ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2010.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2010/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O. V. , J., zastoupené JUDr. Miloslavem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Laurové 2519/3, proti žalovaným 1) MOLINO s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Babákova 2151, IČO: 25712721, 2) Bohemia Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Cyprichova 705/3, IČO: 49620185, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zdržení se zásahů do vlastnického práva a o odstranění věcí, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 339/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 24 Co 348/2013-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 986,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 1) Mgr. Tomáše Zlesáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 993,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 2) Mgr. Tomáše Zlesáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 9 C 339/2010-300, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. ledna 2013, č. j. 9 C 339/2010-298, ve výroku I. zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se zásahů do práv vlastníka budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 644, v katastrálním území J. u P., obci J., spočívajících v umisťování kontejnerů, stavebních buněk a jiných rozměrných předmětů či materiálů způsobilých zakrýt nebo omezit nerušený pohled na celou budovu z pozemku parc. č. 174/4, a to na pozemku parc. č. 174/1, v katastrálním území J. u P., obci J., na části vymezené v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. zamítl žalobu i v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost odstranit z předmětného pozemku, z prostoru před budovou, nacházející se na pozemku parc. č. st. 644, v katastrálním území J. u P., obci J., dva velkoobjemové kontejnery, umístěné na sobě, stavební buňku a drátěné oplocení s ocelovými sloupky a vjezdovými vraty, s drátěnou výplní, umístěné na hranici předmětného pozemku, a to od hranice s pozemkem parc. č. 103/1 na průmět hranice pozemku parc. č. st. 644 do společné hranice předmětného pozemku a pozemku parc. č. 174/2, to vše v katastrálním území J. u P., obci J. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 24 Co 348/2013-361, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení (výrok I.). V ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytýká nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud neposoudil právo nerušeného výkonu vlastnických práv žalobkyně a žalovaných stejnoměrně, pokud neposuzoval skutečnost, že ona žádným způsobem do vlastnického práva žalovaných na rozdíl od nich nezasahuje. Odvolací soud dále nesprávně právně posoudil činnost žalovaných spočívajících v umístnění kontejnerů, stavební buňky a oplocení jako dovolenou a oprávněnou, nedosahující intenzity imisí. Namítla, že k umístění kontejnerů nebyl vydán územní souhlas a v případě oplocení se jedná o nepovolenou stavbu. Odvolací soud nesprávně vyšel z toho, že nemovitosti účastníků se nacházejí v tzv. „obchodní a výrobní zóně obce Jesenice“, a z toho, že nemovitosti ve vlastnictví žalovaných jsou ostatní plochou a svým účelem tak slouží ke skladování. Namítla, že tento údaj v katastru nemovitostí má jen orientační charakter. To, že nemovitost žalovaných je zařazena do určité zóny v rámci obce, ještě neznamená, že v takové zóně lze provozovat činnost bez vydání příslušných veřejnoprávních povolení. Vytkla odvolacímu soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na provedení místního šetření, které by vedlo ke správnému posouzení věci. Ten také pochybil, pokud dospěl k závěru, že pozemek žalovaných lze využívat tak, jak jej žalované v současné době využívají, aniž by se jednalo o zásah do práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobkyně, které má zřízeno pro účely pravidelné účely kontroly inženýrských sítí. Poukázala na to, že žalované užívají pozemek způsobem, který není v souladu s veřejnoprávními předpisy stanovícími tzv. ochranné pásmo inženýrských sítí, což může vést k ohrožení jejich provozu či znemožnění jejich účinné a neodkladné opravy či údržby. V neposlední řadě má za to, že umístění kontejnerů je ze strany žalovaných záměrnou činností, kterou zneužívají svoje právo. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované nepovažují dovolání za přípustné pro nevymezení důvodu přípustnosti dovolání. Uvedly, že absence veřejnoprávních povolení nemá v posuzovaném soukromoprávním případě žádný význam. Soudy obou stupňů se s námitkami žalobkyně podrobně zabývaly a jejich rozhodnutí jsou správná. Dovolání není ani důvodné, neboť dovolatelčiny námitky nepředstavují výtky proti právnímu posouzení věci. Navrhly proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním ze dne 14. února 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
V posuzované věci dovolatelka nevymezila přípustnost dovolání, jak ji vyžadují výše uvedená zákonná ustanovení a judikatura dovolacího soudu (a tato se nepodává ani z obsahu dovolání), nýbrž jen ve zcela obecné rovině označuje za nesprávné závěry odvolacího soudu. Pokud naznačuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tento důvod k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zjevně nepostačuje. V dovolání lze totiž uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), což námitky proti skutkovému stavu nesplňují.
Přípustnost dovolání potom sama o sobě nemůže založit ani tvrzená vada, jíž se měl dopustit odvolací soud tím, že neprovedl jí požadované místní šetření; touto námitkou totiž dovolatelka nezpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, ale namítá vadu řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud opětovně připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Ostatní dovolatelčiny námitky pro svou obecnost neumožňují posoudit, nakolik má jít o výhrady vůči právnímu posouzení věci a v čem by případná nesprávnost takového právního posouzení věci měla spočívat a promítnout se v poměrech souzené věci. Odvolací soud ani své rozhodnutí na skutečnostech, které dovolatelka namítá, nezaložil. Zčásti zamítl žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace, zčásti proto, že žalobkyně není obtěžována imisemi nad míru přiměřenou poměrům, přičemž pronájem předmětného pozemku žalovanou 1) za imisi ani považovat nelze, a zčásti s odůvodněním, že nehrozí vážná škoda ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dále uzavřel, že není ani nijak podstatně ztížen výkon práva věcného břemene svědčícího žalobkyni. S těmito určujícími závěry dovolatelka nijak konkrétně nepolemizuje. Výtka, že odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že pozemek žalovaných lze nadále stejným způsobem užívat, aniž by se jednalo o zásah do práv oprávněného z věcného břemene, je příliš obecná na to, aby umožňovala dovolacímu soudu jakýkoliv přezkum. Neobjasňuje totiž, o jaký druh pochybení by se mělo jednat. Totéž platí i o tvrzeném zneužití práva žalovanými.
Pokud pak dovolatelka poukazuje na absenci veřejnoprávních povolení k umístění předmětných kontejnerů, resp. předmětného plotu, dovolací soud připomíná, že soud v civilním soudním řízení není oprávněn posuzovat soulad umístění kontejnerů s územním plánem obce, případně skutečnost, zda je stavba plotu stavbou povolenou nebo nepovolenou. Takové rozhodnutí totiž spadá do pravomoci stavebního úřadu (srovnej §7 o. s. ř.). Není ostatně ani zřejmé, jak by se tato námitka mohla či měla promítnout do poměrů souzené věci.
Pokud jde o žalobkyní tvrzený zásah do jejího práva odpovídajícího věcnému břemeni, odvolací soud podrobně vyložil, proč v něm nelze spatřovat znemožnění nebo podstatné ztížení výkonu tohoto práva žalobkyně. V tomto směru je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která je použitelná i v poměrech souzené věci [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1999, č. 6, pod č. 82), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004 (uveřejněný pod pořadovým č. C 3384 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Posouzení porušení povinnosti spočívající v případném zásahu do ochranného pásma plynovodu podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), pak opět nelze uplatňovat v civilním soudním řízení, neboť k rozhodnutí o něm je povolán příslušný správní orgán a ani zde není zřejmý dopad tohoto tvrzení do právního posouzení věci odvolacím soudem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu