ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1683.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1683/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně B. P. , zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, proti žalovanému O. P. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Trojákovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, U Tržiště 2, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 82/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2012, č. j. 14 Co 326/2011-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2012, č. j. 14 Co 326/2011-301, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. června 2011, č. j. 5 C 82/2003.271, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2011, č. j. 5 C 82/2003-271, vypořádal společné jmění manželů tak, že ve výroku I. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pozemek parc. č. 2154, v katastrálním území P., obci B. a zůstatek peněžních prostředků na účtu č. 600414530, vedeném u peněžního ústavu Union Banka, a. s., v likvidaci, ve výši 50.000,- Kč. Ve výroku II. žalobkyni uložil povinnost žalovanému na vyrovnání jeho podílu zaplatit částku ve výši 239.873,- Kč. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dnem 13. září 2002. Zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. dubna 2003, č. j. 5 C 83/2003-18, bylo zrušeno právo společného nájmu k družstevnímu bytu v domě umístěném na ulici S. v B., přičemž výlučnou nájemkyní bytu se stala žalobkyně jako členka družstva. Obvyklá cena členských práv a povinností v bytovém družstvu byla stanovena na 700.000,- Kč. Součástí společného jmění manželů je pozemek parc. č. 2154 v katastrálním území P., obci B., jehož hodnota byla znalcem stanovena na 50.000,- Kč. Zařadil do vypořádání i zůstatek na účtu žalovaného, který užíval ke svému podnikání, jenž činil ke dni vypořádání 50.000,- Kč. Žalobkyně požadovala také vypořádání hodnoty obchodního podílu žalovaného ve společnosti PATRIOT s. r. o. Břeclav. Ačkoliv obchodní podíl spadal do společného jmění manželů, byl prodán za trvání manželství třetí osobě za částku 50.000,- Kč. Nebylo však prokázáno, že ke dni vypořádání tato částka stále ještě byla součástí společného jmění manželů, resp. že nebyla spotřebována.
Soud prvního stupně konstatoval, že v řešené věci není dán důvod pro stanovení disparity podílů. Žalovaný se právě tak jako žalobkyně podílel na nákladech chodu společné domácnosti, platil nájemné, přispěl na rekonstrukci bytu apod. Pokud žalobkyně tvrdila, že vynaložil značné peněžní částky na drahé zahraniční dovolené, tato skutečnost nebyla prokázána. Žalobkyně neprokázala, že žalovaný tvrzené odčerpané částky použil výlučně pro svou osobní potřebu. Při vypořádání soud prvního stupně zohlednil, že žalovaný zaplatil na akontaci a leasingových splátkách podle leasingové smlouvy na automobil částku ve výši 67.670,- Kč, avšak zároveň si pořídil za trvání manželství zbraně pro myslivost ve výši 32.584,- Kč pro svou vlastní potřebu. Žalobkyně naopak po zániku manželství uhradila částku ve výši 20.000,- Kč na společném dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi ČD-Depo kolejových vozidel a žalobkyní.
Při výpočtu vypořádacího podílu vycházel soud prvního stupně z ceny všech věcí ve společném jmění manželů, která činila 800.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že byl žalovanému přikázán pozemek parc. č. 2145 a zůstatek na účtu, získal majetek ve výši 100.000,- Kč. Žalobkyně naopak získala majetek ve výši 700.000,- Kč. Na vypořádací podíl, který je žalobkyně žalovanému povinna vyplatit, soud prvního stupně započetl polovinu částky, kterou žalovaný odčerpal na svou výlučnou potřebu na koupi zbraní pro účely myslivosti a zaplacenou akontaci a polovinu zaplacené akontace a leasingových splátek. Dále zohlednil, že žalobkyně zaplatila na společný dluh částku ve výši 20.000,- Kč. Dohromady ve prospěch žalobkyně započetl částku ve výši 60.127,- Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 14 Co 326/2011-301, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 219.873,- Kč, ve zbytku jej potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování ohledně ceny pozemku parc. č. 2154 v katastrálním území P., obci B., která byla na základě nově zpracovaného znaleckého posudku stanovena na 40.000,- Kč. Snížení hodnoty pozemku odvolací soud promítl i do vypořádacího podílu.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že nejsou dány podmínky pro disparitu podílů. Podle jeho názoru je správný i závěr soudu prvního stupně o tom, že právní význam nemá tvrzení žalobkyně, že žalovaný za trvání manželství odčerpal značné finanční prostředky z účtů u peněžních ústavů vedených na jeho jméno. Tato skutečnost by mohla být podle názoru soudu významná v situaci, kdy by žalovaný nakládal se společnými finančními prostředky způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 1 a 2 obč. zák. Jednalo by se však o neplatné právní úkony, ke kterým by nebylo možno přihlédnout a vybrané peněžní prostředky zahrnout do masy společného jmění manželů. Taková neplatnost je však jen relativní a žalobkyně by se jí musela dovolat, což v řešené věci nebylo prokázáno. Ba naopak žalobkyně tvrdila, že o těchto výběrech peněžních prostředků nevěděla. Proto je třeba považovat právní úkony, kterými došlo k vynaložení peněžních prostředků ze společného jmění manželů, za platné.
Stejný závěr podle odvolacího soudu platí i v případě prodeje obchodního podílu žalovaného ve společnosti PATRIOT s. r. o. Břeclav. Pokud byl tento obchodní podíl, který spadal do společného jmění manželů, převeden na třetí osobu, jednalo se o neplatný právní úkon, neboť převod obchodního podílu nespadá do záležitostí obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů. Absence souhlasu žalobkyně by sice vedla k relativní neplatnosti takového právního úkonu, avšak žalobkyně by se jí musela dovolat, což neučinila. Proto nelze ve vypořádání společného jmění manželů zohlednit částku, za kterou by bylo možno obchodní podíl získat. Částka 50.000,- Kč, kterou žalovaný získal prodejem obchodního podílu, nebylo možno vypořádat, neboť žalobkyně neprokázala, že nebyla spotřebována. Totéž platí i o částce, která byla žalovanému vyplacena za trvání manželství ze smlouvy o kapitálovém životním pojištění uzavřeném s pojišťovnou Nationale Nederlanden.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá také, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítla, že skutková zjištění soudů o tom, že žalovaný se tak jako ona podílel na vedení společné domácnosti, nemají podklad v provedeném dokazování. Zásadní otázkou, kterou v řešené věci odvolací soud nesprávně posoudil, je to, zda žalovaný odčerpal finanční prostředky nad míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Má za to, že takto odčerpané peněžní prostředky je třeba zahrnout do společného jmění manželů zahrnout a vypořádat. Odvolací soud podle jejího názoru pochybil, pokud neprovedl důkaz bankovními výpisy, které by prokazovaly, že žalovaný v období let 1996 -1999 vybral peněžité prostředky z bankovních účtů ve výši 1.000.000,- Kč. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tento důkaz by bylo možné provést jen v případě, že by včas namítla relativní neplatnost konkrétních právních úkonů, kterými žalovaný nakládal s peněžními prostředky. Upozornila, že neměla možnost se relativní neplatnosti těchto právních úkonů dovolat, neboť nevěděla, jak s finančními prostředky žalovaný ve skutečnosti naložil. Pouhý výběr peněžních prostředků pak není právním úkonem, jehož neplatnosti by se bylo možné dovolávat. Připomněla, že žalovaný použil vybrané peněžní prostředky na své nákladné cesty do zahraničí. Pokud tímto způsobem žalovaný nakládal s peněžními prostředky, pak je třeba je v rámci vypořádání společného jmění manželů zohlednit. Uvedený závěr je podle názoru dovolatelky v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Má za to, že protiprávní nakládání žalovaného s peněžními prostředky ve společném jmění manželů je třeba zohlednit minimálně odchýlením se od zásady rovnosti vypořádacích podílů, neboť žalovaný se zcela zjevně o udržení či rozšíření majetku ve společném jmění manželů nezasloužil. Poukázala na to, že žalovaný musel peněžní prostředky ze společného jmění manželů odklonit, neboť si po rozvodu manželství zakoupil několik nemovitostí.
Pokud odvolací soud konstatoval, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaný nepoužil konkrétní peněžní prostředky pro potřeby společné domácnosti, má za to, že důkazní břemeno o této skutečnosti leží na žalovaném. Ten je povinen tvrdit a prokázat, na co předmětné peněžní prostředky vynaložil. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že v mase společného jmění manželů nezohlednil peněžní prostředky získané prodejem obchodního podílu společnosti PATRIOT s. r. o. Břeclav a zrušením kapitálového životního pojištění. Nalézacím soudům dále vytkla, že měly vycházet spíše než z peněžních prostředků získaných za prodej obchodního podílu vycházet z jeho obvyklé ceny.
Dovolatelka také uvedla, že rozvrat manželství zapříčinil žalovaný. Má za to, že k této skutečnosti měly nalézací soudy při vypořádání přihlédnout. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je třeba vycházet z občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2012. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně měnícím jen pokud jde o stanovení hodnoty členského podílu v bytovém družstvu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje žalovaný za správné a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o žalobě na vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. října 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně výše částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění účastníků. Dovolatelka v této části rozsudek odvolacího soudu nenapadá, a její dovolání tak směřuje pouze do potvrzující části napadeného rozhodnutí; napadení této části rozsudku odvolacího soudu by ostatně ani nepřicházelo do úvahy, neboť odvolací soud snížil částku, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému; dovolání by tak nebylo subjektivně přípustné.
Přípustnost dovolání by proto připadala do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 4666).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka především vytýká nalézacím soudům, že v rámci řízení nevypořádaly finanční prostředky na účtech a další finanční prostředky vyplacené žalovanému v průběhu manželství. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou shodná potud, že tyto prostředky nevypořádaly, a přípustnost dovolání v této části je tak podmíněna úsudkem o zásadní právní významnosti rozsudku odvolacího soudu.
Pro rozhodnutí ve věci tak bylo podstatné řešení právní otázky, jakým způsobem a za jakých podmínek se vypořádají finanční prostředky, které byly nabyty za trávní manželství, jestliže následně došlo k jejich použití některým z manželů.
Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že se jedná o finanční prostředky, které mohly být předmětem vypořádání společného jmění manželů za předpokladu, že by s nimi žalovaný nakládal v rozporu s ustanovením §145 odst. 2 obč. zák. a žalobkyně by se dovolala relativní neplatnosti příslušných právních úkonů. Jestliže se však žalobkyně relativní neplatnosti nedovolala, je třeba považovat nakládání s finančními prostředky za platné a příslušné finanční prostředky nemohou být předmětem vypořádání.
Protože posouzení této otázky bylo ve věci určující, právní posouzení věci v této souvislosti dovolatelka napadá a rozhodnutí nalézacích soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i zčásti důvodné.
Podle ustanovení §241a odst. 2, 3 obč. zák. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
S přihlédnutím k uvedenému zákonnému ustanovení nemohl dovolací soud přihlédnout k těm tvrzením uplatněným v dovolání, prostřednictvím kterých uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Uplatnitelnost tohoto dovolacího důvodu je podmíněna přípustností dovolání založenou ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., o kterou se však v dané věci nejedná.
Dovolání je však důvodné v části, v níž dovolatelka zpochybňuje právní závěry soudů týkající se podmínek vypořádání finančních prostředků tvořících společné jmění manželů.
Podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle §40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Jestliže jeden z manželů nakládá s úsporami, které jsou v zákonném majetkovém společenství způsobem, který je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., pak k tomuto úkonu za předpokladu, že s tím druhý účastník vyslovil právně relevantním způsobem nesouhlas, nelze přihlížet a úspory je třeba zařadit do masy společného jmění a vypořádat. Jestliže účastník peníze z účtu bez souhlasu druhého účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou částku zařadit do společného jmění účastníků a vypořádat ji (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptembqgfpwgxzugu 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).
Důsledky nakládání se společným majetkem, které je v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., musí jít k tíži toho z manželů, který s majetkem takto nakládal. Jestliže tedy jeden z manželů bez souhlasu druhého a v rozporu s §145 odst. 2 vybere z účtu u peněžního ústavu peníze, pak při vypořádání společného jmění nelze přihlížet k tomu, že ten, kdo peníze vybral, je ztratil nebo mu byly odcizeny (resp. je pozbyl za nezjištěných okolností). I v tomto případě je třeba k těmto peněžním prostředkům přihlédnout při vypořádání, a to k tíži toho, kdo s nimi protiprávně nakládal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2465/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 12, ročník 2011, str. 452).
Prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů, a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák. http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=njptcojxgjpxexzwl5rws5q Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů. Na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správou majetku ve společném jmění manželů, či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet i k obecným zvyklostem.
To, zda v konkrétní věci jde vzhledem k majetkovým poměrům manželů o obvyklou správu, ponechává zákon na úvaze soudů rozhodujících o vypořádání společného jmění manželů; jejich úvahu by mohl dovolací soud přezkoumat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Výběr prostředků z účtu nemůže být neplatným právním úkonem, a to ani v případě, že se vymyká obvyklé správě společného majetku. Samotný výběr z účtu takto kvalifikován být nemůže; přesahuje-li však následné nakládání s vybranými prostředky rámec obvyklé správy, pak k němu nelze přihlížet, a tyto prostředky je třeba zařadit do společného jmění manželů a vypořádat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2013, str. 62). K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně souhrnně přihlásil v usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. V případě, že takto získané částky spotřeboval pro sebe či způsobem, který nepředstavuje uspokojování potřeb rodiny a je v souladu s institutem společného jmění manželů, případně tuto částku žalovaný nespotřeboval a ke dni zániku společného jmění manželů jí disponoval, je třeba ji vypořádat jako součást společného jmění manželů.
Druhý z manželů, který se vypořádání těchto prostředků domáhá, nenese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětná částka nebyla ke dni zániku společného jmění manželů spotřebována. Jeho povinnost tvrzení a povinnost důkazní se v daném směru omezuje na prokázání, že taková částka byla nabyta za trvání manželství a druhým manželem z účtu u peněžního ústavu vybrána, případně na vyjádření souhlasu či nesouhlasu při zjištění, jakým způsobem bylo s takto vybranými finančními prostředky naloženo (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně souhrnně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 3128/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Odvolací soud sice správně vystihl, že ochrana manžela před právními úkony, jež se týkají společného jmění manželů a přesahují rámec tzv. obvyklé správy, a které učiní jeden z manželů samostatně bez souhlasu (a často i vědomí) druhého manžela, je založena na možnosti uplatnění námitky tzv. relativní neplatnosti právního úkonu, přehlédl však, že tato zásada není v poměrech souzené věci plně uplatnitelná.
Princip relativní neplatnosti právního úkonu míří typově na právní úkony, jejichž základním předmětem je majetek tvořící společné jmění manželů, přičemž nakládání s ním přesahuje rámec tzv. běžné správy. Nesouhlasí-li manžel opomenutý při takovém právním úkonu s jeho obsahem, může se dovolat relativní neplatnosti příslušného právního úkonu. Jde typicky o případy, kdy součástí společného jmění manželů je movitá nebo nemovitá věc a dochází k nakládání s touto věci např. formou prodeje, směny nebo darování. V takovém případě vyjadřuje manžel nesouhlas se samotným právním úkonem, tj. s příslušnou smlouvou, s výhradou, že nesouhlasí s tím, aby se společnou věcí bylo naloženo způsobem, jenž je obsahem příslušného právního úkonu, tj. aby byla věc prodána, darována, směněna apod. Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu pak má za následek, že věc se stává opětovně součástí společného jmění a může být předmětem vypořádání.
Od těchto případů je však třeba odlišovat nakládání s finančními prostředky tvořícími společné jmění manželů. I tady může být předmětem právního úkonu samotné nakládání s finančními prostředky, např. v podobě darovací smlouvy třetí osobě. V takovém případě by se prosadil závěr prezentovaný odvolacím soudem, že by bylo na manželovi, aby se dovolal relativní neplatnosti příslušného právního úkonu (např. darovací smlouvy), jehož předmětem byly finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů. Úspěšné dovolání se relativní neplatnosti má pak za následek, že se takové finanční prostředky jako druhově určená věc stávají opětovně součástí společného jmění manželů a jsou předmětem vypořádání.
Tato pravidla se však co do základu neuplatní ve vztahu k těm právním úkonům, jejichž samotným předmětem nejsou finanční prostředky tvořící společné jmění manželů, ale takové prostředky mohou sloužit ke splnění povinností vyplývajících z takového právního úkonu. Typicky se jedná o případy, kdy jeden z manželů uzavírá samostatné závazkové právní vztahy (v podobě např. cestovní smlouvy, kupní smlouvy, prostřednictvím které má teprve dojít k nabytí věci, smlouvy o ubytování apod.) a nakládání s majetkem ve společném jmění manželů se u těchto smluv promítá v tom, že prostřednictvím majetku tvořícího součást společného jmění manželů dochází k úhradě závazků a dluhů z těchto smluvních vztahů vyplývajících. Na základě takových smluv někdy dochází k nabytí vlastnického práva k věci, která doposud náležela třetí osobě nebo dochází k poskytování hodnot či služeb, které nemají materiální podstatu, jež by mohla tvořit součást společného jmění manželů (poskytnutí ubytovací služby, realizace dopravy apod.). Finanční prostředky tvořící společné jmění manželů nejsou v těchto případech předmětem příslušné samotné smlouvy, ale jejich prostřednictvím dochází k úhradě závazků z těchto smluv plynoucích. V takových případech nelze primárně uplatňovat princip relativní neplatnosti příslušného právního úkonu – smlouvy jako takové - právě proto, že se netýká majetku, jenž by tvořil součást společného jmění manželů, ale nesouhlas manžela se z povahy věci může promítnout pouze ve vztahu k tomu, zda mají či nemají být tyto prostředky použity na úhradu závazku z takového smlouvy vyplývajícího, aniž by to mělo vliv na smlouvu samotnou.
Jinými slovy řečeno, jestliže manžel např. uzavřel bez souhlasu druhého cestovní smlouvu, nemůže se opomenutý manžel dovolávat neplatnosti takové smlouvy pro nesouhlas s jejím uzavřením, protože smlouvou samotnou nedochází k nakládání s majetkem tvořícím společné jmění manželů. Má-li však být k úhradě závazků z takové smlouvy plynoucích použito finančních prostředků tvořících součást společného jmění, je manžel oprávněn vyjádřit nesouhlas s tím, aby tyto prostředky byly k úhradě takového dluhu použity. V takovém případě postačí, pokud jednoznačně namítne, že nesouhlasí s tím, aby společné finanční prostředky byly použity na daný konkrétní účel. Důsledkem takového postupu ve vztazích mezi manžely je, že finanční prostředky tvoří i nadále součást společného jmění manželů, přičemž se vychází z toho, že se nachází u manžela, který je na úhradu závazku použil, a mohou být předmětem vypořádání společného jmění manželů. Na platnost samotné smlouvy však takové dovolání nemá žádný vliv právě proto, že se touto samotnou smlouvou nenakládalo s majetkem tvořícím součást společného jmění manželů. Dovolání se nesouhlasu s použitím finančních prostředků však obvykle znamená i nesouhlas se závazkem vyplývajícím z takové smlouvy (nedošlo-li již k jeho splnění), což se promítá typicky do posouzení, zda takový závazek je či není součástí společného jmění manželů.
Usuzoval-li odvolací soud, že podmínkou pro vypořádání finančních prostředků, které byly některým z manželů vybrány za trvání manželství z účtů u peněžních ústavů, je vždy dovolání se relativní neplatnosti příslušného právního úkonu, není právní posouzení věci odvolacím soudem správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
V této souvislosti dovolatelka dále namítala, zda případný výběr finanční prostředků a jejich použití některým z manželů může být důvodem „pro změnu výše vypořádacího podílu“, tj. pro tzv. disparitu podílu.
K uvedenému dovolací soud dodává, že výše nastavená pravidla směřují primárně k tomu, aby takto vybrané a použité finanční prostředky byly vypořádány jako součást společného jmění manželů. Obtíže spojené s jejich zjištěním, prokázáním či se způsoby nakládání s takovými finančními prostředky nejsou řešitelné disparitou podílů, ale právě stanovením pravidel, která umožní, aby takové finanční prostředky mohly být vypořádány jako součást společného jmění manželů. Institut disparity podílů nemůže sloužit k tomu, aby jeho prostřednictví účastníci řešili obtíže se zařazením věcí a hodnot do společného jmění manželů, protože odklon od principu rovnosti podílů naopak předpokládá řádné zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k hodnotám tvořícím součást společného jmění manželů.
Tím však dovolací soud nevylučuje, že by v poměrech konkrétního případu byla úvaha o disparitě podílů zcela vyloučena, a to např. tam, kde by použití společných prostředků jedním z manželů v rozporu se zájmy rodiny a společného jmění manželů v jednotlivých případech nepředstavovalo překročení běžné správy ohledně majetku ve společném jmění, ale ve svém celkovém souhrnu zakládalo úvahu o tom, že majetkové společenství manželů bylo těmito jednotlivými úkony negativně dotčeno.
V dalším řízení proto bude na soudu prvního stupně, aby se z výše uvedených hledisek zabýval nejenom tvrzenými výběry finančních prostředků žalovaným z účtů u finančních ústavů, ale také finančními prostředky, které měly být žalovanému vyplaceny za trvání manželství ze smlouvy č. 31583391 o kapitálovém životním pojištění uzavřené dne 25. září 1997 s „životní pojišťovnou Nationale Nederlanden“, a také finančními prostředky, které měly být žalovanému vyplaceny „z titulu jeho funkce v organizaci Český svaz ochránců přírody“.
Pouze částečné důvodné je dovolání v části týkající se výhrad vůči vypořádání částky ve výši 50 000,- Kč za převod obchodního podílu, jestliže žalobkyně namítá, že pochybení soudů spočívá v postupu, kdy zamítly návrh žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem ke stanovení obvyklé ceny obchodního podílu.
Ochrana opomenutého manžela – jak již dovolací soud vyložil výše – je založena na možnosti uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu v režimu §145 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením §40a obč. zák. Jestliže manžel námitku relativní neplatnosti neuplatní (a je nerozhodné, z jakého důvodu se tak stalo), může být předmětem vypořádání pouze to, co by bylo tímto relativně neplatným úkonem získáno. V takovém případě se jedná o právní úkon relativně neplatný, tj. ve svém důsledku platný, takže předmětem vypořádání může být jenom to, co bylo tímto právním úkonem získáno (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 696). Tato zásada se uplatní nejenom pro věci movité a nemovité, ale také pro převod podílu v obchodní společnosti, a to bez ohledu na to, zda k tomuto převodu došlo ještě za trvání manželství nebo po jeho zániku před vypořádání společného jmění manželů. A contrario z uvedeného vyplývá, že pokud se manžel relativní neplatnosti právního úkonu dovolá, je předmětem vypořádání věc, která byla před převodem práva k ní součástí společného jmění manželů. Platí tedy, že k převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, který je ve společném jmění manželů, na třetí osobu za trvání manželství i po zániku společného jmění manželů před jeho vypořádáním se pod sankcí relativní neplatnosti vyžaduje souhlas druhého z bývalých manželů. Dojde-li k převodu obchodního podílu, který tvoří součást společného jmění manželů, je předmětem vypořádání částka získaná za jeho převod, nikoliv hodnota tohoto podílu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takových případech nemůže být předmětem vypořádání hodnota věci, která byla součást společného jmění manželů, ale pouze částka či jiná hodnota za tuto věci získaná (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 11 076).
Nalézací soudy proto nepochybily, pokud znalecký posudek ke stanovení obvyklé hodnoty obchodního podílu neprovedly, jestliže se z jejich rozhodnutí podává, že žalobkyně se relativní neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu nedovolala a s tímto závěrem v dovolání ani nepolemizuje.
Z důvodů uvedených výše však spočívá rozhodnutí soudů na nesprávném právním posouzení věci potud, pokud odmítly vypořádat částku získanou za převod obchodního podílu s argumentem, že se žalobkyně nedovolala neplatnosti právních úkonů, prostřednictvím kterých žalovaný s touto částkou naložil. Zde platí stejné závěry, které dovolací soud vyslovil k vypořádání finančních prostředků na účtech u peněžních ústavů.
Dovolatelka v dovolání naznačuje, že v dané věci mohly být splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů. V této souvislosti však neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Odvolací soud se totiž tvrzenou disparitou v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval z hlediska důvodů tvrzených žalobkyní a jeho závěry v tomto směru dovolatelka kritice nepodrobuje. V dovolání však uvádí další – z tohoto pohledu nové – skutečnosti, které by podle jejího názoru mohly disparitu založit. Bude proto na nalézacích soudech v dalším řízení, aby se těmito okolnostmi zabývaly a promítly je do obsahu svých rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 26/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , ve vztahu k disparitě vyložil, že „Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu 12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz se závěry vyslovenými pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“(k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz ).“
Podle závěrů soudní praxe platí, že vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění manželů nelze snížit jenom proto, že příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 15, str. 569 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, sp zn. 22 Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5060). Platné právo již neumožňuje vyslovit „vinu“ manžela na rozvodu, i když ukládá soudu přihlédnout k příčinám rozvratu. Jde mnohdy o těžko postihnutelné příčiny, mající původ v intimní sféře, a i zdánlivě jasné příčiny rozvratu (v daném případě navázání mimomanželského vztahu) mají své příčiny. Proto nelze snížit vypořádací podíl jednoho z manželů na zaniklém společném jmění jen proto, že zjevnou příčinou rozvratu manželství byl jeho mimomanželský vztah. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí na hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl.
Samotné příčiny rozvratu manželství nejsou pro stanovení výše podílů manželů na jejich vypořádávaném společném jmění významné, pokud neměly přímý dopad na hospodaření se společným majetkem nebo na péči rodinu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedené rozhodnutí odráží úvahu, podle níž negativní dopad příčin rozvratu se musí promítat do majetkového aspektu společného jmění nebo do péče o rodinu.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 6, str. 214, se dovolací soud pokusil o sumarizaci negativních jednání ovlivňujících manželství závěrem, podle kterého jednání, která jsou v rozporu s §18 zákona o rodině, resp. jednání, která lze podle obecného náhledu považovat za negativně ovlivňující vzájemné soužití manželů, mohou vést k úvaze o odklonu od principu rovnosti podílů, jestliže se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Odklon od principu rovnosti podílů nebude dán jakýmkoliv negativním jednáním, ale pouze takovým, které se významněji promítá do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu. Zjištěné okolnosti je však nutno důsledně poměřovat okolnostmi každého individuálního případu, neboť vzájemné vztahy manželů vzhledem ke své variabilitě ztěžují vyslovení obecných vždy aplikovatelných závěrů.
Aktuálně se dovolací soud vyjádřil k disparitě podílů z hlediska aktuálního fenoménu tzv. domácího násilí v poměrech zákonného majetkového společenství (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 – www.nsoud.cz ). Vyložil, že „občanský zákoník pro vypořádání nestanoví přesná pravidla, nýbrž směrnice, jež mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo spravedlivé. Otevírá tak prostor pro to, aby součástí úvahy o vypořádání byl i ohled na protiprávní jednání jednoho z manželů proti členům (užší) rodiny; takovým protiprávním jednáním je i tzv. domácí násilí (viz např. §76b o. s. ř. nebo zákon č. 135/2006 Sb.). Na protiprávnosti domácího násilí nic nemění ani skutečnost, že k němu došlo v době, kdy tyto předpisy neplatily; lze odkázat především na §11 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z manželů, je též v souladu s principem dobrých mravů. „Pojem ‚dobré mravy‘ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti” (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, uveřejněné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). „Praxe nepřehlíží ani okolnosti rozvodu a pečlivě váží, zda při nich nevznikaly morální momenty tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přiměřeně přihlédnuto“ (Bičovský J., Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Linde, 1993, s. 204).
Domácí násilí je protiprávní a neomluvitelné. Je protikladem péče o rodinu, kterou zákon výslovně uvádí jako jednu z okolností, jež jsou pro vypořádání BSM významné. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož. Není rozhodující, zda násilí mělo přímý dopad na společný majetek; takový požadavek nestanoví ani zákon, když vedle sebe staví péči o rodinu na jedné straně a zásluhy o nabytí a udržení majetkového společenství na druhé straně. Pokud přitom péče o rodinu může vyvážit zásluhy o nabytí a udržení společného majetku, může je zcela jistě i převážit.
Lze uzavřít, že při vypořádání BSM je třeba při úvaze o stanovení výše podílů zohlednit i skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného jednání (domácího násilí); přitom je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů. Jde-li však o vypořádání majetkového společenství manželů po rozvodu manželství, pak nelze při stanovení podílů přihlížet k péči o rodinu (v užším smyslu, tedy o manžele a děti, případně jiné její členy, žijící ve společné domácnosti), která již v původní podobě zanikla. Naopak jiné skutečnosti v důsledku své povahy mohou být významné i tehdy, když spadají až za okamžik zániku majetkového společenství (např. potřeby nezletilých dětí). Dojde-li ovšem k násilí mezi bývalými manžely až po zániku manželství, slouží k ochraně před ním a k reparaci vzniklé újmy jiné právní prostředky.“ Závěry vyslovené v tomto rozhodnutí se pak prosadí i v poměrech společného jmění manželů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 999/2011, uveřejněný na www.nsoud.cz ).
Bude proto na nalézacích soudech, aby v dalším řízení podle učiněných skutkových zjištění promítly uvedené judikaturní závěry do úvahy o tom, zda případně jsou splněny podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů (aniž by dovolací soud byl oprávněn jakkoliv toto posouzení předjímat).
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu