ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2814.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2814/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. T. , zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovaným: 1) Ing. S. G. a 2) J. G. , a oběma zastoupeným Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, U Brodu 74, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 413/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 15 Co 228/2014-351, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2015, č. j. 15 Co 228/2014-358, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 15 C 413/2010-256, ve znění opravného usnesení ze dne 1. srpna 2014, č. j. 15 C 413/2010-294, zrušil věcné břemeno, jemuž odpovídá právo na spoluužívání průchodu vlastníka domu v N. a pozemku parc. č. st. 506, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 1902 pro obec a k. ú. N., přes pozemek parc. č. st. 666 v N., zapsaný u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 342 pro obec a k. ú. N., zřízené smlouvou ze dne 30. 8. 1907 (výrok I.), zamítl žalobu na zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá právo provádět opravy a nátěry rodinného domu v N., postaveného na pozemku parc. č. st. 666, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 342 pro obec a k. ú. N., ze střechy rodinného domu v N., postaveného na pozemku parc. č. st. 506, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 1902 pro obec a k. ú. N., zřízené smlouvou ze dne 30. 8. 1907 (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným náhradu za zrušení věcného břemene ve výši 26 960 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 15 Co 228/2014-351, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2015, č. j. 15 Co 228/2014-358, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. změnil tak, že zamítl žalobu na zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá právo na spoluužívání průchodu pro vlastníka domu v N. a pozemku parc. č. st. 506, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 1902 pro obec a k. ú. N., přes pozemek parc. č. st. 666, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, na listu vlastnictví č. 342 pro obec a k. ú. N., zřízené smlouvou ze dne 30. 8. 1907 (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Napadený rozsudek „vychází z nesprávně posouzeného důkazního řízení, což vedlo k nesprávnému skutkovému zhodnocení důkazů a v důsledku toho k nesprávným právním závěrům“. Věcné břemeno mělo nepochybně svou funkci a bylo odůvodněno, ale v průběhu doby jeho opodstatněnost zanikla, když průchod přestal být fakticky ke svému účelu využíván. Právní předchůdce žalovaných využíval průchod jen jako skladiště a odkladiště, průchod nevyužívali ani žalovaní při úpravě a vybudování zahrady za svým domem ani při opravě dvorního traktu svého domu. Žalovaní původní vchod do sklepa ze dvora jejich domu nahradili zbudováním plnohodnotného průchodu svým domem na pozemek za domem. Tento průchod je prostornější, podstatě lepší a pohodlnější, což vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku Ing. Kellnera. Žalovaní předložili odvolacímu soudu fotokopii dokumentace z listopadu 1945, tou se však odvolací soud vůbec nezabýval. Z této dokumentace přitom vyplývá, že vchod do sklepa mohl být původně používán jen jako vstup do sklepa, jiné umístění jeho využití vylučovalo. Jeho přestavbou pak vznikl plnohodnotný přístup do zahrady, což nelze při rozhodování opomenout, stejně jako skutečnost, že ujednání o zřízení věcného břemene je více jak sto let staré. Je tedy zřejmé, že okolnosti, za nichž bylo věcné břemeno zřizováno, se změnily. Dříve plnila zahrada hospodářskou funkci, která vyžadovala i adekvátní přístup, dnes plní jen funkci okrasnou či rekreační bez nutnosti speciálního přístupu. V důsledku vybudování průchodu domem žalovaných důvodnost věcného břemene pominula a vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných. Změnily se i osobní poměry žalobkyně, která s ohledem na její věk a další potřeby potřebuje mít vždy k dispozici automobil a potřebuje si tak v domě zbudovat garáž, kterou lze zbudovat jen v prostoru průchodu a navazující místnosti. Tyto skutečnosti však odvolacím soudem nebyly akceptovány. Žalobkyně je přesvědčena, že všemi navrženými důkazy prokázala důvodnost svého požadavku, a proto by mělo být její žalobě vyhověno. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. listopadu 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 5. března 2015, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolaní vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013 (všechna dostupná na www.nsoud.cz ), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 (obě rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz) ].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již proto, neboť dovolatelka řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání, když se toliko domáhá, „aby právní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak“. Není však zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a z jakého důvodu se má dovolací soud odchýlit. Přípustnost dovolání by potom nemohla založit ani námitka, že „má být rozhodnuto jinak“ ve smyslu opačně, neboť takový výklad významově neodpovídá znění §237 o. s. ř. [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nadto dovolatelka svou argumentaci v dovolání omezuje na výhrady vůči postupu odvolacího soudu v rámci procesu dokazování, kdy odvolací soud neměl vzít v potaz určité skutečnosti, neměl provést určité důkazní návrhy, či měl nesprávně posoudit některé důkazy, čímž dovolatelka zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Dovolatelka však opomíjí, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto dovolací soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat zjištěný skutkový stav.
Jelikož nebylo možné žalobkyni přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu