ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1561.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1561/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. J. C. M. , zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Palackého 740/1, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 162/3, IČO: 75032333, zastoupenému JUDr. Danielou Světlíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9 – Střížkov, Teplická 270/40, o určení vlastnického práva k movitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 166/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2012, č. j. 18 Co 103/2012-138, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2012, č. j. 18 Co 103/2012-138, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2011, č. j. 24 C 166/2009-89, ve znění opravného usnesení ze dne 27. dubna 2012, č. j. 24 C 166/2009-128, ve výroku I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem věcí uvedených v tomto výroku, ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem věcí uvedených v tomto výroku, a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně je ve věci dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce, neboť mezi účastníky panuje nesoulad v otázce vlastnického práva k popsaným věcem, tedy zda je žalobce vlastníkem věcí z toho důvodu, že tvoří součást zámku D. Žalovaný nyní všechny popsané věci žalobci pronajímá a žalobce za ně platí nájemné. Jelikož žalobci hrozí újma v podobě žalovanému zaplaceného nájemného za věci, které jsou jeho vlastnictvím, a rozhodnutí soudu by mělo postavit najisto otázku vlastnického práva, proto soud prvního stupně dospěl k závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
Soud prvního stupně se následně zabýval otázkou, které z věcí uvedených v žalobním návrhu tvoří součást zámku D., přičemž zkoumal kritérium sounáležitosti a míry oddělitelnosti. Veškeré věci uvedené v žalobním návrhu byly vyrobeny či zabudovány přímo do jeho prostor vnitřních nebo do jeho venkovních prostor (nádvoří), a to již v době dřívější, kdy zámek vlastnila rodina žalobce, než se stal vlastníkem stát, a proto náleží k zámku D. Co se týče oddělitelnosti jednotlivých věcí od věci hlavní, všechny jsou více či méně při zásahu do hmotné podstaty zámku oddělitelné, k většímu zásahu by došlo např. při oddělování krbů, strhání tapet, vybourání kamen, k menšímu např. při sundání obrazů, k žádnému např. při odnesu signalizační skříňky. Určující je proto otázka, zda po oddělení věci dojde k újmě na hodnotě věci hlavní. K estetickému a k funkčnímu znehodnocení zámku by došlo při oddělení vezděných krbů či kamen a oddělením tapet od zdí. K estetickému znehodnocení by dále došlo odstraněním luceren, jejichž trnože jsou zapuštěny do kamenného podstavce zábradlí, luceren, které stojí na kamenném podstavci u vchodu do zámku a jejichž elektroinstalace tímto kamenným podstavcem prochází, a lucerny visící nad vchodem do zámku, jejíž kování neumožňuje prosté sejmutí lucerny z háku, na kterém visí. K funkčnímu a estetickému znehodnocení zámku by došlo při demontáží vestavěných skříní, neboť skříně byly prokazatelně zhotoveny na míru do konkrétních prostor zámku a jsou součástí ostění zámku. Signalizační skříňka je pak součástí elektroinstalace zámku a je v jiném objektu zcela nepoužitelná. U ostatních věcí uvedených ve výroku II. naopak soud prvního stupně rozhodl, že nejsou součástí zámku, neboť s ním nejsou spojeny. Lustry i lampy jsou pouze zavěšeny na hácích a jejich sejmutím nedojde ke znehodnocení zámku jako takového a lze je použít ke stejnému účelu i v jiných objektech. Taktéž součástí zámku není knihovna, držáky ke krbům volně ležící u krbů a krbové desky, které jsou zasazeny v ocelovém ukotvení nacházejícím se v krbu. Samostatnou věcí jsou i dva obrazy nacházející se ve velkém sále, neboť je lze oddělit demontáží skob a lze je použít ve zcela jiném objektu.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. září 2012, č. j. 18 Co 103/2012-138, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu. Z toho plyne, že rozsudek Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 60/2005, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 329/2006 představuje překážku věci rozsouzené pro tento spor. V řízení sp. zn. 14 C 60/2005 byl veden spor mezi týmiž účastníky o vydání movitých věcí (mobiliáře zámku D.), které byly uvedeny jako příloha zamítavého rozsudku o věci samé. Přestože v této příloze byly předmětné věci popsány velmi obecně, bez specifikace inventárními čísly či umístěním těchto věcí v jednotlivých místnostech zámku, odvolací soud neměl pochyb o tom, že se jedná o věci totožné s nynějším předmětem řízení. Původní žalobu vedenou pod sp. zn. 14 C 60/2005, kterou následně upravil na žalobu vindikační, žalobce koncipoval jako žalobu o výkon rozhodnutí, opírající se o tvrzení, že mu byl sice vrácen zámek D., avšak bez movitých věcí, které tvoří jeho „inventář“. V daném řízení sice žalobce neoznačuje v žalobě předmětné věci jako mobiliář (inventář) zámku, ale jako součást zámku D., a petit žaloby je určující, rozhodující žalobní tvrzení jsou však stejná, neboť v obou žalobách se uvádí, že se jedná o původní, historický majetek, náležející k zámku, který byl právním předchůdcům žalobce spolu se zámkem odňat a žalobci coby restituentovi nebyl vrácen. O tomto předmětu však již bylo pravomocně rozhodnuto, žaloba na vydání mobiliáře byla zamítnuta a žalobce se změny nedomohl ani cestou dovolání či ústavní stížnosti. Pro závěr o překážce rei iudicatae je přitom nerozhodné, zda předchozí tvrzení označující žalované věci jako mobiliář byla právně nepřesná, chybná, případně došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, tj. označení věcí jako věcí movitých, byť se jednalo o součást věcí hlavní; nerozhodné je i to, že se účastníci na vyvolání dalšího sporu „dohodli“. Rozhodující je pouze okolnost, že o majetku představujícím předmět řízení bylo již soudy pravomocně rozhodnuto, a proto se žalobce danou žalobou domáhá nepřípustně reparace dřívějšího rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k tomu odvolací soud řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), případně c) občanského soudního řádu, a to z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam spatřuje žalobce zejména ve vyřešení následujících otázek: 1) Může zastavit odvolací soud řízení pro překážku rei iudicatae , aniž by před tím postavil najisto, že se v daném případě žalobce domáhá vlastnického práva k věcem, které jsou totožné s věcmi, jejichž vydání bylo nárokováno v předchozím řízení? 2) Zakládá skutečnost, že se žalobce neúspěšně domáhal vydání movitých věcí jako věcí samostatných ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., překážku rei iudicatae pro posouzení jednotlivých konkrétně specifikovaných věcí jako součásti věci hlavní? 3) Vytváří skutečnost, že předchozí žaloba na uložení povinnosti vydat movité věci byla zamítnuta pro nedodržení zákonné lhůty pro uplatnění nároku překážku rei iudicatae pro posouzení, zda věc je součástí věci hlavní, to vše v situaci, kdy se soudy v předchozím řízení specifikací jednotlivých věcí ani jejich právní povahou jako součásti věci hlavní nezabývaly?
Žalobce namítá, že ani on, ani žalovaný nebyli schopni provést ztotožnění věcí požadovaných v probíhajícím řízení a v řízení před Okresním soudem v Příbrami, vedeném pod sp. zn. 17 C 60/2005, a proto žalobci vůbec není zřejmé, jak odvolací soud mohl ohledně těchto věcí dospět k závěru, že je zde překážka věci rozsouzené, když neprovedl v této věci žádné dokazování. Navíc odvolací soud svou úvahu o stejném předmětu nijak nevysvětlil, přičemž ztotožnění věcí neprováděl a odkaz na vydání mobiliáře zámku není dostačující. Žalobce upozorňuje, že o totožnost předmětu sporného řízení nejde, není-li v obou řízeních totožný žalobní návrh, byť i v důsledku nekonkrétnosti původního žalobního návrhu. Z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. ledna 2006, č. j. 17 C 60/2005-779, ani z jeho příloh přitom není identifikace jednoznačně seznatelná, o jaké konkrétní movité věci se fakticky jedná. Není tak zřejmé, zda se v obou řízeních ve všech případech jedná o stejné věci. Zamítnutí žalobního návrhu z důvodu překážky rei iudicatae je zcela předčasné a skutečnostmi vyšlými v řízení najevo doposud nijak nepodložené.
Žalobce je dále přesvědčen, že soudní řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami překážku rei iudicatae netvoří. Řízení zahájené žalobou 21. dubna 1999 se totiž povahou jednotlivých věcí nacházejících se v zámku D. nezabývalo, k tomu nesměřovalo ani dokazování ve věci. Jelikož nebylo podle Nejvyššího soudu zřejmé, čeho se žalobce domáhá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2005, č. j. 28 Cdo 1535/2004-757), byl žalobce vyzván Okresním soudem v Příbrami, aby svou žalobu upřesnil, přičemž žalobce uvedl, že uplatňuje nárok ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., a v tomto smyslu upravil i žalobní petit. Žaloba pak byla následně zamítnuta a Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 13. prosince 2007, č. j. 28 Cdo 94/2007-1002, odmítl. Předmětem „prvního“ soudního řízení nebylo posouzení otázky, zda je žalobce vůbec oprávněn se soudně domáhat vydání mobiliáře zámku jako samostatných věcí, ale zda jsou naplněny procesní předpoklady pro to, aby žaloba vůbec mohla být projednávána. Žalobce neměl v počátku k dispozici jakoukoliv specifikaci položek mobiliáře a z důvodu, aby žaloba mohla být vůbec projednávána, následně předložil seznam pocházející od žalovaného. Nebylo však vůbec zřejmé, zda se všechny v seznamu uvedené položky vůbec v prostorech zámku nacházejí či zda se v prostorech zámku naopak nenacházejí položky v seznamu neuvedené. Bude tak na místě provést nové místní šetření.
Žalobce také upozorňuje na vadu řízení spočívající v překvapivosti rozhodnutí a „odnětí instance“. Odvolací soud sice vyzval žalobce, aby ztotožnil jednotlivé položky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně s položkami uvedenými v příloze rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. ledna 2006, č. j. 17 C 60/2005-779, neuvedl však důvod ztotožnění. Jelikož žalobce neměl tuto přílohu k dispozici, požádal odvolací soud přípisem ze dne 6. 9. 2012 o prodloužení lhůty k podání požadovaného vyjádření do 20. 9. 2012. Na tuto žádost však nebyl ze strany odvolacího soudu brán zřetel, a aniž by dané ztotožnění provedl odvolací soud, a neučinil tak jednoznačně ani žalovaný, došlo k vydání usnesení o zastavení řízení pro překážku rei iudicatae . Žalobce nebyl nikterak poučen o tom, že odvolací soud nahlíží na věc po právní stránce zcela odlišně než soud prvního stupně, a neměl žádného důvodu se domnívat, že odvolací soud řízení zastaví. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnuje vývoj celého sporu, jakož i vývoj probíhajícího řízení. Žalobce si v minulosti původně vyhodnotil věci jako samostatné movité věci, aby následně své stanovisko přehodnotil a věcí se neúspěšně se domáhal jako příslušenství stavby. Posléze žalobou řadu z těchto předmětů označil jako součást stavby. Jedná se tedy o další z řady pokusů, jak předměty od státu získat poté, kdy v rámci předchozího řízení nebylo příslušné žalobě vyhověno. Žalovaný s tvrzeními žalobce v zásadě nesouhlasí a odkazuje na svá dřívější vyjádření v průběhu řízení. Co se týká stanoviska ke krbům a k tapetám, ty uznal jako součást nemovitosti z dobré vůle a vstřícnosti vůči žalobci. Žalovaný se domnívá, že žalobce opakovaně požaduje soubor předmětů, a různými způsoby tak usiluje o vydání všeho, co mu v restituci zámku nebylo vydáno a v souladu s uplatněným restitučním nárokem ani vydáno být nemohlo. Vzhledem k tomu se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že o těchto předmětech již dříve bylo rozhodnuto, a to více než jednou. Požadavek na dokonalé ztotožnění jednotlivých předmětů je velmi obtížný až nemožný, neboť žalobce věci ve všech podáních označuje nedokonale, navíc při místním šetření vyšlo najevo, že žalobce s řadou předmětů, které považuje za součást zámku, svévolně nakládá, přemísťuje je a nahrazuje jinými (lustry), skříně dokonce přebudovává, a to i v situaci, kdy vlastníkem těchto předmětů je stát. Místním šetřením se rovněž prokázalo, že některé věci jsou na zámek pouze zapůjčeny z jiných historických objektů. Žalovaný nemá zájem na tom, aby se zámek jakkoliv esteticky znehodnocoval, jen dohlíží na to, aby se s předměty nakládalo přiměřeným způsobem k jejich hodnotě a účelu. Je třeba zdůraznit, že interiér zámku byl prohlášen za kulturní památku, a tak je nutné na předměty pohlížet a nakládat s nimi. Jelikož nejsou naplněny dovolací důvody a je dána překážka věci rozsouzené, žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. září 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát bez ohledu na to, zda byla v obou řízeních uplatněna shodná skutková tvrzení či nikoliv.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011 (uveřejněné pod č. C 10 796 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), které se přihlásilo mimo jiné k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99 (uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kde dovolací soud dovodil, že „pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o. s. ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací“.
Uvedené rozhodnutí R 85/2003 však bylo překonáno rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (uveřejněným pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se dovolací soud částečně odchýlil od shora uvedených závěrů. Nejvyšší soud uvedl, že teorii identity skutku nelze vykládat (co do soudním rozhodnutím pravomocně přiznaného plnění pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté v následném sporu o určení) protikladně k ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř (akcentujícímu jen závaznost rozsudečného výroku). Pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá [ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.] určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§80 písm. b) o. s. ř.], nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ); je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti [§80 písm. b) o. s. ř.].
Uvedeným závěrům rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu odpovídají i názory vyslovené v odborné literatuře. Ta poukazuje především na to, že ke vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté je nutná nejen identita skutkového základu, ale také předmětu procesního nároku; té se však nedostává, neboť v jednom případě zní žaloba na plnění a ve druhém se žalobce domáhá určení práva či právního vztahu (např. David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol : Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s, 2009, díl I., str. 726 a násl.).
V posuzovaném případě se žalobce domáhal určení vlastnického práva k věcem uvedeným v žalobě z titulu, že se jedná o součást zámku D. Soud prvního stupně z části žalobě vyhověl, oproti tomu odvolací soud řízení zastavil pro existenci překážky věci pravomocně rozsouzené. Neměl pochybností o tom, že věci žalobcem požadované v tomto řízení byly uplatňovány již v předcházejícím řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 60/2005, kde žalobce požadoval vydání jím uvedených movitých věcí. S ohledem na rozhodnutí R 82/2014 je nutné zkoumat obsah rozhodnutí vydaných v rámci řízení na vydání věcí a zjistit, zda se v nich soudy vypořádaly s právní povahou žalobcem požadovaných věcí.
Okresní soud v Příbrami v rozsudku ze dne 17. ledna 2006, č. j. 14 C 60/2005-779, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce na vydání movitých věci vyjmenovaných v příloze rozsudku, mutatis mutandis uvedl, že „probíhající řízení není pokračováním restitučního řízení, které by mělo vyřešit nevydání části věcí, které měly být žalobci vydány v předcházejícím restitučním řízení. Nelze přitom dovodit, že rozsudky, kterými žalobci byly vydány ve výrocích specifikované nemovitosti, stanovují povinnost vydání i na další věci ve výrocích neuvedené. Žalobcem uplatněný žalobní nárok nesměřuje ke splnění povinnosti věc vydat, nýbrž nařídit výkon rozhodnutí odebráním předmětných věcí movitých, čehož by bylo možno se domáhat pouze podle zákona č. 403/1990 Sb., nikoliv podle zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. dubna 1993, sp. zn. 7 C 94/92, pak nelze chápat tak, že se týká zámku včetně mobiliáře. Nárok na vydání věcí movitých žalobce v zákonné lhůtě neuplatnil, takže tohoto nároku se nemohl žalobce domáhat ve smyslu restitučních zákonů u soudu, protože jeho nárok zanikl. Věci movité (mobiliář) nejsou příslušenstvím stavby. Okresní soud se neztotožnil s právním názorem žalobce, že jde o pokračování restitučního řízení, které by mělo vyřešit nevydání části věcí, které měly být žalobci vydány ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 94/92, věci movité měly být vydány s věcí hlavní (budovou zámku), neboť podle názoru soudu nelze pokračovat v řízení pravomocně skončeném“.
Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. října 2006, č. j. 26 Co 329/2006-962, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. ledna 2006, č. j. 14 C 60/2005-779, mutatis mutandis uvedl, „žalobce nepochybně vycházel z představy, že má-li mu být podle dřívějšího rozhodnutí vydán zámek, pak se tím rozumí zámek v tom stavu, v jakém se nachází, tedy i s mobiliářem. Takto je nutno chápat jeho názor, že v dané věci jde o pokračování restitučního řízení, které sice bylo pravomocně ukončeno, ale jeho důsledky nebyly dovedeny do konce. V žádném případě tedy žaloba nesměřuje k novému restitučnímu sporu, ale její podstatou je výklad původního rozhodnutí týkajícího se zámku. Za těchto okolností krajský soud odkázal na důvody svého rozsudku ze dne 18. října 2006, č. j. 26 Co 57/2004-737, kde je zejména vysvětleno, že příslušenství nesleduje osud věci hlavní a že dřívější rozhodnutí o povinnosti uzavřít dohodu o vydání zámku nezakládá nárok na vydání mobiliáře. Z tohoto pohledu je pak věcně správný rozsudek okresního soudu, i když některé jeho úvahy nemohou obstát (např. nepřípadná zmínka o použití zák. č. 403/1990 Sb.)“.
Pro úplnost je možné uvést, že Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. října 2006, č. j. 26 Co 57/2004-737, uvedl, že „žalobce v obecném právním pojetí v odvolání tvrdí, že vlastnické právo k movitým věcem přešlo spolu s vlastnictvím věcí nemovitých. V tomto smyslu pojímá movité věci jako příslušenství věci hlavní, tj. budovy zámku. … Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení hmotného práva. Odvolací soud k této citaci podotýká ještě, dle jeho přesvědčení, dva důležité momenty: za prvé, že tuto právní zásadu lze pochopitelně aplikovat i na situaci, kdy je přechod příslušenství věci hlavní odvozován od soudního rozhodnutí restituční nebo i jiné povahy a za druhé, vyslovená zásada respektuje i rozdíl mezi příslušenstvím věci a součástí věci, kterýžto by byl při přijetí žalobcovy argumentace zcela setřen“.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 60/2005 nebyla otázka povahy zde v žalobě uvedených věcí definitivně vyřešena. Soudy obou stupňů se totiž povahou věcí nezabývaly, vyšly toliko z tvrzení žalobce, že se má jednat o věci movité, načež následně shodně dovodily, že na základě žalobních tvrzení není možné žalobě vyhovět, protože rozhodnutí o vydání věci hlavní se bez dalšího na příslušenství věci nevztahuje. Soudy obou stupňů tak definitivně nepostavily najisto, zda v žalobě uvedené věci jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu či se jedná o součást zámku D. coby věci hlavní, jak nyní tvrdí žalobce.
S ohledem svou na výše uvedenou rozhodovací praxi Nejvyšší soud dovodil, že právní závěr odvolacího soudu o překážce věci rozhodnuté ( rei iudicatae ) je právním názorem nesprávným. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl proto uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věty první, části za středníkem o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v dalším řízení (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Na rámec uvedeného dovolací soud upozorňuje na svou rozhodovací praxi, podle níž není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 (uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. Správným petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku (tyto závěry jsou přitom použitelné mutatis mutandis v řešené věci i v poměru stavby a její součásti). Dojde-li k uvedené nesprávnosti, je soud povinen žalobce podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k jejímu odstranění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu