ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3781.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3781/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně JUDr. H. Ch., zastoupené Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Republiky 946, proti žalovanému Ing. L. Ch., zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 132/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, č. j. 19 Co 413/2010-683, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 23 566,- Kč k rukám její zástupkyně Zdeňky Tolnayové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 15 Co 132/2007-535, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně dům č. p. 418 na stavební parcele č. 1194, stavební parcelu č. 1194, pozemkovou parcelu č. 682/17, spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k domu č. p. 674 na stavebn í parcele č. 1839, ke stavební parcele č. 1839 a k pozemkové parcele č. 1037/42, vše v katastrálním území Mladá Boleslav, dále zůstatek na účtu č. 505227913/0300 vedeném na jméno žalobkyně u ČSOB, a. s. ve výši 42 731,- Kč a ve výroku blíže specifikované movité věci. Ve výroku II. přikázal žalovanému blíže specifikované movité věci a ve výroku III. přikázal žalovanému dluh na účtu č. 706199533/0300 vedeném na jméno žalovaného u ČSOB, a. s. ve výši 96 749,98 Kč. Ve výroku IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu do třiceti dnů od právní moci rozsudku částku 2 337 032,- Kč, a ve výrocích V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že do zaniklého společného jmění účastníků patří nemovité a movité věci, prostředky na účtu a závazek vůči peněžnímu ústavu, tak jak byly specifikovány ve výrokové části jeho rozhodnutí a dále závazek ze smlouvy o úvěru ze dne 27. července 2004, na který žalobkyně po zániku manželství rozvodem zaplatila ze svých výlučných prostředků 110 539,89 Kč. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že součástí společného jmění nebyly další movité věci navržené k vypořádání a účastníci neprokázali, že by společné jmění tvořily i finanční prostředky ve výši 200 000,- Kč vynaložené na zaplacení akontace z leasingové smlouvy na osobní automobil Škoda Octavia, dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 7. května 2003 a finanční prostředky na dalších bankovních účtech vedených na jméno žalobkyně. Nezohlednil ani žalovaným tvrzený vnos jeho finančních prostředků do nemovitosti účastníků. Při rozhodování o rozdělení masy majetku patřícího do společného jmění vyšel z rovnosti podílů. Žalobkyni přikázal movité věci, které se nacházely v nemovitosti, kterou obývá, žalovanému přikázal nářadí, ostatní movité věci rozdělil mezi účastníky poměrně. Prostředky na účtech rozdělil podle toho, jak se nacházely na účtu vedeném na jméno toho kterého účastníka. Spoluvlastnický podíl na nemovitostech přikázal žalobkyni s tím, že druhá polovina nemovitostí je ve vlastnictví jejích příbuzných. Žalobkyni přikázal i další nemovitosti, které společně s dcerou účastníků využívá k zajištění svých bytových potřeb. Žalobkyně jinou nemovitost nevlastní, za trvání manželství zajišťovala péči o přikazované nemovitosti a má příslib od banky na poskytnutí prostředků na vypořádání vůči žalovanému.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 19 Co 413/2010-683, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že žalobkyni vedle blíže specifikovaných movitých věcí a zůstatku na účtu č. 505227913/0300 vedeném u ČSOB, a. s. ve výši 42 731,- Kč přikázal z nemovitostí pouze dům č. p. 418 na stavební parcele č. 1194, stavební parcelu č. 1194 a pozemkovou parcelu č. 682/17 (výrok I.), žalovanému vedle specifikovaných movitých věcí přikázal spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k domu č. p. 674 na stavebn í parcele č. 1839, ke stavební parcele č. 1839 a k pozemkové parcele č. 1037/42 (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání společného jmění částku 945 737,50 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. až VI.).
Odvolací soud vypořádal i další movité věci, které žalovaný učinil předmětem vypořádání ve lhůtě tří let od zániku manželství a které soud prvního stupně vypořádat opomenul. Při rozhodování přihlédl k tomu, že účastníci v průběhu řízení z masy vypořádávaného jmění některé z dříve uplatněných movitých věcí vyřadili. Po doplnění a zopakování dokazování dospěl k závěru, že nejsou dány důvody k přikázání všech nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně. Po přihlédnutí k tomu, že dům č. p. 418, stavební parcelu č. 1184 a pozemkovou parcelu č. 682/17 užívá po rozvodu manželství žalobkyně, která nemovitosti i udržuje a je schopna vyplatit žalovanému částku na vypořádání, přikázal tyto nemovitosti žalobkyni. Při respektování zásady „co nejnižší výše výplaty finančních prostředků na vypořádání společného jmění“ přikázal žalovanému spoluvlastnický podíl na domu č. p. 674, stavební parcele č. 1839 a pozemkové parcele č. 1037/42. Movité věci přikázal účastníkům podle zjištění, jak který z účastníků jednotlivé věci naposledy užíval a měl je v držení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolání namítá především vady řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že provedl jeho účastnický výslech, aniž by zjistil, zda s výslechem souhlasí a aniž by ho poučil o „podmínce vyslovit souhlas s výslechem“. Odvolací soud v protokolu o jednání zaměnil jméno svědkyně P. na P. a odůvodnění napadeného rozsudku se proto stalo „nesrozumitelným“, protože odkazuje na výpověď osoby, která podle protokolace vyslechnuta nebyla. Vytýká odvolacímu soudu i „nestandardní postup“ vůči svědkyni, která se „soustavně a opakovaně opravovala ohledně označení malířů Š. a Š.“ a výpověď k předloženým obrazům neučinila „objektivně z místa určeného v jednací síni pro výslechy osob“. K výpovědi svědkyně proto soud neměl vůbec přihlížet. Tím, že odvolací soud pátral po důkazech, nedodržel zásadu projednací a zásadu nestrannosti. Poté co došlo ke změně v obsazení senátu odvolacího soudu, nebyl sdělen obsah přednesů a provedených důkazů. Soud před provedeným dokazováním účastníkům nesdělil, která tvrzení účastníků jsou shodná a která zůstala sporná. Vadou řízení bylo i to, že rozsudek odvolacího soudu doručoval účastníkům sám odvolací soud.
Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že odvolací soud mezi účastníky rozdělil nemovitosti tvořící společné jmění „nerozumně a neadekvátně“. Žalovanému přikázal spoluvlastnický podíl k nemovitosti, ve které jeden byt doživotně a bezplatně užívá matka žalobkyně a druhý je obsazen spoluvlastníky. Hodnota nemovitosti je proto výrazně nižší, než jak ji dovodil odvolací soud. Žalovaný sám v nemovitosti bydlet nemůže, nemůže z ní „generovat nájemné“ a reálné není ani jiné nakládání s přikázaným spoluvlastnickým podílem. Napadené rozhodnutí tím založilo disparitu podílů ve prospěch žalobkyně, ač k tomu nebyl dán žádný důvod. Tím, že soud přikázal dům č. p. 418, kde měl žalovaný zřízenu truhlářskou dílnu, žalobkyni, bylo mu znemožněno podnikání. Rozhodnutí je z těchto důvodů nespravedlivé a zcela překvapivé.
Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání. Neshledává tvrzené vady řízení ani nesprávné právní posouzení věci. Hodnota spoluvlastnického podílu na nemovitosti přikázaného žalovanému není nijak snížena. Matka žalobkyně byt v této nemovitosti neužívá, po prodělaném úrazu je odkázána na péči a pobyt u žalobkyně a byt je k dispozici žalovanému. Žalovaný nikdy v domě č. p. 418, který byl přikázán žalobkyni, nepodnikal, dům od rozvodu manželství více jak šest let neužíval, soudní rozhodnutí ho tedy nijak neomezilo v jeho podnikatelské činnosti.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a k pravomocnému rozhodnutí o jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z citovaného ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že provedl jeho účastnický výslech, aniž by zjistil souhlas odvolatele s výslechem. Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. prosince 2010, provedl soud účastnický výslech žalovaného poté, co ho poučil podle §131 o. s. ř. Žalovaný tedy byl poučen o možnosti provést účastnický výslech pouze se souhlasem účastníka; v postupu soudu proto nelze shledat žádnou vadu, která by zakládala nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel označuje napadené rozhodnutí za nesrozumitelné, protože v něm soud hodnotí svědeckou výpověď jiné osoby (H. P.), než která byla před soudem vyslechnuta (H. P.). Sám dovolatel přitom uvádí, že nešlo o záměnu osob, ale pouze o písařskou chybu v protokolu o jednání, kde v zápisu příjmení svědkyně došlo k záměně dvou písmen. Taková chyba v psaní proto nemohla vyvolat nesrozumitelnost rozhodnutí a nejde ani o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí. Podrobuje-li dovolatel kritice způsob provedení svědecké výpovědi, nelze z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. února 2011 zjistit jakýkoliv nestandardní postup soudu. Svědkyně označená jako H. P. (následně v protokole opraveno na P.) byla vyslechnuta po poučení dle §126 o. s. ř., odpovídala na otázky položené soudem i účastníky řízení. Sám žalovaný se k výslechu vyjadřoval, aniž by napadl věrohodnost svědkyně či „nevyváženost práv účastníků“ při provádění tohoto důkazu. Nepřípadná je i námitka, že v souvislosti s výslechem svědkyně odvolací soud „pátral po důkazech, čímž nedodržel zásadu projednací a odklonil se od zásady nestrannosti“. Odvolací soud totiž pouze zopakoval svědecký výslech provedený již soudem prvního stupně, tak jak mu to umožňuje §213 odst. 2 o. s. ř.
Vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být bez dalšího ani to, že předseda senátu po změně v obsazení soudu nesdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 26. dubna 2012 navíc vyplývá, že na začátku jednání konaného po změně v obsazení předseda senátu sdělil dosavadní průběh řízení. Jestliže v dosavadním řízení došlo toliko k účastnickým přednesům a k provedení důkazů na dvou předcházejících jednáních, lze uzavřít, že zákonný požadavek na sdělení obsahu přednesů a provedených důkazů byl splněn.
Vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nezaložil ani postup odvolacího soudu, při kterém předseda senátu výslovně podle §118 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, která právně významná tvrzení účastníků lze považovat za shodná, a která za sporná. Spornost relevantních tvrzení účastníků se dostatečně projevila již v řízení před soudem prvního stupně a především v obsahu odvolání žalovaného a vyjádření k němu. Protože v odvolacím řízení účastníci nemohou zásadně tvrdit nové skutečnosti (§205a odst. 1 o. s. ř.), lze mít zásadně okruh sporných tvrzení za uzavřený, a ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř. je proto možné v odvolacím řízení užít jen přiměřeně (§211 a 215 odst. 2 o. s. ř.).
Vadou řízení není ani to, jestliže odvolací rozhodnutí doručil přímo soud odvolací. Naopak z §225 o. s. ř. možnost takového postup výslovně vyplývá.
Dovolatel dále napadá právní hodnocení, které odvolací soud vedlo k rozdělení nemovitostí tvořících součást společného jmění mezi účastníky.
Právní úprava společného jmění manželů v rámci úpravy vypořádání obsažená v §149 odst. 3 obč. zák. nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány. Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na www.nsoud.cz), resp. kdyby nezahrnula právně významné skutečnosti. Tak tomu v dané věci nebylo.
Jedním z hledisek rozhodných pro přikázání věci je také účelné využití věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 259). V rozsudku ze dne 11. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 811/2003, uveřejněném na www.nsoud.cz, dovolací soud vyslovil názor, podle kterého se za jedno z hledisek pro přikázání věci manželovi považuje zpravidla dlouhodobé užívání věci tímto manželem po rozvodu. Tím se zohledňuje, že při vypořádání se vychází z ceny ke dni zániku manželství a užitnou hodnotu věcí spotřebovával po rozvodu do doby vypořádání jen jeden z manželů (k tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil následně např. v rozsudku ze dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2529).
V rozsudku ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 980/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2102, pak Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého se v řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství uplatňuje zásada, aby pokud možno, zvláště s ohledem na dobu uplynulou od rozvodu manželství či oddělené bydlení manželů, byly věci přikázány tomu z účastníků, který je má či naposledy měl v držení a u něhož došlo k jejich amortizaci.
V rozsudku ze dne 12. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 20, str. 730, dovolací soud vysvětlil, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Pro vypořádání nelze stanovit jednoznačná kritéria, neboť každý konkrétní případ je jedinečný, dochází k různým kombinacím právně významných okolností a často lze s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různé způsoby vypořádání.
V rozsudku ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 2, str. 58, dospěl dovolací soud k závěru, že při vypořádání společného jmění manželů lze účastníku přikázat rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení věci i proti jeho vůli, protože za trvání zákonného majetkového společenství byl vlastníkem celé věci, takže jejím přikázáním do výlučného vlastnictví nezískává nic navíc.
V rozsudku ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012, uveřejněném na www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud vyložil, že při úvaze o způsobu vypořádání, a to i formou přikázání do podílového spoluvlastnictví, je třeba zohlednit i existenci finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu. K majetkovým poměrům účastníků se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz , kde taktéž zdůraznil, že soudy při rozhodování musí vzít na zřetel majetkové poměry účastníků při stanovení podmínek na zaplacení vypořádacího podílu. V poměrech konkrétního případu je pak třeba zvážit i možnost plnění ve splátkách nebo se stanovením delší lhůty k plnění. V takovém případě pak musí soud zvážit, zda využití takové možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran; jeho rozhodnutí musí obstát v testu proporcionality.
Odvolací soud při své úvaze o přikázání shora označených nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobkyně vyšel ze zjištění, že žalobkyně od rozvodu manželství nemovitosti výlučně užívá a udržuje je. Žalovaný skutečný zájem o jejich užívání neprojevil a není na nemovitosti vázán v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Žalobkyně je také schopná vyplatit žalovanému vypořádací podíl.
V případě přikázání spoluvlastnického podílu na shora označených nemovitostech žalovanému vyšel soud ze zásady, podle které se věci ze zaniklého společného jmění manželů mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z nich povinen zaplatit druhému na vyrovnání podílů byla pokud možno co nejnižší. Je nutno poznamenat, že odkaz na tuto zásadu byl jeden ze stěžejních odvolacích argumentů samotného žalovaného, který zároveň v odvolání uváděl, že nejsou dány žádné důvody, které by bránily přikázání spoluvlastnického podílu jeho osobě. Pokud až v dovolacím řízení uvádí skutečnosti, které dle jeho názoru takovému přikázání brání, jde o nové, v dovolání nepřípustné skutečnosti (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Uvedené závěry odvolacího soudu tedy zjevně nepřiměřené nejsou a obstojí i z pohledu uplatněných dovolacích námitek.
Dovolatel napadá i zjištěnou hodnotu spoluvlastnického podílu na nemovitostech, který mu byl přikázán s tím, že reálná hodnota je nižší vzhledem k právu doživotního užívání nemovitostí svědčícímu matce žalobkyně.
Odvolací soud hodnotu spoluvlastnického podílu zjišťoval na základě revizního znaleckého posudku, vypracovaného v rámci odvolacího řízení. Podle obsahu posudku jeho zpracovatel YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o. jako jedno z relevantních hodnotících kritérií posuzoval i zatíženost nemovitostí břemeny a částečně omezujícími vlivy. Dovolatel proti znaleckému posudku z hlediska uplatňovaného v dovolání neměl námitky a to ani v rámci výslechu zpracovatelů posudku před odvolacím soudem. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné zjištění ceny přikazovaného spoluvlastnického podílu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady za její zastoupení advokátkou (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, a je představována odměnou ve výši 19 176,- Kč, stanovenou podle §6, §8 odst. 6, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 23 566,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu