ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2615.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2615/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. P. , zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Z. P. , o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 823/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2015, č. j. 11 Co 48/2015-116, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2015, č. j. 11 Co 48/2015-116, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 7 C 823/2013-94, rozhodl o zastavení řízení (výrok I.), žalovanému uložil „zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 128.301 Kč k rukám JUDr. Petra Kočího, Ph.D., advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“ (výrok II.) a rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů státu ve výši 2.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“ (výrok III.). V řízení se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k označeným nemovitým věcem.
Soud prvního stupně řízení zastavil, neboť žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu zpět poté, co žalovaný převedl svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech na třetí osoby. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel soud prvního stupně z §146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že převodem spoluvlastnického podílu žalovaný „procesně zavinil zastavení řízení“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 9. března 2015, č. j. 11 Co 48/2015-116, rozhodl, že „usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku III. se mění tak, že žalobkyně a žalovaný jsou povinni zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů státu, a to každý ve výši 1.000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“ (výrok I.) a určil, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“ (výrok II.).
Podle odvolacího soudu je rozhodnutí o vypořádání vztahů mezi spoluvlastníky „rozhodnutím ve prospěch obou stran sporu (tzv. iudicium duplex), neboť při vypořádání spoluvlastnictví je oběma stranám přiznáváno plnění. Z tohoto hlediska má strana žalující i strana žalovaná ve věci samé úspěch.“ Každá ze stran proto „ponese náklady řízení ze svého, když podíl účastníků na zavinění zastavení řízení lze považovat za shodný“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, dle kterého „je obecně vzato rozhodnutí o vypořádání vztahů mezi spoluvlastníky rozhodnutím ve prospěch obou stran sporu.“ Namítá, že je tento názor odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na webových stránkách – www.nsoud.cz ) či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, dle kterého „jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“ Uvádí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil povahu rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jednání žalovaného, které nepovažoval za chování, pro které byla důvodně podaná žaloba vzata zpět z důvodu převodu jeho spoluvlastnického podílu na třetí osoby ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení, přičemž se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustanovením §243d o. s. ř. změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně a přizná žalobkyní náhradu nákladů odvolacího řízení a náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že s rozhodnutím odvolacího soudu souhlasí v plném znění a s ohledem na uvedené usnesení navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V posuzované věci rozhodovaly nalézací soudy o náhradě nákladů řízení za situace, kdy řízení bylo zastaveno poté, co žalobkyně vzala svůj žalobní návrh zpět. V takovém případě bylo nutné o nákladech řízení rozhodnout podle §146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Výklad ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. podal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014. V tomto rozhodnutí vysvětlil, že „obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět (srov. Putna, M. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989-990).
V případě, kdy žalobce vzal žalobu zpět – a tudíž zavinil zastavení řízení – soud v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná žalovanému náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. však pro případ, že zpětvzetí žaloby zaviní žalovaný, stanoví z výše popsaného principu výjimku, která se uplatní v případě, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky: (1) žalobce vezme zpět návrh, který byl podán důvodně, a (2) ke zpětvzetí dojde pro chování žalovaného.
Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval. Zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., včetně splnění výše uvedených podmínek, je přitom nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. K tomu existuje v současné době již historická judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983, svazek IV, část první, str. 736-737), ze které však ve své rozhodovací praxi v oblasti nákladů řízení nadále vychází i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09, nebo nález ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07, odst. 16).“
V posuzované věci zavinila ve smyslu §146 odst. 2 věty první o. s. ř. zastavení řízení žalobkyně tím, že vzala žalobu zpět, přičemž nejsou splněny zákonné podmínky pro to, aby byla žalovanému uložena povinnost platit náhradu nákladů ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Nelze totiž uzavřít, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného. Takové chování nelze spatřovat pouze v tom, že žalovaný v průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví převedl svůj spoluvlastnický podíl na třetí osoby. Tímto jednáním žalovaného totiž nedošlo k „uspokojení“ žalobního požadavku a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby v řízení pokračovala s právními nástupci žalovaného (§107a o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nelze rozhodnout ani s odkazem na procesní úspěch účastníků. Zásadu úspěchu ve věci by bylo možné uplatnit v případě meritorního rozhodnutí soudu ve věci samé. Jak bylo uvedeno shora, v případě zastavení řízení je nutné postupovat podle zásady procesního zavinění na takovém zastavení.
Navíc není správná ani úvaha odvolacího soudu, podle kterého rozhodnutí o vypořádání vztahů mezi spoluvlastníky je „ve prospěch obou stran sporu“ a z tohoto hlediska „mají obě strany ve věci samé úspěch“.
Dovolací soud se opakovaně vyjádřil k otázce nákladů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tak např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“.
Z výše uvedeného však vyplývá, že postup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů byl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je proto důvodné a dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu