ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2053.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2053/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) MVDr. Z. F. , zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, a b) MVDr. A. F. , proti žalované COMEC consulting, v. o. s. , se sídlem v Šumperku, Slovanská 9, IČO 479 84 147, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo náměstí 11, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 219/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2008, č. j. 69 Co 598/2008-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně a) JUDr. Ivany Jordové.
III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 16 C 219/2001–195, určil, že „žalobci byli od 16. 12. 1998 a nadále jsou bezpodílovými spoluvlastníky spoluvlastnického podílu ve výši 60/100 domu č. p. 2872 na st. p. č. 151/1 – zastavěná plocha a nádvoří, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk na LV č. 4450 pro obec a k. ú. Šumperk (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 16 C 219/2001–60, jímž určil, že „žalobci MVDr. Z. F. a MVDr. A. F. byli od 16. 12. 1998 a nadále jsou spoluvlastníky domu č. p. 2872 na st. p. č. 151/1 – zastavěná plocha, jež je zapsaná u Katastrálního úřadu v Šumperku na LV č. 4450 pro obec a k. ú. Šumperk, v poměru 6058/10000 a žalovaní v poměru 3942/10000“ byl k odvolání žalované zrušen usnesením odvolacího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. prosince 2008, č. j. 69 Co 598/2008–238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části žaloby žalobkyně a) o „určení, že žalobci byli od 16. 12. 1998 bezpodílovými spoluvlastníky spoluvlastnického podílu ve výši 60/100 domu č. p. 2872 na st. p. č. 151/1 zastavěná plocha a nádvoří, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk na LV č. 4450 pro obec a k. ú. Šumperk“, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v této části řízení zastavil, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části žaloby žalobce b) o určení, že „žalobci byli od 16. 12. 1998 bezpodílovými spoluvlastníky spoluvlastnického podílu ve výši 60/100 domu č. p. 2872 na st. p. č. 151/1 zastavěná plocha a nádvoří, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk na LV č. 4450 pro obec a k. ú. Šumperk“, změnil tak, že žalobu v této části zamítl, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně v další napadené části výroku I. potvrdil „v tom správném znění“, že se „určuje, že žalobci mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti 60/100 domu č. p. 2872 na st. p. č. 151/1 zastavěná plocha a nádvoří, nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Šumperk na LV č. 4450 pro obec a k. ú. Šumperk“ a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. až VII.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná obsáhlé dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a), b), c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a označila námitky dovolatelky za nedůvodné. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Žalobce b) se k dovolání žalované nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání žalované je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalobkyně a) k dovolání tvoří součást procesního spisu a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Oproti přesvědčení dovolatelky by dovolání mohlo být přípustné pouze z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to výlučně proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná újma na jejích právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu byla účastníku způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (tzv. subjektivní přípustnost dovolání).
Dovolání žalované proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné. Výrokem II. došlo k zamítnutí části žaloby a je zřejmé, že tím žalované nemohla vzniknout žádná újma. Výrokem I. bylo zastaveno řízení pro částečné zpětvzetí žaloby. Ani tímto výrokem žalované na jejích právech nedošlo ke vzniku újmy, ostatně žalovaná proti tomuto zpětvzetí v rámci odvolacího řízení neuplatnila žádné námitky. Dovolání neobsahuje ani žádné odůvodnění vztahující se k těmto výrokům, ze kterého by bylo patrno, z jakých věcných důvodů žalovaná proti těmto výrokům dovolání podává. Ostatně sama žalovaná v rámci podaného dovolání výslovně uvádí, že byla v „této části žaloby formálně úspěšná“ a dovolání podává „z důvodu opatrnosti“.
Obdobné platí i z hlediska výroku III. rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k námitce, že odvolací soud určil spoluvlastnické právo žalobců formou bezpodílového spoluvlastnictví, zatímco odvolací soud formou společného jmění. Ve vztahu k této námitce subjektivní přípustnost dovolání žalované není dána, jelikož změna provedená uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž byla příslušná potvrzovaná část výroku rozsudku soudu prvního stupně změněna toliko v označení režimu majetkového společenství žalobců, v němž se předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitosti nachází, nemůže z hlediska žalované subjektivní přípustnost dovolání zakládat, neboť tato změna se objektivně vzato nemohla nijak promítnout do jejího právního postavení z hlediska předmětu tohoto řízení, v němž žalovaná zpochybňovala žalobci nárokovanou výši spoluvlastnického podílu.
V dané věci není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
O tento případ se v dané věci nejedná.
Okolnostmi významnými pro rozhodnutí byly v daném případě ve vztahu k obsahu výroku III. rozsudku skutečnosti, prostřednictvím kterých soudy posuzovaly velikost spoluvlastnického podílu žalobců a žalované. Právní forma podílu žalobců nebyla předmětem sporu mezi účastníky a její odlišné právní posouzení nalézacími soudy proto nezakládá přípustnost dovolání pro měnící rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jejím prostřednictvím nedošlo k odlišnému deklarování práv a povinností v právních vztazích mezi účastníky, o něž byl spor veden. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou shodná potud, že stejným způsobem určují výši spoluvlastnických podílů účastníků na společné věci (60 % ve prospěch žalobců, 40 % ve prospěch žalované), s čímž žalovaná nesouhlasí; potud proto nejde o rozhodnutí měnící.
O případ přípustnosti dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případně rovněž není dána. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77, sešit 7-8, ročník 2010, dovodil, že „nenapadá-li dovolatel správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, přičemž tento právní názor vedl soud prvního stupně k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“. V posuzovaném případě odvolací soud zpochybnil závěr soudu prvního stupně ohledně zjištění učiněného soudem prvního stupně ve vztahu k velikosti spoluvlastnických podílů žalobců a žalované vycházející především z notářského zápisu ze dne 4. června 1998, obsahujícího prohlášení vlastníka budovy o vymezení bytových a nebytových jednotek v tehdy rozestavěném domě, který byl sepsán až v době po vzniku stavby. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obsah dohody o velikosti spoluvlastnických podílů ke společné stavbě by měl být zjišťován ve stavu před vznikem stavby. V tomto ohledu tudíž odvolací soud toliko omezil časový rozsah pro zjištění obsahu dohody spoluvlastníků z hlediska právního posouzení poměrů velikosti spoluvlastnických podílů účastníků na dobu před vznikem stavby. Dovolatelka správnost tohoto právního názoru odvolacího soudu, z něhož soud prvního stupně při odlišném stanovení velikosti spoluvlastnického podílu žalobců na nemovitosti účastníků ve svém druhém rozhodnutí vycházel, ve svém dovolání nijak nezpochybňuje. Z uvedených důvodů tak nelze o přípustnosti dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu v režimu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. uvažovat, ale je třeba přípustnost s ohledem na shora citované závěry judikatury posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelka v dovolání v rámci odůvodnění své argumentace ve prospěch přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obsahově vymezuje tři otázky zásadního právního významu: 1) posouzení vlastnictví spoluvlastnického podílu žalobců jako majetkové hodnoty patřící do jejich společného jmění manželů, ačkoliv v průběhu řízení vyšlo najevo, že manželství žalobců zaniklo rozvodem, 2) určení výše spoluvlastnického podílu žalobců, aniž by současně byla stanovena výše spoluvlastnického podílu žalované ke společné věci, 3) akceptovatelnost postupu odvolacího soudu, který při posouzení hodnocení naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ze strany soudu prvního stupně dospěl k závěru, že byť se touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně nijak výslovně nezabýval, lze mít za to, že si ji soud prvního stupně „vnitřně vyřešil“.
Pokud jde o první právní otázku, nelze jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání žalované v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že posouzení, zda je spoluvlastnický podíl předmětem jejich zaniklého společného jmění manželů nebo již podílového spoluvlastnictví žalobců se z hlediska předmětu sporu, kdy žalovaná zpochybnila žalobci uplatněnou velikost jejich spoluvlastnického podílu, nijak nepromítlo do právního postavení žalované. Odvolací soud navíc učinil skutkové zjištění, že mezi žalobci probíhá řízení o vypořádání jejich zaniklého společného jmění, jehož předmětem je i spoluvlastnický podíl, přičemž ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo toto řízení pravomocně skončeno. Jestliže za této situace odvolací soud rozhodl, že spoluvlastnický podíl na nemovitosti je ve společném jmění manželů – žalobců, nelze jeho postupu nic vytknout.
Také otázka určení výše spoluvlastnického podílu žalobců na společné věci bez současného určení spoluvlastnického podílu žalované není otázkou, která by zakládala přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu, jelikož tento postup nalézacích soudů je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od niž se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v souzené věci a podle níž platí, že domáhá-li se žalobce určení jeho spoluvlastnického podílu k nemovitostem proti dalším spoluvlastníkům nemovitostí, pak předmětem řízení je vždy jen určení spoluvlastnického podílu žalobce (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 20, str. 759). Uvedený názor navázal na materiál Z rozboru a zhodnotenia rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanoviska občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky z 8. 3. 1973, Cpj 8/72 (K niektorým otázkam rozhodovania súdov vo veciach podielového spoluvlastníctva), uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1973, pod pořadovým č. 54, podle kterého se podílový spoluvlastník může určovací žalobou domáhat určení, že mu náleží spoluvlastnické právo a v jakém podílu.
Pokud jde o třetí otázku, tj. přípustnost postupu odvolacího soudu, který předpokládá kladný závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení učiněný soudem prvního stupně, jen z pouhého faktu, že soud prvního stupně, aniž by se v odůvodnění svého rozsudku zmínil o tom, že naléhavý právní zájem žalobce hodnotil, a přímo přikročil k přezkumu žaloby po stránce věcné, ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o uplatnění vady řízení a tedy dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení však může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelkou vymezená otázka však takovou procesní otázkou zásadního významu v dané věci není. Je zjevné, že soud prvního stupně, který žalobu posuzoval z věcného hlediska, musel vyjít z existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť v opačném případě by musel žalobu zamítnout právě již pro absenci naléhavého právního zájmu na žalobci požadovaném určení. Soudní praxe a odborná literatura je ve shodě v tom, že navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky (mutatis mutandis totéž platí i pro právo spoluvlastnické), je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (k tomu srovnej §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky (k tomu srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 1994, sp. zn. 7 Co 2075, 2368/94, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 1995, č. 2, str. 25 nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 528). Nadto není zřejmé, jakým způsobem by se uvedená dovolací námitka měla promítnout do poměrů souzené věci. Kdyby totiž soud prvního stupně učinil explicitní závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení a odvolací soud jeho názor sdílel, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci by bylo zcela shodné.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že i kdyby v rovině procesního postupu odvolacího soudu mělo jít o postup vadný potud, že sám shledal, že žalobci na požadovaném určení mají naléhavý právní zájem, ačkoliv tuto okolnost soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně nevyjádřil, ale fakticky z ní vyšel, jednalo by se o vadu, která by nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s ohledem na výše uvedenou judikaturu, která uplatnění žaloby na určení výše spoluvlastnického podílu připouští.
Také další námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, na něž dovolací soud pro stručnost odkazuje pod zobecňujícími označeními použitými dovolatelkou, tj. a) dispozice se žalobou a reakce soudů na tyto dispozice byly v rozporu se zákonem, b) porušení zásady dvojinstančnosti řízení postupem odvolacího soudu a c) porušení zásady předvídatelnosti soudního řízení, nemohou ani z hlediska k těmto obecným námitkám připojeným konkrétním námitkám s přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům ustálené judikatury k přípustnosti uplatnění vad v režimu dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání založit, neboť uvedené námitky nejsou procesními otázkami zásadního právního významu (srov. obdobně příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu shora). Dovolatelka v daném směru ani otázky zásadního právního významu nevymezuje, když uplatnění vad řízení považuje za způsobilý dovolací důvod zjevně z toho, že dovodila přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
Napadá-li dovolatelka závěry nalézacích soudů ohledně posouzení obsahu dohody účastníků o spoluvlastnických podílech a v návaznosti na to provedení výkladu projevu vůle účastníků při stanovení výše jednotlivých spoluvlastnických podílů na společně stavěné stavbě před jejím vznikem, polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů na základě odlišného hodnocení důkazů. Tím, že dovolatelka na základě odlišných skutkových závěrů dospívá k jinému názoru na posouzení důvodnosti uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem ale uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., což ostatně i sama výslovně uvádí. Uvedeným důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž založit nelze (srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým číslem C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1536 vyložil, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, které v dovolacím řízení v daném případě nepodléhá přezkumu, podle něhož účastníci uzavřeli dohodu o vlastnictví ke stavbě před jejím vznikem tak, že žalobcům bude náležet do společného jmění spoluvlastnický podíl v rozsahu 60/100 a žalovanému spoluvlastnický podíl v rozsahu 40/100, je jeho právní posouzení věci vyjádřené ve výroku rozsudku zcela v souladu s výše uvedeným rozhodnutím dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně a) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §5 písm. b) (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalobkyni a) dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby [vyjádření žalobkyně a) k dovolání žalované] podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem tedy 5.300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně a) [§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.].
Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou by měl procesně úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; žádné prokazatelné náklady mu však nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní–li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně a) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. května 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu