ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2595.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2595/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně a) L. P. , b) M. S. , c) P. S. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované K K S spol. s r. o. , se sídlem v Chomutově, Hornická 5435, IČO: 40231381, zastoupené JUDr. Blankou Chmelenskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 145/2007, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2014, č. j. 20 Co 117/2014-673, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. 3 C 145/2007-652, zamítl návrh žalobců, aby na jejich místo vstoupili do řízení K. M. a L. M., (dále též jen „nabyvatelé“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci nedoložili souhlas nabyvatelů se vstupem do řízení, proto si od nich soud vyžádal vyjádření, přičemž nabyvatelé se vstupem do řízení nesouhlasili. Téhož dne předložil zástupce žalobců listinu (emailovou korespondenci), jejímž obsahem byl souhlas nabyvatelů se vstupem do řízení, nicméně soud prvního stupně jej považoval toliko za předběžný, neboť z obsahu emailu vyplynulo, že nabyvatelé sice chtějí vstoupit do řízení, ke svému konečnému rozhodnutí však žádají předložení dalších dokumentů a rozhodnutí soudu. Dospěl k závěru, že souhlas nabyvatelů ve smyslu §107a občanského soudního řádu nebyl dán. Přihlédl k tomu, že v době zaslání emailové zprávy neměl ještě zástupce nabyvatelů plnou moc.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. března 2014, č. j. 20 Co 117/2014-673, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že souhlas se vstupem do řízení je procesním úkonem, musí být tedy učiněn vůči soudu. Vzhledem k tomu, že žádný takový souhlas vůči soudu učiněn nebyl, nebyla splněna podmínka pro vstup nabyvatelů do řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 a §238a občanského soudního řádu. Dovolatelé uvedli, že převedli na K. a L. M. vlastnické právo ke svým nemovitostem, ke kterým se domáhali zřízení věcného břemene průchodu a průjezdu. Obě strany potom jednaly o uzavření kupní smlouvy, přičemž žalobci trvali na tom, aby manželé M. vstoupili do řízení podle §107a občanského soudního řádu. Na toto nabyvatelé přistoupili, načež byly kupní smlouvy uzavřeny. Dovolatelé zdůraznili, že by bez souhlasu nabyvatelů se vstupem do řízení postrádal pro ně převod vlastnického práva k předmětným pozemkům jakýkoliv smysl. Nalézací soudy pochybily, pokud předložený souhlas nabyvatelů učiněný prostřednictvím jejich zástupce v e-mailové komunikaci považovaly za toliko předběžný a nezávazný, navíc učiněný zástupcem, který neměl plnou moc. Nabyvatelé sami v průběhu jednání o uzavření kupních smluv svůj vstup do řízení přislíbili. Souhlas nabyvatelů se vstupem do řízení není úkonem procesním, který by musel být učiněn vůči soudu. Nabyvatelé jsou vázáni svým projevem vůle, přičemž jejich souhlas má účinky ve vztahu k žalobcům, kteří jsou oprávněni podat návrh na vstup do řízení. Relevantní je to, že se žalobci dohodli s nabyvateli v souvislosti s uzavřením kupních smluv o tom, že vstoupí do probíhajícího řízení. Tento projev vůle je vůči žalobcům závazný. Soudy se nedostatečně zabývaly a neprávně právně posoudily žalobci doložený souhlas nabyvatelů se vstupem do řízení, kterým jsou tito „noví žalobci“ vázáni a který učinili dříve než nesouhlasné prohlášení o vstupu do řízení vůči soudu. Nesouhlas „nových žalobců“ je jednáním v rozporu s dobrými mravy a jako takový je neplatný. Nelze na žalobcích za této situace požadovat, aby nesli povinnosti vzniklé v souvislosti se zastavením řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. března 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti (potvrzujícímu) usnesení odvolacího soudu mohlo být – oproti mínění dovolatelů – v posuzovaném případě přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. O případ uvedený v ustanovení §238a o. s. ř. totiž zjevně nejde, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu není mezi těmi, pro něž ustanovení §238a o. s. ř. dovolání připouští (rozhodnutím odvolacího soudu bylo skončeno řízení o odvolání žalobců proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 2014).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., patří mezi jeho obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. rovněž uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná na www.nsoud.cz ) a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (dostupná na nalus.usoud.cz). Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli a již z tohoto důvodu není dovolání přípustné.
Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání není založena v režimu §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání vymezená tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesní práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo má být vyřešena jinak, je toliko citací části §237 a sama o sobě je vnitřně rozporná, neboť pokud má být otázka vyřešená dovolacím soudem posouzena jinak (tj. odlišně oproti dosavadnímu přijatému řešení), nutně to předpokládá, že se dovolací soud danou otázkou již zabýval, a nemůže tak jít o otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že důvodné nejsou ani námitky dovolatelů, prostřednictvím kterých se snaží zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v souvislosti se singulární sukcesí práva nebo povinnosti, tedy na základě úkonu podle hmotného práva, jímž se mění subjekt, kterému náleží právo nebo jehož stíhá povinnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro vyhovění návrhu na vstup účastníka do řízení musí být splněny formální podmínky, tedy musí nastat právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinností dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1242/2004, dostupné na www.nsoud.cz ).
V řešené věci byl spor o to, zda byla splněna podmínka souhlasu toho, kdo má na místo žalobce do řízení vstoupit.
Dovolatelé vystavěli dovolací argumentaci na tom, že souhlas toho, kdo má na místo žalobce vstoupit není procesním úkonem, a proto jej lze učinit i jinak než vůči soudu, jak ostatně nabyvatelé učinili, když v rámci emailové korespondence s dovolateli před uzavřením kupních smluv uvedli, že se vstupem do řízení souhlasí.
Dovolací soud se shoduje se závěry vyslovenými v odborné literatuře potud, že má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce, může soud návrhu žalobce podanému podle §107a vyhovět mimo jiné tehdy, vysloví-li s tím nabyvatel práva souhlas. V případě, že souhlas této osoby nebude doložen spolu s návrhem nebo v průběhu řízení jinak, je soud povinen si od ní vyžádat potřebné vyjádření (k tomu srovnej : Drápal, L. – Bureš, J. a kol. : Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 727).
Z obsahu spisu je zřejmé, a uvedená okolnost není mezi účastníky ani nijak sporná, že při podání návrhu žalobců na postup podle §107a o. s. ř. souhlas nabyvatelů se vstupem do řízení dán nebyl. Soud prvního stupně, který ostatně tuto skutečnost žalobcům avizoval, si proto správně vyžádal stanovisko nabyvatelů, kteří podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24. ledna 2015 v 15. 11 hod. sdělili, že se vstupem do řízení nesouhlasí.
Jestliže pak následně téhož dne v 16.35 hod. doložili žalobci část mailové korespondence s nabyvateli, je tato skutečnost pro postup podle §107a o. s. ř. bez ohledu na její obsah již nerozhodná. Tato komunikace z listopadu 2013 navíc ze strany nabyvatelů není ničím jiným než vyjádřením ochoty do řízení vstoupit, ale za podmínky seznámení se se všemi rozhodnutími a s učiněnou výhradou dalších jednání. Dovolací soud nemá pochybnost, že tuto odpověď nelze považovat za dohodu, že souhlas bude udělen, ale toliko za připuštění možnosti nabyvatelů uvažovat o vstupu do řízení při seznámení se s dalšími podstatnými skutečnostmi.
Pokud dovolatelé odkazují na další mailovou komunikaci datovanou v prosinci 2013, z níž měl souhlas nabyvatelů se vstupem do řízení vyplynout, pak tuto komunikaci neměl soud prvního stupně k dispozici, protože nebyla součástí spisu, a nemohl tak k ní ani přihlédnout.
Námitka dovolatelů, že vyjádření nesouhlasu nabyvatelů se vstupem do řízení je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, je zjevně nedůvodná. Z obsahu spisu se nepodává žádná skutečnost, z níž by mohl dovolací soud jakkoliv usuzovat na zneužití procesních práv ze strany nabyvatelů, jestliže toliko k přímé výzvě soudu sdělili, že se vstupem do řízení na straně žalobců nesouhlasí.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že oproti přesvědčení žalobců je vyjádření stanoviska nabyvatelů ke vstupu do řízení procesním a nikoliv hmotněprávním úkonem.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že jednostranným procesním úkonem účastníka řízení se rozumí projev vůle účastníka řízení adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 2856/2010, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 10306.).
Oproti přesvědčení dovolatelů nelze považovat nesouhlas se vstupem do řízení za hmotněprávní úkon, neboť jeho následek se projeví v oblasti procesního práva; je jím změna osoby na straně žalující. Tento úkon nemá žádných následků v hmotném právu. Tomu odpovídá i skutečnost, že mezi soudem a účastníky řízení a mezi účastníky řízení navzájem vzniká tzv. procesněprávní (taktéž civilněprocesní) vztah, který není závislý na původním (případně jen tvrzeném) hmotněprávním vztahu (srovnej např. Winterová, A.: Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, str. 87.).
Souhlas nabyvatele práva s tím, že vstoupí do řízení na místo dosavadního žalobce, je tedy procesním úkonem, který musí být učiněn vůči soudu. Žalobce jej může doložit již spolu s návrhem na vstup nabyvatele práva do řízení nebo jinak v průběhu řízení. Pokud tak však neučiní, je na místě, jak již dovolací soud uvedl, aby si soud vyžádal potřebné vyjádření od nabyvatele práva. Protože však nesouhlas se vstupem do řízení byl soudu prvního stupně doručen jako první, je nadbytečné zabývat se posouzením, zda obsah následně doložené mailové komunikace, potažmo obsah další komunikace (kterou soud prvního stupně ani neměl k dispozici), představuje podmíněný procesní úkon, k němuž se nepřihlíží (§41a odst. 2 o. s. ř.), resp. zda se vůbec jedná o procesní úkon ve smyslu §107a o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014, dostupné na www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu