ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1679.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1679/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně FIRENZE s. r. o. , se sídlem v Plzni, Klatovská tř. 131/26, IČO: 48365009, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 28, proti žalovanému městu Kaznějov , se sídlem v Kaznějově, Ke Škále 220, IČO: 00257893, zastoupenému Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3/a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 4 C 231/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 56 Co 464/2014-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. září 2014, č. j. 4 C 231/2014-28, zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek ze žaloby ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. srpna 2014, č. j. 4 C 231/2014-27, které bylo žalobkyni doručeno dne 22. 8. 2014 (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 56 Co 464/2014-38, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka by měla být vyřešena jinak. Žalobkyně v odvolání požádala o povolení splátek, nicméně soudy o jejím návrhu nerozhodly, čímž porušily její zákonné právo na projednání věci soudem a právo na spravedlivý proces. Není pravdou, že soud nemohl rozhodovat o povolení splátek s ohledem na §156 odst. 1 daňového řádu, a i kdyby tomu tak bylo, pak měl soud vydat rozhodnutí o tom, že se nepovoluje úhrada soudního poplatku ve splátkách. Žalobkyně měla přitom právo očekávat rozhodnutí soudu o povolení či nepovolení splátek. Rozhodnutím o povolení splátek by pak došlo k tomu, že by jí bylo umožněno ve stanovené lhůtě zaplatit soudní poplatek, a pokračovat tak v řízení. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že ve lhůtě pro podání odvolání podala řádnou žádost o povolení splátek, která nahrazuje zaplacení soudního poplatku, a bylo proto namístě, aby soud rozhodl o tomto povolení, případně zamítnutí tak, aby měla reálnou možnost případně soudní poplatek zaplatit ve lhůtě pro podání odvolání. Rovněž žádala, aby soud prvního stupně rozhodl v souladu s §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, což soud prvního stupně neučinil. Není pravdou, že soud prvního stupně neměl dostatek informací, protože žalobkyně je účastnicí řady dalších řízení a měla v jiném řízení uloženou povinnost uhradit zálohu na znalecký posudek ve výši 20 000 Kč. Soud tak měl povinnost rozhodnout o nedoplatku a o splátkách, případně měl bezodkladně uvědomit žalobkyni o tom, že splátky nepovoluje. Pouhé oznámení o tom, že soud nebude rozhodovat, je porušením povinnosti ze strany soudu. Žalobkyně nemohla předpokládat, že soud se její žádostí nebude zabývat, a byla připravena pro případ zamítnutí žádosti soudní poplatek uhradit. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný nebyl s ohledem na §210 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu vyzván, aby se k dovolání vyjádřil, neboť to s ohledem na okolnosti případu nebylo potřebné ani účelné.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. listopadu 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, jak ji požaduje výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoliv dovolatelka avizuje, že se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není zřejmé, jakou konkrétní rozhodovací praxi má dovolatelka na mysli. Taktéž přípustnost dovolání nezakládá námitka, že právní otázka má být v daném případě dovolacím soudem posouzena jinak, neboť ani zde není zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a z jakého důvodu se má dovolací soud odchýlit. Přípustnost dovolání by potom nemohla založit ani námitka, že „má být rozhodnuto jinak“ ve smyslu opačně, neboť takový výklad významově neodpovídá znění §237 o. s. ř. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podstatou dovolání je námitka, že nalézací soudy nerozhodly o žádosti žalobkyně o povolení splátek k zaplacení soudního poplatku; tím však dovolatelka soudům vytýká nesprávný procesní postup v řízení, a tedy vadu řízení, která mohla mít podle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzené vady řízení však samy o sobě přípustnost dovolání založit nemohou, neboť podle §242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení je možné přihlédnout pouze v případě z jiného důvodu přípustného dovolání [viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Nadto námitky uváděné dovolatelkou nejsou ani důvodné.
Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odst. 7 tohoto ustanovení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že „žádost o posečkání úhrady soudního poplatku, resp. žádost o rozložení jeho úhrady na splátky (§156 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu), není přípustná v případě poplatku splatného podáním návrhu [§4 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], kdy zaplacení soudního poplatku je podmínkou pro to, aby řízení mohlo dále pokračovat. V těchto případech stanoví zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jiný postup (§13 odst. 2): povinnost platit soudní poplatek může být na základě žádosti poplatníka za splnění podmínek vyjmenovaných v §9 odst. 4 písm. c) citovaného zákona odložena až do rozhodnutí ve věci samé (§9 odst. 6 téhož zákona), případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního poplatku“ [srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2012, č. j. 1 Ans 3/2012-34 (dostupné na www.nssoud.cz )]. Z uvedeného zcela jasně vyplývá, že v případě poplatku za žalobu podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích nelze žádat o posečkání úhrady soudního poplatku, respektive o povolení splátek soudního poplatku podle daňového řádu; taková žádost je nepřípustná, neboť na zaplacení soudního poplatku závisí samotné vedení řízení a zákon pro případ nezaplacení soudního poplatku předpokládá jednoznačný následek v podobě zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Takovou žádost je nutno posoudit v intencích §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, který umožňuje soudu řízení pro nezaplacení soudního poplatku v předepsaných případech nezastavit a povinnost platit soudní poplatek odložit až do rozhodnutí o věci samé [srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2013, č. j. 2 As 8/2013-11 (dostupné na www.nssoud.cz )].
V posuzovaném případě žalobkyně podala dne 13. 8. 2014 žalobu, v níž uvedla, že soudní poplatek uhradí bezhotovostně na výzvu soudu. Dne 22. 8. 2014 bylo žalobkyni doručeno usnesení ze dne 14. srpna 2014, č. j. 4 C 231/2014-27, v němž byla žalobkyně vyzvána, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatila soudní poplatek ve výši 5 000 Kč na uvedený účet soudu. Jelikož žalobkyně soudní poplatek v určené lhůtě neuhradila, zastavil soud prvního stupně usnesením ze dne 22. září 2014, č. j. 4 C 231/2014-28, řízení, přičemž toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 29. 9. 2014. Dne 9. 10. 2014 doručila žalobkyně soudu prvního stupně odvolání a žádost o povolení úhrady soudního poplatku ve splátkách. V odvolání žalobkyně uvedla, že je řadu let nucena vést se žalovaným řadu sporů, které ji finančně zatěžují, takže bez své viny není schopna zbytek soudního poplatku uhradit, přičemž podle jejího názoru jsou splněny i podmínky podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť existuje nebezpečí z prodlení v případě, že by nedošlo k projednání věci. Dne 24. 10. 2014 bylo žalobkyni doručeno potvrzení o majetkových poměrech. Dne 12. 11. 2014 zaslal soud prvního stupně žalobkyni přípis, že o splátkách soudního poplatku nebude rozhodovat, když pro takové rozhodnutí nemá zákonnou oporu. Dne 7. 11. 2014 zaslala žalobkyně žádost o prodloužení lhůty k doložení vyplněného prohlášení do 18. 11. 2014, prohlášení o majetkových příjmech však žalobkyně soudu nezaslala, a znemožnila tak odvolacímu soudu posoudit splnění podmínek vyplývajících z §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Z uvedeného ustanovení také ostatně bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že poplatník je povinen bez výzvy soudu sdělit soudu okolnosti, které osvědčují nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla poplatníku vzniknout újmu, a dále doložit, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Odvolací soud pak dne 27. 11. 2014 svým usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Z uvedeného je zřejmé, že v řízení soudy obou stupňů nepochybily, nýbrž naopak je pochybení možné přičítat žalobkyni, která v řízení řádně nepostupovala. Žalobkyně totiž nezaplatila soudní poplatek za podanou žalobu ani na základě soudní výzvy, a proto soud prvního stupně proto zcela správně rozhodl o zastavení řízení. Žalobkyně mohla usnesení soudu prvního stupně zvrátit tak, že by buď uvedla argumenty zpochybňující předpoklady pro vydání usnesení soudu prvního stupně, nebo že by v rámci odvolací lhůty soudní poplatek zaplatila. Žalobkyně využila toliko první možnosti, když uvedla, že jsou dány okolnosti podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, která však nikterak podrobněji nerozvedla a ničím neosvědčila, a proto odvolací soud ke zcela nekonkrétní námitce správně nepřihlédl. Odvolací soud ve shodě s výše uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu potom nerozhodl o zaplacení soudního poplatku ve splátkách, neboť právní úprava takový postup neumožňuje. Ostatně o nemožnosti tohoto postupu byla žalobkyně obeznámena již přípisem jí doručeným dne 12. 11. 2014. Žalobkyně mimoto mohla dosáhnout osvobození od soudních poplatků, nicméně žalobkyně vyplněné prohlášení o svých příjmech soudu nezaslala a ani jinak své majetkové poměry neosvědčila, a proto soudy obou stupňů zcela správně o osvobození od soudních poplatků z úřední povinnosti nerozhodovaly, jestliže žalobkyně o osvobození od soudních poplatků (ač zastoupena advokátkou) v průběhu řízení nežádala.
Na základě uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s právní úpravou, jakož i s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, a proto jim nemá dovolací soud čeho vytknout.
Jelikož nebylo možné žalobkyni přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu