ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2820.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2820/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. S. , b) Z. S. , a obou zastoupených Mgr. Milanem Špičkou, advokátem se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Thomayerova 25/3, proti žalovanému M. Č. , o určení vlastnictví nabytého vydržením, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 13/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 9 Co 24/2014-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 8 C 13/2012-62, ve výroku I. určil, že žalobci a) a b) vlastní ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 1476/103 o výměře 8 m 2 , vzniklý oddělením od pozemku parc. č. 1476/86 o výměře 270 m 2 , na základě geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 701-163/2011 vyhotoveného GEO-DC s. r. o. ze dne 14. 12. 2011 a ve výroku II. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení v rozsahu jedné poloviny ve výši 29 675 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 9 Co 24/2014-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil kromě výroku o nákladech řízení, v němž jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 3 267 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, „jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. a jímž bylo uloženo dovolateli zaplatit žalovaného náklady řízení ve výši 69 480 Kč“, podávají žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka procesního práva, zda důvody uvedené v rozhodnutí soudů obou stupňů jsou důvodem pro odepření práva na přiznání nákladů řízení podle §150 občanského soudního řádu. Žalobci rozporují jednotlivé důvody zvláštního zřetele hodné, popisují průběh sporu, namítají, že soud prvního stupně nepostupoval předvídatelně, když nedal účastníkům řízení najevo, jak hodlá rozhodnout o nákladech řízení, a když nepoučil účastníky o právu tvrdit a doplnit dokazování o chování účastníků. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání toliko stručně shrnul genezi řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. listopadu 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu v nepřípustném rozsahu. Konkrétně žalobci napadají výrok odvolacího soudu, „jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. a jímž bylo uloženo dovolateli zaplatit žalovaného náklady řízení ve výši 69 480 Kč“. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že ve výroku I. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku o nákladech řízení, který změnil odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jinými slovy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo žalobě žalobců ve věci samé vyhověno, změněn ve výroku II., kterým bylo původně žalovanému uloženo zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení. Pokud tedy žalobci napadají výrok, „jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně“, napadají výrok, který vyznívá vůči žalobcům příznivě, a proto je dovolání v této části subjektivně nepřípustné. Ostatně, dovolatelé ani v této souvislosti žádnou argumentaci týkající se věci samé neuvádí, neboť obsah dovolání se týká výhradně posouzení správnosti rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení.
Co se týče druhého dovolateli napadeného „výroku citovaného rozsudku, jímž bylo uloženo dovolateli zaplatit žalovaného náklady řízení ve výši 69 480 Kč“, dovolací soud podotýká, že odvolací soud nestanovil žalobcům povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného, a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu takový výrok vůbec neobsahuje.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že i kdyby dovolatelé chtěli napadnout výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo by dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje). Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě žalobci v dovolání netvrdili, kolik jim měly soudy upřít na náhradě nákladů prvostupňového řízení, a proto dovolací soud za dané situace vyšel z rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obsáhle odůvodnil, přičemž dospěl k závěrům, že s ohledem na shodná tvrzení účastníků hodnota sporného pozemku nepřekračuje hodnotu 5 000 Kč; vzhledem k tomu celková výše nákladů žalobců před soudem prvního stupně, na jejichž náhradu by podle výsledku řízení měli nárok, činí 25 530 Kč. Náhradu těchto nákladů však odvolací soud žalobcům nepřiznal s ohledem na aplikaci §150 o. s. ř. Postup odvolacího soudu při výpočtu nákladů řízení odpovídá judikatuře jak Ústavního soudu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], tak Nejvyššího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )], přičemž dovolatelé v dovolání výslednou částku nákladů řízení nijak nerozporují, toliko uvádějí, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by bylo možné žalobcům náhradu nákladů řízení odepřít. S ohledem na uvedené je proto třeba uzavřít, že výše náhrady nákladů řízení, která měla být žalobcům odepřena, zjevně nedosahuje výše 50 000 Kč a dovolání žalobců je proto nepřípustné.
Jelikož dovolání žalobců není z části subjektivně přípustné, neboť rozporují část výroku rozhodnutí, jímž jim bylo vyhověno, z části není přípustné, protože rozporují výrok rozhodnutí, který odvolací soud nevynesl, a jelikož není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., postupoval Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu