ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.347.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 347/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Skorov , se sídlem úřadu ve Skorově 32, IČO: 70541981, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalovaným: 1) PhDr. M. S. a 2) Mgr. D. S. , zastoupeným JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 253/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 29 Co 467/2014-366, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 509,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných JUDr. Pavla Krýla.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 18 C 253/2013-338, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 58/6 v k. ú. S., vzniklého oddělením od pozemku parc. č. 58/1 geometrickým plánem č. 80/2013 vyhotoveným ing. L. B. dne 25. 11. 2013 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. října 2014, č. j. 29 Co 467/2014-366, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci se dovolatelka domáhala určení, že je vlastnicí části pozemku žalovaných parc. č. 58/1 v k. ú. S., neboť byl společně s pozemkem parc. č. 416/1 ve vlastnictví dovolatelky dlouhodobě veřejně užíván a udržován jako cesta, a proto vlastnické právo k němu vydržela.
Nalézací soudy vyšly z rozhodnutí „silničního správního orgánu“, že se na pozemku parc. č. 58/1 žádná komunikace nenachází. Žalobkyně proto nemohla předmětný pozemek „užívat a udržovat“ jako pozemní komunikaci a z tohoto důvodu ho držet. Pouhé obecné užívání části pozemku parc. č. 58/1 nemůže vést k vydržení vlastnického práva. S tímto závěrem dovolatelka nesouhlasí.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176 (dále jen „Soubor“), podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 551, Nejvyšší soud konstatoval: „Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva“. Podobný závěr lze učinit ve vztahu k držbě věci (držbě vlastnického práva). Samotná skutečnost, že někdo užívá cizí pozemek, ještě neznamená, že je jeho držitelem.
V nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. září 1932, č. 10 729 (uveřejněném ve Sbírce nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních, ročník XIV, část II, Praha, 1932, nakladatel : JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, str. 1056) byl vysloven názor, že „pozemek, který je ve vlastnictví soukromém, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, byl-li pozemek věnováním buď výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným určen k obecnému užívání a slouží-li toto užívání k trvalému ukojení nutné potřeby komunikační“, přičemž tento názor je akceptován i současnou odbornou literaturou (k tomu srovnej např. : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 701).
„Užívá-li někdo pozemek jako držitel, nemůže jeho držbu vyloučit pouhá okolnost, že jiná osoba je v dobré víře, že držitelem je ona sama, a že uživatel (držitel) je jejím detentorem“. „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, Soubor č. C 949). Toto právní panství však nemohou vykonávat dvě či více osob současně (nejde-li o společnou držbu vykonávanou např. spoluvlastníky). Má-li věc v držbě jedna osoba, může se někdo jiný chopit držby až poté, co držba dosavadního držitele zanikne, buď fakticky („corpore“), nebo jasným vyjádřením úmyslu se jí vzdát („animo“), případně kombinací těchto prvků („animo et corpore“). To platí tím spíše, užívá-li věc stále její vlastník; v takovém případě by držba uchopená někým jiným připadala do úvahy jen ve výjimečných případech (např. vlastník převede věc a její držbu na někoho jiného a vymíní si její užívání, nicméně převodní smlouva bude neplatná).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že odvolací soud posoudil otázku vydržení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť samotné přesvědčení dovolatelky o tom, že užívá-li část pozemku ve vlastnictví žalovaných jako veřejnou cestu ještě neznamená, že je držitelkou věcného práva.
Zatímco před nalézacími soudy dovolateka založila svoji argumentaci na tvrzení, že se na pozemku nachází veřejná cesta, obsahem dovolání jsou pak především námitky, že na věc nelze aplikovat zákon o pozemních komunikacích, neboť ani pozemek parc. č. 416/1 není komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Proto nemohlo jít o obecné užívání pozemku, tedy institut veřejného práva, jak posoudily nalézací soudy, ale o institut práva soukromého, podle něhož je vydržení možné. Domnívá se, že jí oprávněná držba svědčila minimálně v době od 1. 4. 1983 do 31. 3. 1993, tedy od účinnosti zák. č. 131/1982 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník a obnoven institut vydržení, což byla doba před účinností zákona o pozemních komunikacích. Podmínky vydržení tedy splnila ještě před jeho účinností a zákon o pozemních komunikacích proto neměl být nalézacími soudy na věc aplikován. Tyto námitky však představují nepřípustné novum, neboť je dovolatelka uplatnila až v dovolacím řízení. V dovolacím řízení však nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 22. září 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu