ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3079.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3079/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. M. P., zastoupeného JUDr. Janou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398/II, proti žalované Obci Kovčín se sídlem úřadu Kovčín 57, identifikační číslo osoby 43313876, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 331/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 13 Co 48/2014-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 13 Co 48/2014-154, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. října 2013, č. j. 8 C 331/2011-125, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2013, č. j. 8 C 331/2011-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. 647 o výměře 411 m2 zapsaného na LV č. 1 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Klatovy, pro obec a k. ú. K., kterou nabyl vydržením, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 13 Co 48/2014-154 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nedostatek dobré víry žalobce opřel o názor, že tu jde o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části), a že každý vlastník má znát hranice svého pozemku; pokud se o jejich průběhu nepřesvědčí, nemůže být objektivně v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, a to rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 3688/2008. Poukazuje na to, že darovací smlouvou uzavřenou 13. 1. 1988 nabyl od své babičky M. B. pozemek parc. č. 646 v obci a k. ú. K. o výměře 3158 m2 a zároveň s ním drží a užívá také pozemek parc. č. 647. Ten užívali již jeho prarodiče a rodiče jako celek s pozemkem parc. č. 646. Žalovaná užívání pozemku parc. č. 647 trpěla. Pozemky spolu sousedí, mají shodný travnatý povrch a v terénu není patrná žádná dělící hranice. Žalovaná se o pozemek parc. č. 647 nestarala a neudržovala jej. Při místním šetření ani nedokázala hranici mezi pozemky označit. Žalobce držel předmětný pozemek v omluvitelném omylu jako vlastní, i když nebyl předmětem uvedené darovací smlouvy, neboť se spolu s darovaným pozemkem ujal jeho držby, a považoval ho za část pozemku darovaného. Pro oprávněnou držbu svědí i poměr plochy pozemku darovaného parc. č. 646 (3158 m²) a pozemku parc. č. 647 (411 m²). Z judikatury se také podává, že sama skutečnost, že držitel nenechal zaměřit hranice držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, která mu nepatří, oprávněnou držbu nevylučuje. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Žalobce držel pozemek parc. č. 647 neoprávněně, neboť dobře věděl, že jde o pozemek žalované (stejně jako jeho právní předchůdkyně). Popírá také, že při místním ohledání nebyla schopna vymezit hranici mezi pozemky účastníků.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k vydržení vlastnického práva právních předchůdců žalovaných mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud nevzal při rozhodování věci v úvahu judikaturu dovolacího soudu týkající se vydržení sousedního pozemku.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 9, str. 333, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále též jen „Soubor“ - pod č. C 1067, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pod č. C 1399, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Závěr o tom, že není nezbytným požadavkem seznámení se s obsahem katastrální mapy, akceptoval Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, jímž rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2197/2010 (nalus.usoud.cz).
„Ve prospěch dobré víry držitele pozemku, jehož výměra přesahuje 50 % výměry pozemku nabytého, mohou svědčit tyto okolnosti: Právním předchůdcem držitele byla osoba mu blízká, titulem nabytí jeho pozemku byl dar, nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční celek, jde o držbu více pozemků, které na sebe nenavazují a jeden z nich je zastavěný“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, Soubor č. C 6050).
Z uvedeného se podává, že judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic; názor odvolacího soudu je s touto judikaturou v rozporu.
Nedostatek dobré víry žalobce opřel odvolací soud též o názor, že tu šlo o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části). V případě vydržení části sousední parcely však jde vždy o vydržení samostatného pozemku (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaný pod č. 40/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I když snad měl odvolací soud na mysli, že šlo o vydržení parcely (viz odůvodnění stejného rozsudku), nic to na věci nemění; nepožaduje-li se, aby oprávněná držba byla v souladu s údaji v katastru nemovitostí, resp. aby držitel se o skutečném průběhu hranice přesvědčil, není podstatné, zda jde o parcelu či „jen“ o pozemek neevidovaný takto v katastru nemovitostí (k tomu viz i zmíněné R 40/2000).
Protože odvolací soud nepřihlédl k uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, je právní posouzení věci předčasné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu