ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.323.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 323/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, proti žalované H. S. , zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída SNP 733, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 108/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. července 2014, č. j. 37 Co 107/2014-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. února 2014, č. j. 11 C 108/2013-51, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem budovy č. p. 162 postavené na pozemku parc. č. st. 180, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice na listu vlastnictví č. 414 pro k. ú. V. u K., obec V. (výrok I.) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. července 2014, č. j. 37 Co 107/2014-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil pouze tak, že určil, že výlučným vlastníkem budovy č. p. 162 v k. ú. V. u K., obci V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Boskovice na listu vlastnictví č. 414, která je součástí pozemku parc. č. st. 180 v k. ú. V. u K., obci V., je žalobce, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, „že předmětem posouzení je otázka hmotného, resp. procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, konkrétně závaznost posouzení předběžné otázky obecnými soudy při rozhodování správních orgánů“. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů jsou účastníkům známy, společně s dovoláním tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vytváří překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení vlastnického práva mezi týmiž účastníky.
Dovolatelka v dovolání poukázala na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 s tím, že „dosavadní rozhodovací praxe nevyřešila nastolenou otázku natolik explicitně, aby bylo možné takové závěry aplikovat na projednávanou věc“.
Velký senát Nejvyšší soudu v usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž dovolatelka odkazuje, korigoval svou dosavadní judikaturu v tom směru, že vyslovil, že „obecně lze říci, že tam, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku, (jde-li o nemovitost) [§80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není („nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení vlastnického práva k nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Dovolací soud dále v usnesení ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.soud.cz ) vyložil, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (shodně dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1119/2010 – www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2053/2009 ( www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud zdůraznil, že „soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1994, sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995, č. 2, str. 25 nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 528).“
V usnesení ze dne 10. května 2006, sp. zn. 29 Cdo 1290/2004 ( www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud formuloval závěr, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.
V dané věci šlo o to, že v předchozím řízení vedeném u Okresního soud v Blansku pod sp. zn. 10 C 20/2007, se žalovaná (v předchozím sporu žalobkyně) domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše uvedeným nemovitostem - budově č. p. 162, která je nyní součástí pozemku parc. č. st. 180 v k. ú. V. u K., obci V. Žaloba byla pravomocně zamítnuta z toho důvodu, že nemovitosti nejsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, nýbrž ve výlučném vlastnictví žalobce (v předchozím sporu žalovaného). Předmětem řízení tedy bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že soud otázku vlastnictví ke sporným nemovitostem řešil jako otázku předběžnou. Protože v katastru nemovitostí je nadále vedeno podílové spoluvlastnictví účastníků a rozhodnutí o zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků není podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, domáhá se žalobce (v předchozím sporu žalovaný) žalobou o určení vlastnictví dosažení soudního rozhodnutí, které mu bude sloužit jako podklad pro nový zápis (vklad) vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Na rozdíl od žaloby určovací, kde soud vydává deklaratorní rozhodnutí, má rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví konstitutivní povahu a zakládají se jím, mění nebo ruší hmotněprávní vztahy. Toto rozhodnutí však může, stejně jako tomu bylo v tomto případě, skončit tím, že žaloba bude zamítnuta. Takové řízení pak v konečném případě neřeší prostřednictvím výroku otázku vlastnictví pozemku a nepředstavuje „nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Jestliže se tedy žalobce v současném řízení domáhá určení vlastnického práva či právního vztahu z důvodu, aby bylo dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nemůže zamítavé rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není. Napadené rozhodnutí je proto v souladu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím nalézacích soudů ohledně náhrady nákladů řízení. Má za to, že v jejím případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. pro to, aby byla „osvobozena od povinnosti k jejich náhradě“.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz) ].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jestliže soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 15 200,- Kč a odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 12 087,90 Kč, pak dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 27 287,90 Kč, které nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.
Dovolání tedy není ani v tomto rozsahu přípustné.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu