ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1999.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1999/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. Ř. , a b) J. Ř. , Č. B., zastoupených JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovaným: 1) M. V., K. a 2) MgA. T. E., P., oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 312/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2013, č. j. 22 Co 2496/2013-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.171,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce JUDr. Pavla Marťána.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. července 2013, č. j. 9 C 312/2012-105, zamítl návrh žalobců na určení, že „jsou vlastníky ve společném jmění manželů části parcely č. 1106, označené podle geometrického plánu vyhotoveného společností Geotan s. r. o. dne 23. 4. 2005, jako parcela č. 1106/2 o výměře 1712 m2 a dále, že jsou vlastníky ve společném jmění manželů dvou částí parcely vedené ve zjednodušené evidenci parcely původ pozemkový katastr PK 1244/2, nyní parcely č. 1108/7, nově označených podle téhož geometrického plánu jako parcela č. 1108/2 o výměře 15 m2 a parcela č. 1108/3 o výměře 61 m2, vše v k. ú. H.“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 54.280,60 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 22 Co 2496/2013-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc aby mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí věci, pokud sám nerozhodne „na základě zjištěných skutečností o oprávněné držbě žalobců“.
Žalovaní s dovoláním žalobců nesouhlasí. Napadené rozhodnutí je podle jejich názoru v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhují proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobci mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. prosince 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 věta první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo ke sporným částem pozemků náleží.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 1399). Pouze ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, a jeho závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Při úvaze o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva zohlednil, že ačkoliv žalobci koupili pozemky o velikosti 2898 m2, chopili se držby pozemků o celkové výměře 4686 m2, celkem se tak ujali držby pozemku o více jak 60 % většího, než odpovídalo velikosti pozemku koupeného. Vzal na zřetel i skutečnost, že užívané pozemky jsou sice nepravidelného tvaru, avšak nebyly oploceny, a žalobci proto měli postupovat s větší mírou opatrnosti a bedlivosti. V této souvislosti zdůraznil, že v kupní smlouvě, na jejímž základě koupili žalobci v roce 1980 nemovitosti v k. ú. H. od R. P., J. P. a H. C., je přesně uvedena výměra pozemků a žalobci při zachování náležité opatrnosti mohli zjistit, že užívají pozemek v podstatně vyšší výměře. Jestliže na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo ke sporným pozemkům náleží, nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost a jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou.
Jestliže dovolatelé poukazují na rozsudek ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , ve kterém dovolací soud dovodil, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (přitom k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013, uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz ), lze uvést, že s přihlédnutím k místním poměrům - zbylé pozemky byly v užívání zemědělského družstva a docházelo pouze k jejich sečení, navíc v místě, kde nejsou zjevné hranice pozemků – je zcela pochopitelné, že ani zemědělské družstvo jako bývalý vlastník nemělo vědomost o tom, kam přesně zasahají hranice pozemků, které mělo v užívání. Nelze proto žalovaným klást za vinu, že jejich právní předchůdce mohl užívání části svého pozemku trpět.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, v dovolání proto nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Neobstojí proto ani námitka dovolatelů, že se odvolací soud nezabýval možnou držbou užívání částí pozemků, které jsou předmětem žalobního návrhu – sadu (450 m2) a pozemku u studánky (1.100 m2). Otázka posouzení samostatné držby jednotlivých částí pozemků žalovaných ve vztahu k velikosti přiléhajícího pozemku v jejich vlastnictví je skutečností novou, žalobci uplatněnou až v dovolacím řízení, ke které dovolací soud nemohl s ohledem na §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu