ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1612.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1612/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců 1) Ing. J. K. a 2) M. K. , zastoupených JUDr. Dagmar Jahnovou, advokátkou se sídlem Gen. Hlaďo 4, Nový Jičín, proti žalovaným 1) J. P. a 2) J. P. , oběma zastoupeným JUDr. Milanem Matulou, advokátem se sídlem v Dolní Bečvě 636, o určení služebnosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 184/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. října 2014, č. j. 71 Co 493/2014-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.300 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Milana Matuly.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2014 zamítl žalobu, „aby soud určil, že vlastníkovi pozemku parc. č. 1664 a pozemku parc. č. 1662, na kterém stojí stavba rodinný dům, vše v k. ú. Z., obec Z., svědčí služebnost odebírání vody ze studny umístěné na pozemku parc. č. 1661 v k. ú. Z., obec Z., a to prostřednictvím vodovodní trubky vedoucí pod povrchem od studny přes pozemek parc. č. 1661 a pozemek parc. č. 1664 k rodinnému domu, stojícímu na pozemku parc. č. 1662, vše v k. ú. Z., obec Z. a oprávnění ze služebnosti jsou dále oprávněni vstupovat na pozemek parc. č. 1661 v k. ú. Z. a činit úkony nezbytné pro kontrolu, opravu, údržbu a výměnu vodovodní trubky“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 71 Co 493/2014-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, změnil ve výroku II. o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že „se soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Uvádějí, že odvolací soud měl „vyhodnotit dohodu (pozn. podle žalobců domnělý titul svědčící o jejich dobré víře) tak, že dohoda sice nezakládá věcné břemeno s ohledem na její nedostatečnou preciznost, nicméně dosvědčuje skutkový omyl žalobců o tom, že po celá léta užívají studnu z domnělého titulu věcného břemene“, čímž mělo dojít k jeho vydržení. Odkazují přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010 (toto a další rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně a mají za to, „že žalobci nemohli být v dobré víře o existence věcného břemene, neboť bylo předpokládáno, že v budoucnosti bude smlouva o věcném břemenu teprve sjednána.“ Dále uvádějí, že žalobci ve svém dovolání nebrojí proti dalšímu důvodu, který vedl k zamítnutí žaloby, a to že žalovaní nabyli nemovitosti na základě dražby, a k zániku věcného břemene (kdyby vzniklo) by došlo podle §337h odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009 dnem právní moci rozvrhového usnesení. Navrhují, aby dovolací soud dovolání buď odmítl nebo zamítl a zavázal oba žalobce k úhradě nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 779). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2021, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96).
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou důvodech: jednak, že nemohlo dojít k vydržení věcného břemene, neboť neexistuje byť domnělý právní titul svědčící o dobré víře žalobců, jednak i kdyby věcné břemeno vzniklo, zaniklo by ve smyslu §337h odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. června 2009 dnem právní moci rozvrhového usnesení (přičemž věcná břemena, která dražbou zanikají, zaniknou dnem právní moci rozvrhového usnesení i v případě, že nebyla zjištěna nebo včas uplatněna).
Dovolání polemizuje jen se závěrem odvolacího soudu týkajícího se domnělého titulu svědčícího o dobré víře žalobců; závěr odvolacího soudu o zániku věcného břemene dnem právní moci rozvrhového usnesení ve smyslu §337h odst. 2 o. s. ř. zůstal nedotčen a dovolací soud jej nemůže přezkoumávat. Dovolání tak není přípustné.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud doplňuje následující:
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Tyto závěry lze plně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že „vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.“ Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, rovněž vyplývá, že „podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení věcného břemene, která je často sepisována na jedné listině se smlouvou o převodu nemovitostí, je dohoda o obsahu věcného břemena. Především by měla být řádně určena ta nemovitost, k níž se zřizovaným věcným břemenem omezuje vlastnické právo. Obdobně by měla být vymezena nemovitost, s jejímž vlastnickým právem je spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, příp. určena osoba, které právo odpovídající věcnému břemenu patří. Obsah věcného břemena je třeba ve smlouvě vyjádřit dostatečně určitě a srozumitelně. Současně je nutno za podstatnou náležitost považovat i vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcně právními účinky.“
S dovolateli uváděným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, neboť i v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu, který musí být omluvitelný, a dobrá víra držitele se musí vzhledem ke všem okolnostem vztahovat i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dále uvedl, že „oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti mající za následek vznik věcného práva. Oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva“. K tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, v němž dovolací soud uvádí, že „oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže.“
V posuzovaném případě i ze samotného textu dohody (č. l. 5) je patrno, že se nejedná o smlouvu o zřízení věcného břemene a smlouva o věcném břemeni měla být sjednána posléze a „zanesena do evidence nemovitostí.“ Tudíž žalobci nemohli být v omluvitelném (skutkovém) omylu, že nastaly právní skutečnosti mající za následek vznik věcného práva. Rovněž z textu této dohody vyplývá, že nemá věcně právní účinky. Hodnocení dohody jakožto obligace soudy nižších stupňů je správné a Nejvyšší soud nemá důvod se od něj odchylovat. Z výše uvedeného vyplývá, že dohoda nemůže představovat byť domnělý právní titul svědčící o dobré víře žalobců, nemohlo tedy dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Dovolatelé dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1037/2010. V tomto rozhodnutí se však dovolací soud zabýval podmínkami vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni v době účinnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811, tudíž není na posuzovanou věc přiléhavé.
Podle dovolatelů odvolací soud pochybil i procesně, neboť jim nebylo umožněno tvrzené skutečnosti o jejich dobré víře prokázat, když nebyly provedeny jimi navržené důkazy. Dle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. „soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.“ Odvolací soud vysvětlil, z jakého důvodu nebyly navrhované důkazy provedeny, proto nebyla porušena procesní práva žalobců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005).
Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz) ]. V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří dovoláním napadené výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 13.319 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 10.059 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. září 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu