ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1703.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1703/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. Š. , zastoupené JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, proti žalovanému P. Z. , zastoupenému Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 35/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 215/2014-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 472,40 Kč k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Kateřiny Rychterové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. února 2014, č. j. 8 C 35/2012-137, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že žalobkyni přikázal označené movité věci v celkové hodnotě 33 100 Kč (výrok I.) a žalovanému movité věci v celkové hodnotě 8 000 Kč (výrok II.). Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 8 271 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 17 Co 215/2014-220, změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 186 741,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu. Namítá, že odvolací soud při vypořádání společného jmění nepřihlédl k tomu, že účastníci po rozvodu manželství prodali nemovitost pořízenou společně za trvání manželství a po „započtení vzájemných vnosů a zaplacení úvěru“ si rozdělili zbytek kupní ceny tak, že každý z nich obdržel 1 537 723,93 Kč. Žalovaný tak obdržel vyšší částku, než činil jeho vnos na pořízení nemovitosti. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně vypořádal i náklady vynaložené žalovaným po rozvodu manželství účastníků na úhradu splátek hypotečního úvěru. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout s tím, že se odvolací soud ve věci rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. 11. 2014, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném po novele č. 293/2013 Sb. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“).
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku společného jmění manželů. Proto se vypořádání společného jmění manželů řídí stejným právním režimem, jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Tím, že dovolatelka namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že žalovaný po prodeji společné nemovitosti získal peněžní prostředky vyšší, než činil jeho vnos na pořízení této nemovitosti, neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, jak by se tento poukaz měl promítnout do poměrů souzené věci. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vypořádal investice z odděleného majetku každého z účastníků do nemovitosti tvořící jejich společný majetek (vnosy). Jestliže se účastníci po zániku manželství rozhodli nemovitost prodat a získanou kupní cenu si rozdělit rovným dílem, nemůže mít tato skutečnost sama o sobě vliv na závěr o výši jejich vnosů do společného majetku.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud v rámci vypořádání společného jmění manželů nesprávně přihlížel k nákladům, které žalovaný po zániku manželství vynaložil na splácení společného hypotéčního úvěru.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak §853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1967).
K otázce uplatnění nákladů vynaložených jedním z bývalých manželů na společný majetek po zániku společného jmění manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , uvedl, že „dojde-li ke splacení společného dluhu manželů až po zániku společného jmění manželů (a současně před jeho vypořádáním) zásluhou jednoho z nich z jeho výlučných prostředků, přísluší mu právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2, věty druhé, obč. zák., tato skutečnost by se pak měla promítnout do rozhodnutí o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů v rámci vypořádání společného jmění (k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4609, CD 5/2007, a rovněž v časopise Právní rozhledy pod 3/2007, str. 113, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008)“.
Vzhledem ke shora řečenému dospěl dovolací soud k tomu, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu