ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3173.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3173/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) A. K. , b) J. K. , obou zastoupených JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 513/45, o zaplacení 591 300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 272/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 68 Co 304/2011-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2010, č. j. 10 C 272/2009-44, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 295 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 4. 2009 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) 295 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 4. 2009 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 68 Co 304/2011-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Žalovaný v první řadě obecným soudům vytýká vady řízení, jichž se měly dopustit. I přes námitku žalovaného ve věci rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud, přičemž je otázkou, zdali mohou mezi týmiž účastníky vést řízení různé soudy prvního stupně, když u žalovaného nedošlo k žádné změně poměrů a žalovaný nedostatek příslušnosti namítl. V důsledku této vady pak došlo k porušení zásady rovnosti stran před soudem, k porušení právní jistoty a legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci a žalovaný byl odňat svému zákonnému soudci, čímž došlo k porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy dále dostatečným způsobem nevyčerpaly důvody rozhodnutí, mechanicky převzaly údaje z vypracovaného znaleckého posudku na základě zadání žalobců, přičemž znalec neměl v době vypracování znaleckého posudku k dispozici žádné údaje o investicích do nemovitosti provedených žalovaným.
Žalovaný užíval nemovitost na základě Dohody podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí (dále jen „předmětná dohoda“), podle níž měl žalovaný spravovat předmět spoluvlastnictví podle svého uvážení, součástí dohody pak byl souhlas ostatních spoluvlastníků, aby žalovaný vykonával v předmětné nemovitosti podnikatelskou činnost. Po požáru žalovaný na vlastní náklady celou nemovitost opravil, prováděl další nezbytné opravy, plnil daňovou povinnost, platil pojistky. Před provedením oprav byla přitom hodnota nemovitosti ve výši 334 606,90 Kč a po opravách provedených žalovaným 3 091 000 Kč. Žalovaný tyto skutečnosti uvedl v odvolání, jelikož soud prvního stupně nepovažoval za účelné žalovaného vyzývat k vyjádření, ani za potřebné žalovaného předvolat k jednání ve věci, ani jej řádně poučit podle občanského soudního řádu, i když žalovaný neměl v době zahájení řízení, v době vydání platebního rozkazu, ani v době vydání opravného usnesení právní zastoupení. Soud neřešil otázky, že se žalobci v pozici podílových spoluvlastníků nemovitosti podíleli jen na právech, nikoliv však povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví, zda uzavření předmětné dohody opravňovalo žalovaného k užívání nemovitosti v plném rozsahu, zda požadavek podílových spoluvlastníků na úhradu peněžní částky za užívání nemovitosti není v možném rozporu s dobrými mravy, když se žalobci nikdy finančně ani organizačně nepodíleli na provádění oprav nemovitosti poškozené požárem, veškeré opravy a údržbu prováděl na svoje náklady pouze žalovaný. Z textu předmětné dohody vyplývá, že žalovaný neměl za užívání nemovitosti žalobcům platit.
Odvolací soud žalovaného k jednání nepředvolal, ačkoliv žalovaný trval na účasti na jednání a na poskytnutí možnosti se vyjádřit. Soudy obou stupňů však žalovanému právo zúčastnit se jednání a vyjádřit se odňaly, čímž porušily právo žalovaného na spravedlivý proces. Odvolací soud nezhodnotil všechny důkazy, které se vztahovaly k věci, nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch žalobců, do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal, zejména s existencí předmětné dohody. Odvolací soud se nezabýval otázkou, jaký vliv na úhradu za užívání nemovitosti mohou mít investice ze strany žalovaného vynaložené na nezbytné opravy a údržbu nemovitosti, když žalobci se nikdy finančně ani organizačně na provádění oprav nepodíleli. Soudy obou stupňů nezohlednily zhodnocení nemovitosti investicemi uskutečněnými pouze žalovaným. O užívání nemovitosti pak rozhodli účastníci dohodou. Provedení stavebních úprav nahlásil žalovaný stavebnímu úřadu, který neměl námitek. Žalovaný požadoval po každém z žalobců zaplacení částky 333 333 Kč, kterou se měl každý z žalobců spolupodílet na opravách nemovitostí. Protože žalobci uvedené částky nezaplatili, uplatnil vůči každému z nich jednostranný zápočet vzájemných pohledávek. Žalovaný rovněž žalobcům nabídl odkoupení svého podílu. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. října 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolání není přípustné z toho důvodu, že dovolatel nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno a kterou by se měl dovolací soud zabývat.
Dovolatel sice v dovolání rozporuje zjištěný skutkový stav, zejména závěry znaleckého posudku investice do nemovitosti a naopak nečinnost žalobců v souvislosti s opravami a dalšími náklady na nemovitost, nicméně s ohledem na §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. uplatňuje nepřípustně dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Nadto odvolací soud se tvrzeními a příslušnými důkazními návrhy dovolatele, které učinil v odvolacím řízení, řádně vypořádal, když k nim nepřihlédl, neboť se mělo jednat o nepřípustné novoty. Dovolatel pak tento závěr nijak ve svém dovolání nerozporuje.
Co se týče započtení pohledávky žalovaného vůči žalobnímu návrhu žalobců, tato skutečnost byla prvně uplatněna až v rámci dovolacího řízení, a proto se jedná podle §241a odst. 4 o. s. ř. o nepřípustnou novotu.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolatelem tvrzené vady řízení mající spočívat zejména v tom, že rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud, že soudy odepřely účastníkovi právo jednat před soudem a vyjádřit se ve věci, že soudy pochybily v procesu dokazování, když nekriticky převzaly znalecký posudek, že vyšly jen ze skutečností uvedených žalobci a že naopak nepřihlédly k žalovaným uváděným tvrzením a neprovedly navržené důkazy.
Podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [k ústavně konformnímu výkladu §237 a §241a o. s. ř. srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě však dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku zásadního právního významu nevymezil, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by narušil zásadu dispoziční a především pak zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn tvrzené vady řízení posuzovat.
Nad rámec uvedeného dovolací soud nesouhlasí s tím, že by ve věci rozhodoval místně a věcně nepříslušný soud prvního stupně. Podle §9 odst. 1 o. s. ř. jsou v řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy, nestanoví-li zákon jinak. Pro spory o vydání bezdůvodného obohacení, případně o zaplacení náhrady za užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu není věcná příslušnost stanovena v zákoně odlišně, a proto věcně příslušným soudem v prvním stupni byl okresní soud, potažmo na území Prahy obvodní soud. Co se pak týče otázky místní příslušnosti, tu soudy obou stupňů ve shodě s §84 a 85 o. s. ř. správně určily podle místa bydliště žalovaného. V samotném řízení Obvodní soud pro Prahu 10 vyslovil usnesením ze dne 6. května 2009, č. j. 17 C 161/2009-8, svou místní nepříslušnost (výrok I.) a postoupil věc soudu prvního stupně (výrok II.), který následně svou místní příslušnost přijal. Žalovaný byl poučen o svém právu se proti tomuto rozhodnutí odvolat, což však nevyužil. Posléze po doručení platebního rozkazu žalovaný společně s odporem uplatnil námitku místní nepříslušnosti, o této námitce pak soud prvního stupně rozhodl tak, že jí usnesením ze dne 11. února 2010, č. j. 10 C 272/2009-38, nevyhověl a zároveň poučil dovolatele o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání. Dovolatel však svého práva odvolání nevyužil, a proto k přezkoumání rozhodnutí odvolacím soudem s ohledem na uplatnění dispoziční zásady dojít nemohlo. Proto odvolacímu soudu nelze v této souvislosti ničeho vytknout a již vůbec se s ohledem na nevyčerpání všech možných prostředků nápravy, které dovolateli právní řád nabízí, nemohlo jednat o zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož v dovolacím řízení byla úspěšná strana žalující, měli by žalobci obecně nárok na náhradu řízení. Nicméně uznatelné náklady žalobcům v dovolacím řízení nevznikly, a proto jim dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu