ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1131.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1131/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A. F., R., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Křižíkova 56, proti žalovaným: 1) TANK 66 s. r. o. , se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Břevnovská 433/12, IČO: 27202861, zastoupené JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 546/6, o zápůrčí žalobě, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 129/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 26 Co 385/2011-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 1) JUDr. Roberta Bezděka, CSc.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 7 C 129/2008-247, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovaným společně a nerozdílně uložena povinnost vybudovat oplocení pozemku parc. č. 168 v katastrálním území N., obci S. (dále jen "předmětný pozemek"). Ve výroku II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované 1) povinnost zdržet se "užívání, vjezdu, průjezdu a stání dopravních prostředků", zamezit vstup, průchod a užívání předmětného pozemku třetími osobami a umožnit žalobci nerušené užívání předmětného pozemku, vymezeného podle vytyčovacího náčrtu, specifikovaného v tomto výroku rozhodnutí soudu. Žalobu, kterou se žalobce domáhal téhož proti žalovanému 2) soud prvního stupně ve výroku III. rovněž zamítl. Ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 26 Co 385/2011-283, rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích II. – V. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání je podle jeho názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatel v dovolání uvedl několik otázek, které podle jeho názoru zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ten spatřuje v posouzení, zda je silnice včetně odpočívky jako pozemní komunikace ve vlastnictví státu či obce. Dále má mít zásadní právní význam i posouzení "rozsahu" vlastnictví silnice jako věci v právním smyslu, jakož i posouzení, zda je silnice samostatnou věcí nebo je "dělitelná zvláště pozemkovými parcelami, na kterých je zřízena". Dovolatel také předkládá jako otázku zásadního právního významu to, zda lze po nabytí účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. nabýt v dobré víře v důvěře v zápis v katastru nemovitostí odpočívku, která je zde vedena jako zpevněná plocha, jako součást pozemku nabytého ve veřejné dražbě. Konečně předkládá k posouzení i otázku, jaký je "právní význam ustálené judikatury pro dobrou víru a nabytí v dobré víře v zápis v katastr nemovitostí o charakteru pozemní komunikace se zpevněným povrchem jako součásti pozemkové parcely".
Dovolatel poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu ohledně charakteru parkoviště jako součásti pozemku. Upozornil, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu "sp. zn. 28 Co 1576/2008" rozlišující vlastnictví pozemku a pozemních komunikací bylo vydáno až po čtyřech letech ode dne, kdy nabyl předmětný pozemek ve veřejné dražbě. Uvedl, že byl v dobré víře, že zpevněná asfaltová plocha je součástí pozemku, což vyplývalo z dokumentů dokládacích průběh veřejné dražby, zejména z protokolu o provedené dražbě, kde byl pozemek označen jako "PK 168 o výměře 3527 m2, část parkoviště při státní silnici".
Dovolatel ve své dovolací argumentaci zdůraznil, že zpevněná asfaltová plocha je buď součástí předmětného pozemku, anebo ji nabyl v dobré víře ve veřejné dražbě, kdy měl za to, že vyasfaltovaná plocha je předmětem dražby spolu s pozemkem. Na podporu svých argumentů dovolatel obsáhle odcitoval rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se nabytí vlastnického práva v dražbě a ochrany dobré víry nabyvatele. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná 1). Uvedla, že podle zákona č. 13/1997 Sb. je vlastníkem silnice I. třídy stát, přičemž odpočívka, o kterou v řízení jde, je součástí silnice I. třídy. Pokud jde o dovolatelem tvrzené nabytí ve veřejné dražbě, žalovaná 1) poukázala na to, že dobrou víru žalobce vylučuje již to, že ve vyhlášce o konání dobrovolné dražby ze dne 18. listopadu 2004 je uvedeno, že dražené pozemky jsou umístěny pod stavbou jiného vlastníka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením žalované 1) k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobce odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. listopadu 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, uveřejněný na nalus.usoud.cz).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou z hlediska zamítnutí žaloby žalobce založena na dvou samostatných důvodech: a) žalobce v rámci veřejné dražby nabyl toliko pozemek parc. č. 168 bez tzv. odpočívky, která netvoří samostatnou věc v právním slova smyslu, ale je součástí věci jiné, a to silnice I./7; b) užívání pozemních komunikací i jejích součástí a příslušenství, které se nacházejí na pozemku žalobce, vyplývá přímo ze zákona č. 13/1997 Sb. a žalobce by nebyl oprávněn vyloučit nikoho z užívání věci založené tzv. obecným užíváním pozemní komunikace ve smyslu §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. ani tehdy, pokud by takovou komunikaci vůbec mohl do vlastnictví nabýt. Tyto důvody formuloval soud prvního stupně výslovně.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na celkovou správnost důvodů, pro které soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a zdůraznil, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pro které byla žaloba zamítnuta. Výslovně na závěry soudu prvního stupně odkázal. Takový postup je v soudní praxi zcela běžný. V další části odůvodnění svého rozsudku se pak odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně, které tvořily stěžejní část odvolání a které se vázaly k posouzení nabytí vlastnického práva k tzv. odpočívce. Dovolací soud tak nemá pochybnost o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na shodných dvou důvodech pro zamítnutí žaloby jako rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 2246/2011, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, uveřejněné na ww.nsoud.cz).
Ve vztahu k závěru formulovanému výše sub b) však dovolatel žádné výhrady neuplatňuje a neformuluje k nim žádnou právní otázku zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (což ostatně koresponduje s tím, že výhrady vůči tomuto závěru neuplatnil ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Již z tohoto důvodu proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být zásadně právně významné.
Nad rámec pak dovolací soud dodává, že ani otázky formulované dovolatelem by nemohly založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Vymezení právních otázek formulovaných v potřebě posouzení: a) zda "je silnice včetně odpočívky jako pozemní komunikace jen ve výhradním vlastnictví státu či obce ve smyslu čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod", b) "rozsahu vlastnictví silnice jako věci v právním smyslu ve smyslu ustanovení §119 odst. 1 obč. zák., jejího počátku a konce, včetně jejího označení nezbytného pro identifikaci věci", c) zda "je silnice věcí v právním smyslu ve smyslu §119 odst. 1 obč. zák. po celou dobu jedinou věcí nebo je po nabytí účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. dělitelná zvláště pozemkovými parcelami, na nichž je zřízena", by zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo založit již proto, že na řešení těchto otázek rozhodnutí nalézacích soudů nespočívají. Tyto právní otázky ani nalézací soudy ve svých rozhodnutích neřešily, protože vyšly – souhrnně vyjádřeno – z toho, že žalobce v rámci veřejné dražby nenabyl nic jiného než pozemek parc. č. 168 již z toho důvodu, že pouze tento pozemek byl předmětem veřejné dražby.
Dovolatel dále spatřuje zásadní právní význam v posouzení otázky, zda "lze po nabytí účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a v důvěře v ustálenou judikaturu NS ČR ke dni nabytí nabýt originárním způsobem zpevněnou plochu v rozsahu pozemku, na němž je zřízena, dražbou dle zákona č. 26/2000 Sb., když až po letech od nabytí dojde ke změně judikatury a ke zjištění, že zpevněná plocha v rozporu se svým označením má být ve skutečnosti součástí odpočívky". V této souvislosti pak uzavírá, že silnici včetně odpočívky lze v rozsahu pozemkových parcel, na nichž je zřízena, po nabytí účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. nabýt do vlastnictví soukromé osoby na základě dražby podle zákona č. 26/2000 Sb.
Ani tuto otázku nelze považovat za zásadně právně významnou již proto, že nalézací soudy vyšly ze závěry, že na straně žalobce dobrá víra nemohla být dána.
Námitky dovolatele směřují především k právnímu posouzení odvolacího soudu, který konstatoval, že dovolatel odpočívku nenabyl ve veřejné dražbě jako součást předmětného pozemku v dobré víře. K tomu dovolací soud uvádí, že dovolací soud by mohl v tomto směru přezkoumat otázku existence dobré víry nabyvatele jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1068).
Ačkoliv dovolatel v dovolání používá pojem parkoviště, v řízení nebylo pochyb o tom, že se jedná o odpočívku ve smyslu §12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. To dovolatel ani v dovolání nezpochybňuje, pouze poukazuje na to, že takto nebyla vedena v katastru nemovitostí. Tento údaj však nic nemění na věcněprávní povaze odpočívky jako součásti pozemní komunikace.
Podle §30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“), uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu (srovnej §53 zákona o veřejných dražbách pro případy nedobrovolných dražeb).
Podle §31 odst. 1 zákona o veřejných dražbách dražebník vydá bez zbytečného odkladu vydražiteli, který nabyl vlastnictví předmětu dražby podle §29, písemné potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby. Písemné potvrzení obsahuje označení předmětu dražby, bývalého vlastníka, dražebníka a vydražitele; přílohou potvrzení o nabytí vlastnictví musí být doklad, z něhož bude zřejmé datum a způsob úhrady ceny dosažené vydražením. Nejde-li o vydražení věci movité, musí být podpis dražebníka na potvrzení o nabytí vlastnictví úředně ověřen (shodně §54 zákona o veřejných dražbách pro případy nedobrovolných dražeb).
Podle §20 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných dražbách dražebník vyhlásí konání dražby dražební vyhláškou, v níž uvede označení a popis předmětu dražby a jeho příslušenství, práv a závazků na předmětu dražby váznoucích a s ním spojených, pokud podstatným způsobem ovlivňují hodnotu předmětu dražby, popis stavu, v němž se předmět dražby nachází, jeho odhadnutou nebo zjištěnou cenu, a je-li předmětem dražby kulturní památka, i tuto skutečnost (§43 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných dražbách pro případy nedobrovolných dražeb).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že ve vyhlášce o konání dobrovolné dražby je pozemek parc. č. 168 označený jako pozemek pod stavbou jiného vlastníka a že znalec při určení obvyklé ceny pozemku přihlédl právě k tomu, že pozemek je zastavěn stavbou jiného vlastníka, a cenu tohoto pozemku proto snížil.
Již z těchto zjištění je zřejmé, že předmětem dražby byl výhradně pozemek parc. č. 168 a o takto vymezeném předmětu dražby nemohly být žádné pochybnosti, resp. dražebník nemohl být v dobré víře, že je předmětem dražby i něco jiného, než samotný pozemek. Tento závěr pak není z hlediska dobré víry dotčen ani tím – jak správně vyhodnotily nalézací soudy – že tento pozemek je v protokolu o provedené dražbě označen již jen „zestručnělou charakteristikou jako část parkoviště při státní silnici“, neboť smyslem protokolu o provedené dražbě je nikoliv přesný popis nemovitostí, ale jejich identifikace nezaměnitelným způsobem. Tyto úvahy nalézacích soudů v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené.
Nicméně, i kdyby na straně dovolatele byla dobrá víra (ačkoliv o tento případ v souzené věci nešlo), není dovolacímu soudu zřejmé, jak by se její existence mohla promítnout do nabytí vlastnického práva ve prospěch žalobce, jestliže je tzv. odpočívka přímo ex lege součástí silnice jakožto pozemní komunikace [§12 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.]. Dovolatel v této souvislosti ostatně žádnou právní argumentaci nenabízí vyjma obecného odkazu na dobrou víru jakožto originární způsob nabytí vlastnického práva a k dovolání připojený nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/2011, dostupný na nalus.usoud.cz. Ten se však týká odlišné problematiky, a to tzv. nabytí od neoprávněného v poměrech nabývání vlastnického práva od osoby zapsané jako vlastník v katastru nemovitostí, ačkoliv vlastnické právo svědčí jiné osobě.
O tento případ však v souzené věci zjevně nejde, protože se nejedná o posouzení důsledků převodu vlastnického práva od osoby zapsané v katastru nemovitostí, ale o nabytí ve veřejné dražbě, kde je předmět dražby jasně vymezen v dražební vyhlášce.
Ostatně i názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011 měl Nejvyšší soud na zřeteli při formulování závěrů vyjádřených a podrobně odůvodněných v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněného na www.nsoud.cz , podle kterého podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014) nemohlo (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
Shodné závěry o stěžejním nedostatku dobré víry v předmětné věci se prosadí i ve vztahu k poslední dovolatelem formulované otázce zásadního právního významu, podle které má zásadní právní význam spočívat v posouzení otázky, jaký „je právní význam ustálené judikatury pro dobrou víru a nabytí v dobré víře v zápis v katastr nemovitostí o charakteru pozemní komunikace se zpevněným povrchem jako součásti pozemkové parcely ke dni nabytí pozemkové parcely se zpevněnou plochou ve veřejné dražby dle zákona č. 26/2000 Sb. jako originárního způsobu nabytí vlastnictví a její změny až po několika letech po nabytí vlastnictví“.
I zde se totiž uplatní závěr nalézacích soudů, že dovolatel v dobré víře nebyl, neboť z dražební vyhlášky byl předmět dražby zřetelný a jasný. Nadto ani zde dovolatel jakkoliv nevysvětluje (jak již dovolací soud uvedl při formulování základního závěru o nepřípustnosti podaného dovolání výše), z jakého důvodu by bylo v takovém případě vyloučeno obecné užívání pozemní komunikace, kterého se žalobce žalobou vůči žalovaným domáhal.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalované 1) vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 5.000,- Kč podle §7 bodu 3 ve spojení s §9 odst. 1 a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 1.000,- Kč [vyjádření k dovolání bylo podáno 20. března 2012 – §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 273,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalobkyně činí 1.573,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalobci uložil, aby žalované 1) nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, nicméně žalovanému 2) podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Dovolací soud proto rozhodl, že mezi žalobcem a žalovaným 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu