ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1098.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1098/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 12, proti žalovaným: 1) R. Z. , 2) I. K. , 3) Ing. J. K., CSc., zastoupenému JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, 4) M. Ch. , 5) E. U. , 6) H. K. , 7) P. Ch. , 8) G. A. T. , zastoupenému opatrovnicí JUDr. Evou Doležalovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Horská 888, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 205/2008, o dovolání žalovaných 3) - 7) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2014, č. j. 20 Co 187/2010 - 237, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. února 2010, č. j. 6 C 205/2008-112, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je výlučnou vlastnicí domu na stavební parcele č. 91, stavební parcely č. 91 a pozemkové parcely č. 176, zapsaných na LV č. 82 katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště T. pro k. ú. a obec D. D.“. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 20 Co 187/2010 - 137, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného 3) rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 22 Cdo 4500/2010-171, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2013, č. j. 22 Cdo 4500/2010-205, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č. j. 20 Co 187/201-237, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.), že žádný z účastníků nemá práv na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 500,- Kč (výrok III.), a že jsou povinni společně a nerozdílně nahradit náklady státu v částce, která bude stanovena samostatným usnesením soudu prvního stupně, a to do tří dnů od právní moci uvedeného usnesení (výrok IV.). Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 23. ledna 2015, č. j. 6 C 205/2008-271, přiznal JUDr. Evě Doležalové jako opatrovnici žalovaného 8) odměnu za jeho zastupování a náhradu hotových výdajů 1 400,- Kč a uložil žalovaným, aby tuto částku nahradili státu do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaný 3), který napadl výrok ve věci samé, a žalovaní 4) - 7), kteří napadli výroky III. a IV. o nákladech řízení.
Obsah zmíněných rozsudků a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaných 4) - 7) bylo podáno včas oprávněnými osobami - účastníky řízení řádně zastoupenými. Není však přípustné, neboť napadenými výroky (výrok IV. souvisí s usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. ledna 2015, č. j. 6 C 205/2008-271) jim byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, jejichž výše však nepřesahuje 50 000,- Kč. Dovolání proto jako nepřípustné odmítl (§238 odst. 1 písm. c/ a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný 3) podal dovolání včas řádně zastoupen advokátem; dovolání však není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání tak lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Proto se námitkami proti hodnocení důkazů a dalšími skutkovými námitkami dovolací soud nezabýval.
Především se uvádí, že již v předchozím rozsudku v této věci ze dne 10. října 2012, č. j. 22 Cdo 4500/2010-171, dovolací soud shledal hmotněprávní hodnocení věci odvolacím soudem správným; jeho rozhodnutí zrušil především proto, že bylo pro účastníky překvapivé. Tato vada byla v dalším řízení odstraněna a odvolací soud též řádně odůvodnil závěr o shodné vůli účastníků bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) vypořádat je tak, že sporný dům připadne žalobkyni. Lze dodat, že Nejvyšší soud opakovaně dospěl též k závěru (srov. např. jeho rozsudky ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004 a ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014), že existenci písemné smlouvy, která se nedochovala, lze prokázat i nepřímými důkazy; přitom je třeba přihlížet také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. To platí i pro smlouvu uzavřenou jen ústně či konkludentně; v dané věci chování účastníků umožňovalo učinit závěr o určitém obsahu smlouvy. To, že žalobkyně snad svůj nárok opírala původně o vydržení, na věci nic nemění; potřebná tvrzení totiž vznesla a jejím právním hodnocením nebyl soud vázán („iura novit curia“ – z rozsáhlé judikatury k této otázce viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolateli nelze přisvědčit, pokud se domnívá, že důvodem předchozího zrušení rozsudku odvolacího soudu bylo to, že žalobkyně snad nesplnila povinnost tvrzení a neunesla důkazní břemeno; šlo naopak o to, že žalovaná strana neměla v důsledku překvapivého rozhodnutí možnost k právním a skutkovým závěrům odvolacího soudu argumentovat a navrhovat důkazy. Tato vada byla již odstraněna. O porušení procesní rovnosti účastníků tak nešlo.
K námitkám o tom, že odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis, neboť posuzoval otázku částečného vypořádání BSM dohodou podle občanského zákoníku z roku 1964, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., se odkazuje na předchozí rozsudek dovolacího soudu, jehož obsah je účastníkům znám; dovolací soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že požadavek, aby bylo v dohodě bývalých manželů vypořádáno celé jejich bezpodílové vlastnictví, nelze ani pro dobu před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. vykládat tak, že by jeho porušení mělo za následek absolutní neplatnost dohody o vypořádání BSM.
K námitce, že žalobkyně také nenechala své výlučné vlastnictví předmětného domu a užívání pozemků vyznačit v evidenci nemovitostí, což má údajně svědčit o tom, že si byla vědoma toho, že žádnou dohodu neuzavřela, se poznamenává, že jde o polemiku s hodnocením důkazů, v dovolacím řízení nepřípustnou, a že vzhledem k tomu, že zápisy do evidence nemovitostí neměly konstitutivní účinek, nemůže jít o rozhodující argument.
Nejvyšší soud proto obě dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu