ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1894.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1894/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. H. B., L., zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, proti žalovanému R. B., L., zastoupenému Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského náměstí 56, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 131/2009, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 17 Co 274/2013-290, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 17 Co 274/2013-290, se ve výroku IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. srpna 2012, č. j. 9 C 131/2009-214, z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti - budovu na pozemku p. č. st. 2598 a pozemky p. č. st. 2598 a p. č. 2599 v k. ú. a obci Č., zapsané na listu vlastnictví č. 42 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ (výrok I.) a současně jí uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1,765.716,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha – východ polovinu nákladů řízení ve výši 859,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), o povinnosti žalovaného zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha – východ rovněž polovinu nákladů řízení ve výši 859,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a ohledně nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (výrok V.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 17 Co 274/2013-290, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. ve věci samé změnil tak, že částka na vypořádání podílu činí 2,207.145,- Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice - Okresnímu soudu Praha – východ na náhradě nákladů řízení částku 859,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), dále určil, že ve vztahu k žalovanému nemá Česká republika na náhradu nákladů řízení ve výši 859,- Kč právo (výrok III.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím (výrok IV.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají oba účastníci dovolání.
Žalobkyně dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud buď „sám ve věci rozhodl tak, že podíl žalovaného není větší jak 10% - 20%“, nebo zjistí-li, že „oba nebo jeden rozsudek vykazuje vady, aby věc vrátil s právními pokyny tomu soudu, který by měl dál ve věci jednat a rozhodnout“.
Žalovaný dovoláním napadá výrok IV. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Dovolání je podle něj přípustné podle §237 o. s. ř., neboť „otázka nároku na náhradu nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena s tím, že však v rámci rozhodovací praxe Ústavního soudu byla tato otázka řešena odchylně od napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i soudu 1. stupně“. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 5. listopadu 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně i žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyně v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. a neuvedla ani způsobilý dovolací důvod. Její námitky směřují výlučně proti závěru odvolacího soudu ohledně disparity podílů při vypořádání společného jmění manželů. V dovolání sice tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva (§149 obč. zák.) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil resp. nebyla podobná otázka řešena a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ žádnou otázku hmotného práva však v dovolání nevymezila a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Tomuto požadavku žalobkyně nedostála (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu
- www.nsoud.cz).
Jako dovolací důvod žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení věci, přitom obsahem dovolání je pouhá kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Žalobkyně na základě odlišného hodnocení důkazů dovozuje jiné skutkové závěry, a na jejich základě dospívá k jinému právnímu hodnocení. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nadto lze podotknout, že disparitou podílů při vypořádání společného jmění manželů se dovolací soud již zabýval. Ve svých rozhodnutích uvedl, že soud může při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné. Odklon od principu rovnosti podílů je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011, oba dostupné na www.nsoud.cz a usnesení ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na koupi nemovitostí a rekonstrukci domu sice poskytli účastníkům rodiče žalobkyně finanční prostředky ve výši 200.000,- Kč, nejednalo se však o dar žalobkyni, ale o půjčku, za kterou odpovídají oba účastníci řízení. Po celou dobu, kdy probíhala rekonstrukce domu, měl žalovaný ze svého zaměstnání nadprůměrné příjmy a další příjmy měl „jako fotbalista“. Nelze tedy uzavřít, že by žalobkyně měla nadstandardní podíl na pořízení a rekonstrukci nemovitostí. Jestliže na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že není dán důvod pro odklon od principu rovnosti podílů, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené učiněným skutkovým zjištěním.
Protože dovolání žalobkyně neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalovaného.
Žalovaný v dovolání tvrdí, že odvolací soud měl rozhodnout o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 o. s. ř. Namítá, že byl ve věci zcela úspěšný a ze strany žalobkyně nebyly v řízení tvrzeny ani prokazovány důvody zvláštního zřetele hodné pro možnost použití §150 o. s. ř. Uvedl, že jestliže odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, pak v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje nejen odkaz na §150 o. s. ř., ale i řádné odůvodnění výjimky ze zásady úspěchu ve věci. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, podle kterého základním pravidlem v řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci s tím, že případné použití ustanovení §150 o. s. ř. by muselo být odůvodněno konkrétními důvody hodnými zvláštního zřetele, které byly zjištěny.
Dovoláním žalovaného je důvodné.
V dané věci soud prvního stupně na návrh žalobkyně přikázal nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví a stanovil odlišné podíly účastníků při vypořádání jejich společného jmění v poměru 40 % ku 60 % ve prospěch žalobkyně. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1,765.716,- Kč, percentuálně odpovídající podílu z celkově vypořádávané částky 4,414.290,- Kč. Odvolací soud naopak stanovil, že podíly účastníků jsou stejné a důvod pro stanovení rozdílných podílů není dán. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 2,207.145,- Kč.
Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a rozhodnutí odůvodnil tím, že výsledek řízení v porovnání s návrhy stran, když žalobkyně i žalovaný byli ve věci úspěšní pouze částečně, i povaha věci odůvodňují rozhodnutí, že na jejich úhradu nemá žádný z účastníků právo. Odkázal přitom na §142 odst. 2 o. s. ř. a §150 o. s. ř. Odvolací soud, který rozhodoval znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a současně i soudem odvolacím, dospěl ke stejnému závěru, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Závěr odůvodnil tím, že návrh na vypořádání společného jmění manželů mohl podat kterýkoliv z účastníků, jejich podíly jsou rovné, a proto nelze hovořit o úspěchu toho kterého z účastníků (judicium duplex).
Podle §142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, na který odkazuje i žalovaný, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno.
Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např.: Soukup, J. v: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama: 1985, str. 644).
Při posuzování uplatněného nároku žalovaného je třeba vycházet z toho, že žalovaný od počátku se způsobem vypořádání navrhovaným žalobkyní nesouhlasil. Stejně jako ona navrhoval přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně a souhlasil s hodnotou vypořádávaného majetku ve výši 4,414.290,- Kč. Neshledal však důvod pro odklon od rovnosti podílů a navrhoval, aby podíly obou účastníků byly stejné. Stejnou námitku uplatnil i v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém navíc nesouhlasil s tím, že mu bylo odepřeno právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byl ve sporu úspěšný.
Jestliže odvolací soud rozhodl zcela v intencích návrhu žalovaného o tom, že podíly účastníků jsou stejné a žalobkyni uložil povinnost, aby žalovanému zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 2,207.145,- Kč, lze hovořit o procesním úspěchu na straně žalovaného a naopak o neúspěchu na straně žalobkyně. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, že v případě řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze hovořit o úspěchu toho kterého z účastníků a právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznal žádnému z nich, je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tedy žalovaný uplatnil právem.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud shledal závěry odvolacího soudu rozporné s rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu. V další fázi řízení se bude muset odvolací soud řádně vypořádat s výše uvedenými výhradami při zohlednění uvedené judikatury dovolacího a Ústavního soudu.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení před odvolacím soudem (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu