ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1336.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1336/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II, Valdštejnská 381/6, proti žalované K. Š. , zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 8/2010, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 21. října 2014, č. j. 29 Co 136/2014-145, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 19 C 8/2010-125, vypořádal společné jmění účastníků; mimo jiné žalované uložil, aby zaplatila žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 731 301,50 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinná zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 552 695 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a že věci uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně do společného jmění účastníků nepatří. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k dovolání žalované jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání nejsou přípustná.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, dostupné - stejně jako další níže uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz ).
Odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázky vytýčené žalovanou, neodchýlil, a není tu ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalovaná tvrdí, že žalobce nenavrhl k vypořádání ve tříleté lhůtě od zániku SJM částku 1 000 000 Kč, kterou poukázala z účtu 1. 4. 2008 na úhradu jejího dluhu V. U., bratrovi žalované.
Skutečností je, že žalobce v žalobě uvedl, že z prostředků na účtu žalované, jejichž výši odmítla žalobci sdělit, je nejméně 2 000 000 Kč třeba vypořádat. Teprve poté, co soud prvního stupně vyžádal výpis z účtu žalované (10. 10. 2011), mohl žalobce konkretizovat, jak žalovaná s penězi na účtu nakládala. Přitom zejména v případech, kdy jeden z manželů nemá s ohledem na chování (nedostatek součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku SJM objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede „opěrné body“ svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 1220/2012, dostupné na www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. září 2014, sp. zn. I. ÚS 2679/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz ). To, zda vzhledem k poměrům dané věci byla určitá položka vypořádávaného SJM navržena k vypořádání ve tříleté lhůtě od jeho zániku dostatečně konkrétně je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen, byla-li by zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci nebylo.
V dovolání žalovaná tvrdí, že žalobce v řízení potvrdil, že o převodu uvedené částky V. U. věděl, nic však proti tomu nenamítal a relativní neplatnost neuplatnil. To však nevylučuje vypořádání uvedené částky jako vnosu do výlučného majetku; naopak vnos představovaný plněním na výlučný dluh jednoho z manželů z prostředků v SJM zpravidla předpokládá platný soluční úkon. Skutkovým zjištěním, že šlo o plnění na dluh žalované, je dovolací soud vázán. Soudy neučinily skutkové zjištění, že by žalobce byl o tomto plnění informován natolik, aby je mohl specifikovat již dříve; sám žalobce sice uvedl, že o tom, že taková transakce má proběhnout, věděl, ovšem nevěděl, kdy má proběhnout.
Žalovaná také namítla, že byla vypořádána částka 65 000 Kč, kterou vybrala z účtu 24. 6. 2008 a použila na chod domácnosti, ačkoliv žalobce její vypořádání nenavrhoval. Dovolací soud odkazuje na shora uvedené závěry týkající se návrhů žalobce na vypořádání prostředků na účtu žalované. Žalobce navíc při jednání soudu prvního stupně dne 30. července 2013 (č. l. 104 versa) uvedl, že jde o neadekvátní částku na chod domácnosti, a v podání ze dne 8. listopadu 2013 (č. l. 116) částku 65 000 Kč zahrnul pod „neodsouhlasené (rozporovatelné) položky“. Také při jednání soudu prvního stupně dne 26. listopadu 2013 v závěrečném návrhu její vypořádání požadoval.
Odvolací soud se tak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, podle které „soud může vypořádat majetek, tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 8045 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 8310].“
Ani dovolání žalobce není přípustné.
Žalobce namítl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu (shodného se soudem prvního stupně), že ze společných prostředků žalovaná platně darovala dceři účastníků částky 600 000 Kč a 200 000 Kč (převody z účtu 5. 5. a 19. 6. 2008), neboť šlo sice o nakládání se společným majetkem nad rámec obvyklé správy ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák., ale žalobce se relativní neplatnosti těchto úkonů podle §40a obč. zák. nedovolal ve tříleté promlčecí lhůtě stanovené v §101 obč. zák. Podle žalobce jsou darovací smlouvy, kterými darovala žalovaná jejich dceři 600 000 Kč a 200 000 Kč, neplatné podle §39 obč. zák., tedy absolutně, a to proto, že jejich jediným účelem bylo vyvést peníze ze SJM tak, aby s nimi žalovaná mohla nakládat.
Nejvyšší soud však vychází z toho, že pokud jeden z manželů nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou ve společném jmění manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením §145 odst. 2 obč. zák. (tedy učinil bez souhlasu druhé ho právní úkon přesahující rámec obvyklé správy společného jmění), pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas (jestliže nakládání s majetkem spočívá v právním úkonu, pak způsobem uvedeným v §40a obč. zák.), nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat (viz např. rozsudek ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, rozsudek ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013). Námitku relativní neplatnosti je třeba vznést proti všem účastníkům právního úkonu, který byl učiněn v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 4/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 3639/2012). V řízení nebylo zjištěno, že by se dovolatel proti všem účastníkům darovací smlouvy její relativní neplatnosti dovolal (dovolatel nezpochybňuje zjištění odvolacího soudu, že se relativní neplatnosti nedovolal vůči dceři - str. 6 rozsudku); proto se nemůže domáhat důsledků porušení §145 odst. 2 obč. zák.
Dovolatel však též tvrdí, že darovací smlouvy jsou neplatné z důvodů uvedených v §39 obč. zák., a to proto, že jejich jediným účelem bylo vyvést peníze ze SJM tak, aby s nimi žalovaná mohla nakládat. Dovolací soud obecně nevylučuje možnost souběhu neplatnosti právního úkonu jak z důvodů uvedených v §145 odst. 2 obč. zák., tak i podle §39 obč. zák., nicméně v dané věci žalobce v nalézacím řízení ohledně skutečností zakládajících absolutní neplatnost neunesl ani břemeno tvrzení, ani důkazní břemeno. Obdarovaná – dcera účastníků – totiž uvedla, že darovaná částka měla sloužit k zajištění jejího studia na vysoké škole a „do dalšího života“ (č. l. 113). Taková – jistě přijatelná - pohnutka vylučuje to, že jediným či hlavním účelem byl „odklon“ prostředků ze SJM. Žalobce toto tvrzení o účelu daru relevantně nezpochybnil, což mohl učinit zejména tím, že by tvrdil a prokázal, že studium dcery je zajištěno jinak (např. i z jím placeného výživného) a že darovanou částku ke studiu nepotřebuje. To se však nestalo, a soudy tak neměly důvod vycházet z toho, že motiv pro darování peněz byl jiný. Ostatně skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení je dovolací soud vázán.
K námitce žalobce, že není správné zjištění odvolacího soudu, že o darování peněz dceři věděl a souhlasil s ním, dovolací soud uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobce se relativní neplatnosti darovací smlouvy řádně nedovolal, je takové zjištění právně nevýznamné. Toto zjištění by totiž mělo význam jen pro zkoumání, zda námitka relativní neplatnosti byla uplatněna důvodně.
K námitce ohledně nesprávnosti výpočtu vypořádacího podílu se uvádí: Dovolatel zpochybňuje postup soudů obou stupňů při posouzení pohybů na účtu žalované; zpochybňuje, že by výběry provedené v roce 2008 a v dovolání specifikované mohly být použity na běžný chod domácnosti. S tímto tvrzením však přichází až v dovolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Navíc zástupce žalobce při jednání před odvolacím soudem výslovně uvedl, že vznáší „jedinou námitku“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se darování částky 800 000 Kč (č. l. 141v.). Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se uvedenými výběry z účtu dále nezabýval, resp. že ohledně nich rozhodnutí okresního soudu nad rámec podaných odvolání nepřezkoumával.
Výpočet vypořádacího podílu odvolacím soudem není s přihlédnutím k výše uvedenému „nesrozumitelný“. Odvolací soud vyložil, proč do SJM nebylo možno zahrnout věci, pořízené z výlučných prostředků žalované včetně investice do jejího výlučného majetku; vyšel pak z částky, která byla na účtu vedeném na jméno žalované a přihlédl k prostředkům, které byly podle (v odvolání úspěšně nezpochybněných) zjištění vynaloženy na výlučný majetek žalované, resp. s nimi bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. Není tu nic, co by bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu