vědom, vyplývá i z toho, že žalobce nenamítal neplatnost převodu nemovitostí patřících do vydraženého podniku na společnost REMUS ani na paní Pistoriusovou, a se svou námitkou neplatnosti přišel až v době, kdy účastníci zrušili společné soužití. Otázku zásadního právního významu posuzovanou soudy odlišně spatřuje dovolatelka v tom, zda může vydražený podnik podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění platném v roce 1996, za předpokladu, že podnik vydražil jeden z manželů, který tím získal živnostenské oprávnění, přičemž druhý z manželů živnostenské oprávnění jako fyzická osoba neměl, ani neměl úmysl s podnikem hospodařit a podnikat, patřit do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nyní do jejich společného jmění. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu dále podala žalovaná 2) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalovaná 2) v první řadě namítá, že rozsudky soudů obou stupňů nemají v mnoha ohledech oporu v provedeném dokazování, naopak jsou na řadě míst s provedenými důkazy v příkrém rozporu. Jelikož si je žalovaná 2) vědoma toho, že v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nelze skutková zjištění zpochybňovat, uvádí skutková pochybení soudů obou stupňů v příloze svého dovolání. Odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s právními otázkami pro rozhodnutí věci zcela zásadními, zda se předmětné nemovitosti staly předmětem BSM žalobce a žalované 1). Ač se odvolací soud nejprve zcela správně zmiňuje o vydražení podniku, následně specifický charakter podniku jakožto věci hromadné svou povahou sloužící vždy výhradně k podnikání zcela pomíjí a veškeré své závěry vztahuje toliko k předmětným nemovitostem, aniž by ovšem zhodnotil naprosto zásadní skutečnost, že v době nabytí těchto nemovitostí žalovanou 1) byly tyto nemovitosti součástí podniku jako celku. Takové vytržení konkrétní jednotlivé složky podniku z jeho masy pak nevyhnutelně ve svém důsledku vedlo odvolací soud ke zcela nesprávným závěrům. Podle žalované 2) je zcela nepochybné, že předmětné nemovitosti by se staly součástí BSM žalobce a žalované 1) jedině za předpokladu, že by se součástí BSM stal celý žalovanou 1) vydražený podnik. Z povahy podniku je totiž zcela nemyslitelné, aby se při nabytí podniku jeho část stala součástí BSM a jiná část nikoliv. Závěr odvolacího soudu, že předmětné nemovitosti neměly sloužit k výlučnému podnikání žalované 1), nýbrž měly sloužit oběma manželům, neboť byly výhodnou investicí do budoucna, je ve světle uvedeného pro rozhodnutí věci naprosto irelevantní, když navíc v podstatě vede k ignorování skutečně klíčové otázky, komu měl a mohl sloužit vydražený podnik jako celek a komu skutečně sloužil. Podle žalované 2) sloužil výhradně jen žalované 1), která tak měla činit ve spolupráci se svým otcem. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se o vydražený podnik žádným způsobem nestaral, s ním nepodnikal a nikdy nebyl oprávněn podnikat na území České republiky jakožto fyzická osoba. Přičemž již ze skutečnosti, že vydražený podnik jako celek s ohledem na jeho charakter a způsob nabytí byl určen právě a výlučně k podnikání a že žalobce na rozdíl od žalované 1) žádné oprávnění s tímto majetkem podnikat neměl, vyplývá, že ani nikdy žalobci k podnikání sloužit neměl, nemohl a také nesloužil. Podnik se tak nestal součástí BSM žalobce a žalované 1), nýbrž byl od počátku ve výlučném vlastnictví žalované 1). V důsledku toho žalovaná 1) nepotřebovala souhlas žalobce k převodu vlastnického práva k nemovitostem, a proto kupní smlouva ze dne 14. 12. 1998 je smlouvou platnou. Odvolací soud ve snaze odůvodnit své rozhodnutí vyslovil zcela neakceptovatelný závěr, že pro posouzení věci není rozhodné, zda žalobce podnikal s vydraženým majetkem jako fyzická osoba, nebo jako jediný vlastník právnické osoby, čímž odvolací soud pominul, že jednání právnické osoby nelze z právního hlediska v žádném případě považovat za podnikání takové fyzické osoby prostřednictvím této právnické osoby, neboť jednání právnické osoby je jednáním naprosto jiného právního subjektu.
Žalovaná 2) závěrem předkládá dovolacímu soudu následující otázky, které mají zakládat přípustnost dovolání: 1) Mohl podnik, resp. jeho část nabytá podle zákona č. 92/1991 Sb., sloužit jeho nabyvateli k jinému účelu než k podnikání ? 2) Mohl se stát podnik podle §143 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, i pokud byl pouze jeden z manželů (ten, který podnik nabyl) v době nabytí podniku i následně podnikatelem, zatímco druhý z manželů v době nabytí podniku podnikatelem nebyl ani se jím následně nestal ? 3) Mohla se před 1. 8. 1998 stát nějaká část podniku součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zatímco se ostatní části podniku staly předmětem odděleného (výlučného) vlastnictví jednoho z manželů: Mohou být dvě různé věci, které jsou součástí jednoho podniku, ve vlastnictví různých osob ? 4) Lze při posuzování otázky, zda se konkrétní věc před 1. 8. 1998 stala součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nebo zda byla z BSM vyloučena z důvodu věci sloužící k výkonu podnikání jednoho z manželů, považovat za podnikání druhého manžela s takovou věcí též podnikání s touto věcí ze strany právnické osoby, které je tento druhý manžel jediným společníkem ? Lze podnikání právnické osoby považovat za podnikání fyzické osoby, která je jediným společníkem takové právnické osoby ? Závěrem žalovaná 2) navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovoláním žalované 1) a žalované 2) nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož je pro posouzení věci rozhodující otázka, zda se předmětné nemovitosti nabyté před 1. 8. 1998 staly součástí tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, je nutno aplikovat na tuto otázku příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb. (tj. do 31. 7. 1998, dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. října 2011, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měly dovolatelky právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě obě dovolatelky namítají, že předmětné nemovitosti nejsou předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť netvořily předmět podnikání obou manželů, nýbrž jen předmět podnikání jen žalované 1), a v této souvislosti předkládají otázku zásadního právního významu, za jakých okolností věc určená k podnikání jen jednoho z manželů se stane předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Dovolání je přípustné, neboť otázka, za jakých okolností jsou naplněna kritéria pro to, aby se podnik stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nebyla doposud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena. Dovolání však není důvodné.
Podle §143 obč. zák., ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 7. 1998), v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 53), dovodil, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. V odůvodnění k tomu dovolací soud mimo jiné uvedl: „Aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. Obdobně v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C 708 v Souboru), zaujal dovolací soud názor, že „pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“ [obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu tak vyplývá, že okolnost, aby věc, která podle své povahy slouží k výkonu povolání jen jednoho z manželů, byla vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musely být naplněny následující předpoklady: 1) výkon povolání manžela, 2) věc byla nabyta za účelem, že bude sloužit jen tomu manželovi, který vykonává povolání, 3) věc skutečně slouží jen tomuto manželovi, a neslouží tak druhému manželovi, který povolání nutně vykonávat nemusí.
Tyto závěry pak byly judikaturou modifikovány ve vztahu k podniku, kterým se podle §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je podnik věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaném v časopise Právní rozhledy 2005, č. 3, str. 98), k podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v §5 odst. l ObchZ, jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. §476 ObchZ upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§11 odst. l ObchZ). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM“.
Z uvedeného tedy vyplývá, že aby byl podnik ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, musel být 1) tento manžel podnikatelem a 2) podnik sloužil k výkonu povolání jen tohoto z manželů.
V posuzovaném případě byly předmětné nemovitosti coby součást podniku nabyty ve dražbě jen žalovanou 1), z čehož odvolací soud dovodil, že žalovaná 1) nabyla vydražením podniku právo s tímto podnikem podnikat. Otázkou však zůstává, zdali měl podnik sloužit jen k výkonu povolání žalované či obou účastníků řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že ačkoliv byly předmětné nemovitosti vydraženy žalovanou 1), ve skutečnosti neměly sloužit jen k podnikání žalované 1), nýbrž měly sloužit k podnikání obou účastníků řízení za pomoci otce žalované 1) a svědkyně F., kteří byli v objektu přítomni a měli reálnou možnost na majetek dohlížet. Podle soudu nebylo draženo z důvodu konkrétního každodenního podnikání, nýbrž z důvodu investičního záměru do budoucna. Bankovní úvěr na zajištění dražební jistiny pak zajistil žalobce, dojednal i poskytnutí zajištění úvěru, a to formou bankovní záruky. Společnou vůli nabýt předmětné nemovitosti do společného vlastnictví pak potvrdili i svědci V., D. a R. Předmětné nemovitosti se proto staly předmětem BSM žalobce a žalované 1). Se závěry soudu prvního stupně, že měly předmětné nemovitosti sloužit oběma manželům, neboť byly výhodnou investicí do budoucna, se posléze ztotožnil i odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku. Bez iniciativy žalobce by totiž nemohlo k dražbě dojít a skutečnost, že předmětné nemovitosti měly sloužit oběma manželům, byly potvrzeny i výpověďmi manželů P., svědků V., L. a prohlášením rodičů žalobce. Žalobce se sice dražby přímo neúčastnil, neboť neměl v České republice bydliště, nicméně z výpovědi Ing. F. vyplynulo, že žalobce měl o předmětné nemovitosti ještě před dražbou zájem, a proto bezprostředně po dražbě podniku Ing. F. uložil, aby založila společnost Poly-impo s. r. o., jejímž společníkem byl žalobce, aby mohl s předmětnými nemovitostmi podnikat. Podle odvolacího soudu pak nebylo rozhodné, že žalobce s předmětnými nemovitostmi nepodnikal jako fyzická osoba, nýbrž prostřednictvím právnické osoby.
Z uvedených skutkových zjištění učinily soudy obou stupňů správný závěr o tom, že předmětné nemovitosti byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ze závěrů soudů totiž zřetelně vyplývá skutečnost, že předmětné nemovitosti byly nabyty za tím účelem, že budou sloužit oběma manželům, a že také oba manželé vykonávali posléze povolání, byť žalobce prostřednictvím právnické osoby, kterou za účelem správy vlastního majetku těsně po vydražení předmětných nemovitostí založil a byl jejím jediným společníkem.
Na těchto závěrech ničeho nemění ani jednotlivé námitky žalovaných 1) a 2).
Žalovaná 2) v první řadě namítá, že předmětné nemovitosti byly součástí podniku, tudíž není možné, aby byl podnik dražbou nabyt z části do výlučného vlastnictví jednoho z manželů a z části do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalované 2) lze přisvědčit v tom, že není možné, aby byl podnik dražbou nabyt z části do výlučného vlastnictví jednoho z manželů a z části do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž podnik se nabývá jako celek v jednom či druhém režimu. Až následně je možné, aby z podniku byla určitá věc vyjmuta a učiněna předmětem jiného právního režimu, například prostřednictvím rozšíření či zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Nicméně tato námitka je pro rozhodnutí ve věci nerozhodná. Soudy obou stupňů totiž nedospěly k tomu, že by část podniku byla ve výlučném vlastnictví toliko žalované 1) a část podniku, což měly být podle žalované 2) zjevně předmětné nemovitosti, by potom náležela do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soudy obou stupňů se sice výslovně zabývaly jen režimem předmětných pozemků, u nichž dovodily, že měly sloužit k podnikání obou manželů, nicméně z odůvodnění jejich rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že předmětem BSM žalobce a žalované 1) byly nejen předmětné nemovitosti, nýbrž podnik jako celek.
Žalovaná 1) dále namítá, že mezi manžely nebyla ani shodná vůle o tom, že budou společně s vydraženým podnikem podnikat. Tato námitka však není důvodná, neboť jí žalovaná 1) vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, které dovodily, že vůlí manželů naopak bylo, aby s předmětnými nemovitostmi podnikali oba manželé. Dovolací soud připomíná, že podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř.
Obě žalované potom namítají, že předmětné nemovitosti se nemohly stát předmětem BSM žalobce a žalované 1), neboť žalobce nikdy neměl jako fyzická osoba v České republice živnostenské oprávnění, nýbrž podnikal toliko prostřednictvím právnické osoby.
S touto námitkou se nelze ztotožnit. Soudy obou stupňů shodně dovodily, že vůlí obou manželů bylo, aby předmětné nemovitosti, resp. podnik jako celek, byl spravován oběma manžely. Žalobce 1) za tímto účelem bezprostředně po dražbě založil právnickou osobu, byl jejím jediným společníkem a tato právnická osoba se potom na správě podniku a na prodeji jednotlivých jeho částí následně podílela.
Judikatura dovolacího soudu pod pojmem výkon povolání nepovažovala pouze skutečnost, že oba manželé byli podnikateli ve smyslu §2 odst. 1 obch. zák., nýbrž připouštěla i tu možnost, že výkonem povolání bude i podnikání „prostřednictvím“ právnické osoby. O tom ostatně svědčí i právní závěr obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaného v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718), podle něhož „výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby“. V rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C 708 v Souboru), potom zcela konkrétně dospěl dovolací soud k závěru, že nemovitost nabytá právnickou osobou, jejímž jediným společníkem byl manžel, mohla tvořit předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Z uvedeného lze tedy dovodit, že i když se zpravidla výkonem povolání ve smyslu §143 obč. zák. bude rozumět podnikání podle §2 obch. zák., není vyloučeno, aby se výjimečně mohlo jednat i o výkon povolání prostřednictvím právnické osoby, která v posuzovaném případě byla navíc přímo k tomuto účelu založená.
Jelikož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti, resp. podnik, se staly předmětem BSM žalobce a žalované 1), není v řízení významnou žalovanou 2) položená otázka, zdali mohl majetek nabytý podle zákona č. 92/1991 Sb. sloužit k jiným účelům než k podnikání.
Závěrem je možné konstatovat, že pokud soudy obou stupňů zcela správně dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti, resp. podnik, byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů žalobce a žalované 1), je nutně správným i závěr o tom, že žalovaná 1) potřebovala k převodu těchto nemovitostí souhlas druhého z manželů, který však, jak zjistily soudy obou stupňů, nebyl žalobcem dán. Dovolal-li se posléze žalobce relativní neplatnosti převodu předmětných nemovitostí na žalovanou 2), tvořily předmětné nemovitosti nadále součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a žalobce se tak mohl s úspěchem domoci určení, že předmětné nemovitosti byly předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů a posléze předmětem společného jmění manželů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vady řízení, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 1) a 2) podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalující, příslušel by obecně nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci. Nicméně uznatelné náklady žalobci v dovolacím řízení nevznikly, neboť ani k jednomu dovolání se nevyjádřil a jinou náhradu nákladů řízení neuplatňoval. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu