ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3260.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3260/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti žalovaným 1) E. B. , 2) I. Š., 3) E. S. , 4) M. P. , 5) PhDr. V. H., a 6) I. D. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 347/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. března 2015, č. j. 60 Co 67/2015-304, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2014, č. j. 45 C 347/2013-251, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí blíže určených ve výroku I. a vlastníkem podílu 1/200 na nemovitostech specifikovaných rovněž ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále společně rovněž jako „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do výroku I., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce především namítá, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu při posouzení objektivní dobré víry žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované 3) a 5) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně a považují je za správná. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, resp. spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Žalobce především namítá, že nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, přičemž tato právní otázka byla posouzena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to především rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99.
Dle §134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“
Dle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. července 2002, č. j. 22 Cdo 2190/2000 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Výše uvedené závěry lze plně vztáhnout i na posuzovanou věc. Odvolací soud i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudků řádně hodnotily všechny provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěly k závěru, že u žalobce nebyly splněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva vydržením předmětných nemovitostí. Dovodily přitom ztrátu dobré víry žalobce na základě odlišného postupu při uzavírání kupní smlouvy v lednu roku 1970, tedy jen několik měsíců od tvrzeného převodu předmětných nemovitostí darovací smlouvou, kdy proces převodu byl v souladu se zákonem završen registrací smlouvy státním notářstvím, přičemž žalobce jako účastník smluvního vztahu registrovanou smlouvu obdržel. Právě zcela odlišný postup při uzavírání kupní smlouvy než při uzavírání smlouvy darovací, tak jak je popsal sám žalobce, byl jednou z okolností, které vylučují dobrou víru žalobce, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy, aniž by tato byla registrována státním notářstvím.
Úvaha soudů obou stupňů je v tomto směru řádně odůvodněna, dovolací soud ji nepovažuje za zjevně nepřiměřenou a závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, tedy rovněž s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uvedeným žalobcem v dovolání.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, na který žalobce rovněž odkazuje v dovolání, není pro tuto věc přiléhavý, neboť v tomto rozsudku jsou hodnoceny předpoklady samotné držby ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. (což nebylo v tomto případě sporné), přičemž pro posuzovanou věc je významná skutečnost, zda byl dovolatel držitelem oprávněným (tedy držitelem vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře) ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák.
K výše uvedenému dovolací soud poznamenává, že pokud dovolatel odkazuje obecně na judikaturu uvedenou v odvolání, nemůže dovolací soud k tomuto přihlédnout, neboť dle §241a odst. 4 o. s. ř. „v dovolání nelze poukazovat na podání, které dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.“
Žalobce dále namítá, že soudy nižších stupňů se nezabývaly možným nabytím vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem na základě zákona č. 229/1991, o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s odůvodněním, že žalobce tvrdil a prokazoval tuto skutečnost až po koncentraci řízení. Dle dovolatele však tyto skutečnosti byly tvrzeny a prokazovány ještě před koncentrací řízení před soudem prvního stupně.
Tato námitka není důvodná. Z obsahu spisu je patrno, že žalobce do nastalé koncentrace řízení netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovozovat, že nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě restitučního nároku. Odkazuje-li žalobce na přílohy k žalobě, tyto směřovaly k prokázání toho, že se choval jako vlastník předmětných nemovitostí a žádal o převedení užívacích práv k předmětným nemovitostem, nikoliv k tvrzení o nabývacím titulu.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že žalobce nemohl k předmětným nemovitostem nabýt vlastnické právo na základě zákona o půdě, neboť toto nebylo jemu ani jeho právním předchůdcům odňato. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci byli po celou dobu vlastníky předmětných nemovitostí, proto ani nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě konstitutivního rozhodnutí státního orgánu (nebyl oprávněnou osobou ve smyslu §4 zákona o půdě). Tudíž v tomto případě není možné aplikovat §21 zákona o půdě, dle kterého „je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá.“ Podle §22 zákona o půdě zaniklo pouze užívací právo (nikoliv právo vlastnické) Jihomoravských státních lesů.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud ho podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu