ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3302.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3302/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. J. Š. , S., zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalované MUDr. K. J. , P., zastoupené JUDr. Irenou Vikovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Svatovítská 361/4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 131/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 564/2012-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 564/2012-112, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 16 C 131/2011-95, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k nebytovým jednotkám (dále též „nebytové jednotky“), umístěným v budově nacházející se na pozemku parc. č. 2780/65, k nimž ke každé náleží příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 180/80711, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Praha na LV č. 3199 pro obec P., katastrální území S. (výrok I.), nebytovou jednotku, ke které náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 180/80711, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.) nebytovou jednotku, ke které náleží spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 180/80711, přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že účastníci řízení byli rozvedeni rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2004, č. j. 34 C 421/2004-14, který nabyl právní moci dne 19. ledna 2005. V souvislosti s rozvodovým řízením účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2004 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů po dobu po rozvodu (dále jen „dohoda o vypořádání“), ve které se mimo jiné dohodli, že žalobce zaplatí žalované finanční částku 1.500.000,- Kč a žalobci připadnou do výlučného vlastnictví obě nebytové jednotky. Návrh na vklad vlastnického práva k nebytovým jednotkám byl žalobcem podán až po uplynutí 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, a proto dohoda o vypořádání nemohla být podkladem pro zápis v katastru nemovitostí. Obě nebytové jednotky jsou proto v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení s tím, že podíly obou účastníků jsou stejné. Jelikož soud prvního stupně neshledal důvody pro zamítnutí žaloby, jelikož nebytové prostory mají totožnou výměru i finanční hodnotu a nic nebrání tomu, aby nebytové prostory byly rozděleny mezi účastníky řízení, rozhodl tak, že první z nebytových prostorů přikázal žalobci a druhý žalované. Soud prvního stupně se pak neztotožnil s námitkou žalobce, že by s ohledem na dohodu o vypořádání měly být oba nemovité prostory přikázány žalobci bez náhrady, neboť k této dohodě nelze přihlédnout. Dohoda totiž ve vztahu k nebytovým prostorům nikdy nenabyla účinnosti, když do tří let od zániku manželství nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí. Navíc získala-li žalovaná na základě uvedené dohody finanční částku 1.500.000,- Kč, je třeba přihlédnout k tomu, že předmětem dohody nebyla jen uvedená finanční částka a oba nebytové prostory, nýbrž i další položky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil (výrok I.), ve výrocích o přikázání věci do výlučného vlastnictví změnil tak, že nebytové jednotky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, přičemž žalované nepřiznal náhradu na vyrovnání podílu (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nicméně se neztotožnil se způsobem vypořádání nebytových prostor, které nepovažoval za spravedlivé uspořádání majetkoprávních vztahů účastníků, neboť neodpovídá zásadám soukromého práva, především zásadě rovného hmotněprávního postavení subjektů, které se projevuje autonomií vůle. Dohoda o vypořádání byla projevem svobodné vůle bývalých manželů směřující k vypořádání tohoto majetkového společenství. Tato dohoda byla vyjma nebytových prostorů také naplněna mimo jiné i tím, že žalobce splnil svůj finanční závazek vůči žalované, který představoval i náhradu za sporné nemovitosti, které měly připadnout do výlučného vlastnictví žalobce. Žalovaná rovněž jednala v souladu s projevenou vůlí a finanční částku přijala. Ke změně právních vztahů pak došlo výlučně na základě zákonné úpravy, když nastala právní domněnka vzniku spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Je tedy zřejmé, že se žalované dostalo vyššího plnění, než které sami účastníci považovali za odpovídající jejich majetkovým vztahům. Na výkon práva, který by zcela pomíjel vůli účastníků projevenou v dohodě o vypořádání, odvolací soud nahlížel jako na výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť předestřenou situaci, kdy by se žalované dostalo více, než podle projevené vůle, jistě nelze považovat za odpovídající morálním pravidlům společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání byla mimo jiné naplněna i tím, že žalobce splnil finanční závazek zaplacením částky 1.500.000,- Kč, která představovala i náhradu za nebytové prostory a žalovaná tuto částku přijala. Dohoda o vypořádání sice uzavřena byla, ale k vypořádání nebytových prostor nedošlo, neboť k vypořádání ohledně nemovitostí dochází až provedením vkladu vlastnického práva, k čemuž v zákonné tříleté lhůtě nedošlo. Žalovaná v této souvislosti namítá, že sama dohoda o vypořádání rozhodně spravedlivá nebyla. Odvolací soud také nesprávně učinil závěr o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce totiž postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura“ , když měl po dobu tří let možnost podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když na vydání konstitutivního rozhodnutí, na jehož základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky, aplikoval §3 odst. 1 občanského zákoníku. Způsob vypořádání spoluvlastnictví účastníků tak, že jeden pozbude spoluvlastnického práva bez jakékoliv náhrady, představuje ve své podstatě vyvlastnění bez náhrady, což je v příkrém rozporu s obsahem a ochranou vlastnického práva, potažmo zásadou o rovnosti všech vlastníků. Správně tedy měla být věc posouzena tak, jak ji posoudil soud prvního stupně. Žalovaná následně cituje rozhodnutí obecných soudů, z nichž dovozuje, že pokud není dohoda o vypořádání společného jmění manželů ohledně nemovitostí podána k provedení příslušnému katastrálnímu úřadu, k vypořádání nedošlo, neboť pouhé uzavření dohody v rámci tříleté lhůty nepostačuje. Po nastoupení „fikce“ podílového spoluvlastnictví je proto třeba podílové spoluvlastnictví vypořádat podle §142 občanského zákoníku. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jednu nebytovou jednotku přikáže do výlučného vlastnictví žalobce a druhou do výlučného vlastnictví žalované a žalované přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Účastníci řízení uzavřeli dohodu o vypořádání, nicméně administrativní chybou podal žalobce návrh na vklad až po uplynutí tří let od právní moci rozsudku. Jelikož došlo k uplatnění „fikce“ uvedené v §150 odst. 4 občanského zákoníku, „ocitly se nemovité prostory v režimu podílového spoluvlastnictví“, a žalobce proto musel podat žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s tím, že navrhoval, aby s ohledem na dohodu o vypořádání byly oba nebytové prostory přikázány do jeho vlastnictví bez náhrady, neboť ta již byla žalované dříve uhrazena. Žalobce zdůrazňuje, že pokud by součástí dohody o vypořádání nebyly nebytové prostory, byla by částka náležející žalované mnohem nižší. Žalovaná se v dovolání opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, jichž se většina jádra sporu vůbec netýká, a rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 a sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 se k podstatě věci nevztahují. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož bylo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto do 31. prosince 2013, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. května 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 3. srpna 2013, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná namítala, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví bývalých manželů.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné.
Podle §150 odst. 1 až 4 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Otázka vztahu mezi dohodou o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou do tří let od zániku manželství, jejímž předmětem byly mimo jiné nemovitosti, a zákonnou nevyvratitelnou domněnkou vypořádání uvedenou v §150 odst. 4 obč. zák., byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již v minulosti vyřešena.
Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98 (uveřejněném pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl k závěru, že „byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). (…) Pro závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s jejím předmětem (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad. Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno – nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího) společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem, omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo uplynutím lhůty podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení §141 a §142 obč. zák. (…) Výjimku tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem na probíhající soudní řízení, nastat (§150 odst. 4 obč. zák.)“.
K obdobným závěrům ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů ostatně dospěl již dříve Ústavní soud, který v usnesení ze dne 5. července 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „s ohledem na účinky vkladu ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. je třeba, aby návrh na vklad byl doručen ve stanovené lhůtě příslušnému katastrálnímu úřadu. Právní účinky vkladu se vždy váží ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu a nikdy k žádnému jinému datu. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů proto dochází dnem, ke kterému nastupují účinky vkladu. Z tohoto důvodu musí být nejpozději poslední den této lhůty určené k vypořádání podán návrh na vklad. Není-li návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastupuje domněnka o vypořádání zakotvená v ustanovení §149 odst. 4 o. z., i když dohoda o vypořádání byla uzavřena. Zákon totiž nevyžaduje pouze uzavření dohody, jak uvádí stěžovatelé, ale spojuje nastoupení zákonné domněnky se skutečností, že nedojde k vypořádání dohodou. Je nutno rozlišit závazkově právní účinnost smlouvy, která nastává zpravidla uzavřením platné smlouvy (není
-li např. použita odkládací podmínka) a účinky smlouvy ve sféře věcně právní, které nastávají až vkladem (§2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), a to ke dni podání návrhu na vklad“ [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Na závěry dovozené v uvedeném stanovisku dovolací soud navázal v rozsudku ze dne 31. července 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005 (uveřejněném pod číslem 87/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se zabýval povahou smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřenou podle ustanovení §24a odst. l zákona o rodině a jejího vztahu k zákonné domněnce vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák. Podle tohoto rozhodnutí „smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení §24a odst. l zák. o rod. je sice zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením §149 a §150 obč. zák., pojmově ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta má povahu jen jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení §150 obč. zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle ustanovení §24a odst. l zák. o rod., nelze výkladem ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento smluvní institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro projednávanou věc lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000, uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279. Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené podle ustanovení §24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného jmění manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). (…) Ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcně právní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. §1 a §2 zákona č. 265/1992 Sb., obdobně §133 odst. 2 obč. zák. a §150 odst. 1 obč. zák.). Nestačí tudíž, aby byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel“.
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud ve lhůtě tří let od zániku manželství nepodal některý z účastníků návrh na vklad vlastnického práva k nebytovým prostorům podle dohody o vypořádání, po uplynutí této lhůty se nebytové prostory staly předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků řízení a dohoda o vypořádání v části, v níž se vypořádávaly nebytové prostory, nemohla nabýt účinnosti. Potud jsou závěry soudů obou stupňů správné.
Jelikož se nebytové prostory staly předmětem podílového spoluvlastnictví, je třeba se dále zabývat otázkou, zdali odvolací soud správně posoudil otázku zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Z konstantní soudní praxe, jakož i ze znění zákona, jasně vyplývá, že §142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i jejich závazné pořadí [viz např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, (publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003 (uveřejněném pod č. C 9648 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Ústavní soud nicméně připustil, že „je-li předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví více samostatných věcí spolu určitým způsobem souvisejících, je nutno brát zřetel i na celkové výsledné uspořádání, přičemž podle ustanovení §142 odst. 1 ObčZ je v takovém případě nutno postupovat přiměřeně. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu pak může dojít k oslabení prioritního principu reálného rozdělení věci ve prospěch principu přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, kde kompenzace (náhrada) druhému spoluvlastníkovi spočívá v přikázání věci jiné, jež je rovněž předmětem rušeného a vypořádávaného podílového spoluvlastnictví, a to zejména tehdy, pokud reálné dělení souvisejících věcí nebylo spoluvlastníky požadováno nebo bylo požadováno pouze v minimální míře“ [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2006, sp. zn. III. ÚS 268/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ) ].
V rozsudku ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), dovolací soud uvedl: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu. Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4 umožňuje za určitých podmínek vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva. Mezi tyto podmínky patří i poskytnutí náhrady. Právní úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, provedená v §142 odst. 1 ObčZ, je zcela v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jestliže stanoví, že soud věc přikáže jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, aniž by jim byla uložena povinnost zaplatit přiměřenou náhradu tomu ze spoluvlastníků, který byl svého spoluvlastnického podílu zbaven, by ve své podstatě představovalo vyvlastnění bez náhrady, což je v příkrém rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K tomu srov. nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, pod č. 61, podle kterého ‚zákonem stanovená možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům‘. Z uvedeného vyplývá, že soud v tomto řízení nemůže připustit, aby žalobce žalované za její spoluvlastnický podíl neposkytnul přiměřenou náhradu.“
Dovolací soud dále dovodil, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, když se na jeho základě se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. Aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006 (uveřejněný pod č. C 5746 v Souboru)].
V rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 (uveřejněném pod č. C 3422 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „přiměřenou náhradou ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu spoluvlastníka z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní náhradu za spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže být v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a svobod, který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Spoluvlastník, kterému je ukládána povinnost zaplatit druhému spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže si ani proti nároku druhého spoluvlastníka na náhradu během řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví započíst jiný majetkový nárok. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má totiž konstitutivní povahu, a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení náhrady tak vzniká spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto rozhodnutí a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení“.
V předmětné věci se soud prvního stupně nejprve zabýval tím, zdali lze nebytové prostory reálně rozdělit. Jelikož se jedná o dva zcela identické nebytové prostory (garáže), jejichž výměra i finanční hodnota je naprosto stejná, za takové situace nic nebrání jejich rozdělení mezi účastníky tak, aby každému z účastníků byl přikázán jeden nebytový prostor do jejich výlučného vlastnictví. Co se týče dohody o vypořádání, k té podle soudu prvního stupně nebylo možno přihlédnout, neboť ta v části týkající se nebytových prostor nikdy nenabyla účinnosti. Odvolací soud se od právních závěrů soudu prvního stupně odchýlil, když takto provedené vypořádání spoluvlastnictví nepovažoval za spravedlivé, neboť neodpovídá zásadám soukromého práva, zejména zásadě hmotněprávního postavení subjektů, které se projevuje autonomií vůle. Na základě toho odvolací soud oba nebytové prostory přikázal žalobci a žalované nepřiznal náhradu, neboť tu měla od žalobce již dříve obdržet.
S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožnil.
Dovolací soud v minulosti jasně konstatoval, že není možné podílové spoluvlastnictví vypořádat tak, že by společnou věc přikázal jen jednomu ze spoluvlastníků a zbylým spoluvlastníkům nepřiznal přiměřenou náhradu. Takovýto postup je totiž v příkrém rozporu s ochranou vlastnického práva zaručenou článkem 11 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vede k odnětí vlastnického práva bez náhrady. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani existence dohody o vypořádání, na jejímž základě měl žalobce nabýt oba nebytové prostory a žalovaná měla obdržet od žalovaného finanční částku 1.500.000,- Kč. Uvedená dohoda totiž nikdy v části vypořádání nebytových prostorů nenabyla účinnosti, neboť žádný z účastníků ve lhůtě tří let od zániku manželství nepodal návrh na vklad dané dohody do katastru nemovitostí. Sám žalobce si uvedené povinnosti sám byl vědom, když ve vyjádření k dovolání uvedl, že tak neučinil z důvodu „administrativní chyby“. Žalobce tak nepostupoval s ohledem na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva náležejí bdělým), která společně se zákonným požadavkem na vypořádání zaniklého společného jmění manželů ve lhůtě tří let od zániku manželství vyplývající z §150 obč. zák. v konkrétním případě zjevně převáží nad odvolacím soudem zdůrazňovanou autonomií vůle, a proto je nucen nést důsledky svého pochybení. Podání návrhu na vklad vlastnického práva bylo v dané věci především v zájmu samotného žalobce, neboť na základě uvedené dohody měl nabýt vlastnické právo k nebytovým jednotkám; bylo proto především na něm, aby provedl podání návrhu na vklad. To dovolací soud připomíná i s vědomím, že lhůta tří let k podání takového návrhu je lhůtou poměrně dlouhou a v dané věci nebyly zjištěny ani tvrzeny žádné skutečnosti, které by bránily žalobci v podání takového návrhu.
Uvedené závěry dovolací soud učinil při vědomí závěrů, k nimž dospěl v rozsudku ze dne 5. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněném pod č. C 12 698 v Souboru), a na něj navazujícím usnesení ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014, které se týkalo téže věci. V těchto rozhodnutích dovolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Na základě tohoto příkazu dovolací soud přihlédl v uvedených věcech k mimořádným skutkovým okolnostem daného případu. Za prvé v daném případě byla bytová jednotka pořízena výlučně z finančních prostředků matky žalované 1), což bylo také zohledněno v dohodě podle §24a zákona o rodině, podle níž bytová jednotka připadne žalované 1), a to bez náhrady. Za druhé uživatelem bytové jednotky byl původně dědeček matky žalované 1), který po nabídnutí bytové jednotky ke koupi neměl dostatek finančních prostředků, aby ji sám koupil, proto po vzájemné dohodě všech účastníků koupili podíl 9/10 tamní žalobce a žalovaná 1) a dědeček si ponechal podíl 1/10, přičemž kupní cenu bytové jednotky zaplatila v plné výši matka žalované 1). Za třetí žalobce opustil rodinu v době, kdy žalovaná 1) s ním čekala druhé dítě, a požádal o rozvod. V posuzovaném případě takto závažné okolnosti dovolací soud neshledal, přičemž pouhá skutečnost, že žádný z účastníků dohodu o vypořádání nevložil včas do katastru nemovitostí, v důsledku čehož nastala zákonná domněnka vypořádání, k tomu zjevně nepostačuje.
V další fázi řízení proto odvolací soud znovu posoudí konkrétní okolnosti případu a pečlivě zváží, zdali je v daném případě výjimečně třeba za účelem dosažení spravedlivého řešení přihlédnout k dohodě o vypořádání a oba nebytové prostory přikázat bez náhrady žalobci, případně za nižší náhradu; v této souvislosti také zváží tvrzení, která v dovolání k obsahu dohodu uváděla dovolatelka. V opačném případě je odvolací soud povinen dbát dosavadní linii rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž při vypořádání podílového spoluvlastnictví k neúčinné dohodě o vypořádání společného jmění manželů není možné přihlížet.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že pokud se žalobce domnívá, že v důsledku nastoupení zákonné domněnky vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák. se žalované dostalo neadekvátního plnění, mohl se se svým nárokem obrátit na soud, který by posoudil, zdali je nárok po právu, a případně mu poskytl právní ochranu. Dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že žalobci budou přikázány oba nebytové prostory bez jakékoliv náhrady žalované, však bez dalšího v zásadě nelze.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (§243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu