ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3482.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3482/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně I. B. , zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému T. B. , zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 47/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2014, č. j. 26 Co 303/2014-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Vaňka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. prosince 2013, č. j. 6 C 47/2006-188, zastavil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem (výrok I.) a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení“ (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. července 2014, č. j. 26 Co 303/2014-252, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá nesprávnou aplikaci §150 o. s. ř. s tím, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu soudu podle tohoto zákonného ustanovení. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 3299/09.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout. Řízení o důvodně podané žalobě bylo zastaveno pro zpětvzetí žalobního návrhu poté, co žalovaný zatížil předmětné nemovitosti exekucemi, které brání spravedlivému vypořádání spoluvlastnického vztahu. Odvolací soud proto správně aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení §150 o. s. ř., neboť přiznání nákladů žalovanému by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel vůbec neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř.
Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že ustanovení §150 o. s. ř. je aplikovatelné i v případech, kdy dojde k zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz . nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, uveřejněné tamtéž).
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 ( www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud dále k ustanovení §150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/2012 (nalus.usoud.cz) dále uvedl, že „ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení §150 o. s. ř. přitom, pokud jde o pojem „důvodů hodných zvláštního zřetele“, nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit“.
Jestliže tedy nalézací soudy v projednávané věci aplikovaly při rozhodování o náhradě nákladů řízení §150 o. s. ř. s tím, že přihlédly k majetkovým a sociálním poměrům obou účastníků, k okolnostem za kterých došlo k podání žalobního návrhu i k okolnostem, které vedly žalobkyni k jeho zpětvzetí, není jejich úvaha zjevně nepřiměřená.
Nepřípadný je i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 3299/09. Dovolatel měl v rámci odvolacího řízení dostatečný procesní prostor k tomu, aby se k uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. vyjádřil a aby mohl aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit svými tvrzeními či důkazními návrhy, což také v rámci svého odvolání učinil. Nelze proto uzavřít, že mu odvolací soud odepřel právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík předseda senátu