ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4200.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4200/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Miniland.CZ, s. r. o. , se sídlem v Červeném Újezdu 1, IČO: 16190122, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, proti žalované M. D. , zastoupené JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, o zaplacení 643 587,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 118/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014, č. j. 19 Co 475/2013-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 680,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Lumíra Mondoka.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 4 C 118/2009-224, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 515 432,71 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části o zaplacení 128 155,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 17. 2. 2009 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 46 092,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 19 Co 475/2013-314, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 92 814,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 24 006,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny. Žalovaná namítá, že od 11. 4. 2005 do 14. 12. 2011 byla oprávněnou držitelkou nemovitostí blíže specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné nemovitosti“). V této souvislosti předkládá dvě otázky: 1) Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno již za doby účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), měl odvolací soud přihlédnout ve shodě s §3030 o. z. k ustanovením části první hlavy I. občanského zákoníku; 2) v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena otázka, nakolik je závazné právní posouzení určitých skutečností trestními soudy pro soudy civilní. V demokratickém právním státě totiž není přípustné, aby soudy byť v trestní věci posoudily žalovanou jako řádnou vlastnici a ve věci jiné ji neuznaly jako oprávněnou držitelku. Odvolací soud pochybil, když nevzal v úvahu všechny okolnosti případu a posoudil držbu žalované jako držbu neoprávněnou, přičemž oprávněnost držby nemohla být pouhým podáním žaloby žalobkyní narušena. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, a aby přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí. Žalovaná řádně nevymezila přípustnost dovolání. Konkrétně otázka 1) je zcela nekonkrétní a nesplňující předpoklady právní úpravy, přičemž v tomto duchu by mohl argumentovat každý dovolatel. Navíc oba soudy aplikací zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), nijak zásady uvedené v části první hlavě I. o. z. nenarušily. Otázku 2) potom dovolací soud nemůže řešit, neboť je vyřešena přímo v zákoně, a to §135 občanského soudního řádu a §9 trestního řádu. Navíc trestní soud neřešil otázku vlastnického práva, nýbrž řešil toliko otázku viny za konkrétní trestný čin. Ve věci samé potom soudy rozhodly otázku zániku dobré víry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí i právní naukou. Rozhodnutí soudů je potom správné i v otázce námitek vztahujících se ke kupní ceně. Žalobkyně následně popisuje průběh soudního řízení a v závěru navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a spolu s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně na zaplacení žalované částky mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. ledna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě žalovaná rozporuje právní posouzení otázky, zdali byla oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí a případně kdy dobrou víru ztratila.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §130 odst. 2 obč. zák. nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.
Podle §131 odst. 1, 2 obč. zák. neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla. Může si odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Neoprávněný držitel si může od věci oddělit to, čím ji svým nákladem zhodnotil, pokud je to možné bez zhoršení podstaty věci.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009 (uveřejněný pod č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého oprávněný držitel má právo věc užívat ve stejném rozsahu jako vlastník a z tohoto užívání mu ve vztahu k vlastníkovi nevznikají žádné povinnosti; jediná povinnost, kterou oprávněný držitel vůči vlastníkovi má, je povinnost vydat mu věc. Oprávněný držitel tedy není povinen vydat vlastníkovi to, oč se užíváním jeho věci obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; vztahy mezi vlastníkem a držitelem ohledně vydání užitků věci je třeba posuzovat jen podle §130 a násl. obč. zák.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor např. již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle kterého „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Správně se též uvádí, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří“.
V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod C 1068 v Souboru), dovolací soud uvedl, že posouzení otázky, zda byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ). Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ).
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že žalovaná nejpozději od ledna 2006, kdy došlo k přerušení řízení o určení vlastnického práva a kdy žalovaná již znala základní tvrzení, na nichž byla žaloba založena, přestala být objektivně oprávněnou držitelkou, neboť již samo řízení o určení vlastnictví v ní objektivně muselo vyvolat pochybnosti o tom, že jí předmětné nemovitosti po právu patří.
Pokud žalovaná spojuje konec oprávněné držby až s právní mocí rozsudku ve věci samé, není její právní názor správný.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se stává oprávněný držitel držitelem neoprávněným již okamžikem doručením žaloby soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98 (uveřejněný pod č. 18/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná přestala být oprávněnou držitelkou v důsledku vědomosti o obsahu žaloby, prostřednictvím které vůči ní žalobkyně uplatnila požadavek na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Z uvedeného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 296/98 však vyplývá, že k pozbytí dobré víry žalované došlo již samotným doručením žaloby soudu, tj. zahájením řízení o určení vlastnického práva u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 192/2005, tj. dne 9. června 2005. Nadto vzal odvolací soud za prokázáno – na základě potvrzení samotnou žalovanou – že již v červnu 2005 obdržela od žalobkyně dopis, prostřednictvím kterého ji žalobkyně vyzvala k předání nemovitostí s odůvodněním, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem i s uvedením důvodů, pro které zastává žalobkyně názor o neplatnosti dané kupní smlouvy. Z toho vyplývá, že žalovaná pozbyla dobrou víru nejpozději 9. června 2005, resp. ještě před tímto datem, pokud jí výzva k předání nemovitostí byla ze strany žalobkyně doručena před 9. červnem 2005.
Odvolací soud vyšel ze zjištění (která ostatně dovolatelka žádným způsobem nerozporuje), že dne 10. 3. 2005 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě měla žalovaná nabýt předmětné nemovitosti. Žalobkyně následně žalobou ze dne 9. 6. 2005 zahájila řízení na určení jejího vlastnického práva, a to z důvodu neplatnosti uvedeného převodu. Dne 23. 9. 2005 byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurz a do konkurzní podstaty byly zahrnuty předmětné nemovitosti. Správce konkursní podstaty od zahájení konkursního řízení až do konce listopadu 2007 vybíral nájemné za pronájem předmětných nemovitostí, přičemž dne 17. 2. 2009 byla žalované jakožto tehdy zapsané vlastnic v katastru nemovitostí vyplacena částka ve výši 643 587,71 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2011, č. j. 27 Co 304/2011-461, bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 2011.
Odvolací soud vycházel zjevně z varianty pro žalovanou nejvýhodnější, a to, že by dobrou víru pozbyla až v souvislosti s vědomostí o podané určovací žalobě v měsíci lednu 2006. Poukázal na to, že vzhledem k této skutečnosti by si mohla ponechat užitky z předmětných nemovitostí vybrané za období od 23. 9. 2005 do konce ledna 2006, přičemž tato část nájemného byla prokazatelně spotřebována, a žalobkyni přisouzená částka tak nájemné za toto období nezahrnuje. Jestliže pak podle judikatury dovolacího soudu pozbyla žalovaná dobrou víru již v červnu 2005, tím spíše je zřejmé, že přisouzená částka počínající únorem 2006 do 5. 12. 2007 zahrnuje období, kdy žalovaná již oprávněnou držitelkou nebyla, a neměla proto nárok na užitky.
Z uvedeného je tak zřejmé, že pokud žalovaná byla již od okamžiku podání žaloby zpochybněna na své dobré víře, a byla tedy od uvedeného data i neoprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí, byla žalované vyplacena částka 643 587,71 Kč bez právního důvodu. Žalovaná se tudíž na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Na těchto závěrech ničeho nemění námitka, že by se ve věci měla aplikovat část první hlava I. občanského zákoníku. Tato námitka je nekonkrétní, tudíž není zřejmé, jakým způsobem a z jakého důvod by uplatnění části první hlavy I. občanského zákoníku mělo dosavadní právní praxi dovolacího soudu ohledně dobré víry držitele změnit, jestliže k jejímu zániku u žalované došlo v červnu 2005. Již z tohoto důvodu tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Nadto žalovaná sice uvádí, že v její prospěch má svědčit domněnka poctivosti a dobré víry podle §7 o. z., nicméně žalovaná nikterak nezpochybňuje závěr, že nejpozději od ledna 2006 byla seznámena s tvrzeními obsaženými v žalobě na určení vlastnického práva.
Odvolací soud také výslovně vyšel z toho, že po uzavření kupní smlouvy ze dne 10. 3. 2005 a vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované do katastru nemovitostí žalovaná byla oprávněnou držitelkou; současně však uzavřel, že následně tuto dobrou víru pozbyla vědomostí o podané žalobě na určení vlastnického práva. Jestliže k tomu dovolací soud zohlední, že žalovaná byla již v červnu 2005 mimosoudně informována dopisem o zpochybnění jejího vlastnického práva s poukazem na neplatnost kupní smlouvy a 9. 6. 2005 bylo zahájeno soudní řízení o určení vlastnického práva, není zřejmé, jaký dopad do těchto závěrů by mělo mít uplatnění části první hlavy I. občanského zákoníku.
Žalovaná také pomíjí, že odvolací soud její objektivní dobrou víru (dobrou víru „vzhledem ke všem okolnostem“) a žalovanou uváděnou běžnou opatrnost vyvrátil, a proto žalované by domněnka dobré víry podle §7 o. z. stejně nemohla svědčit.
Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že občanský zákoník přinesl změnu koncepce, když podle §995 věty první o. z. se v případě vyhovění žaloby napadající držbu nebo její poctivost bude poctivý držitel považovat za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Jelikož se však toto ustanovení uplatní až od 1. ledna 2014, a to na nepoctivou držbu, nelze toto ustanovení na posuzovaný případ aplikovat. Nadto platí, že rozhodnutí odvolacího soudu by obstálo i tehdy, pokud by se okamžik pozbytí dobré víry vázal až na skutečnou vědomost o podané žalobě (nehledě v daném případě na vědomost o dopisu z června 2005).
Závěry odvolacího soudu nemůže zpochybnit ani údajně rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešená otázka vázanosti civilních soudů rozhodnutím trestních soudů.
V první řadě je třeba zdůraznit, že touto otázkou se odvolací soud ani soud prvního stupně ve svých rozhodnutích nezabývaly, protože uvedenou námitku dovolatelka v nalézacích řízeních v podobě uvedené v dovolání neuplatnila.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
K uvedené skutečnosti nemohl z tohoto důvodu dovolací soud přihlédnout; nicméně pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. 32 Cdo 421/2009 (uveřejněném pod C 8512 v Souboru), uvedl, že soud je v občanském soudním řízení vázán pouze pravomocným výrokem odsuzujícího trestního rozsudku (výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal), a nikoli jeho odůvodněním [srov. zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, Pls 2/79 (uveřejněnou pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 4044/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V rozsudku ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 (uveřejněném pod C 7008 v Souboru), potom dovolací soud uvedl, že „podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud (v občanském soudním řízení) vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal. Soud je vázán výrokem rozsudku vydaného v trestním řízení, nikoli jeho odůvodněním. Není však oprávněn zkoumat věcnou správnost výroku takového rozhodnutí, ani procesní postup k příslušnému rozhodnutí vedoucí (srovnej např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 11/2000)“.
Dovolacímu soudu není především ve vztahu k uvedené námitce zřejmé, k jakému závěru dovolatelka směřuje. Zjevně to nemůže být závěr o existenci jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť dovolání je založeno naopak na zpochybnění závěru odvolacího soudu, že žalovaná nebyla oprávněnou držitelkou, když dovolatelka zastává názor o oprávněnosti její držby.
Má-li snad uvedená dovolací námitka vystihovat (byť ani to z dovolání jednoznačně neplyne), že na základě rozhodnutí vydaných v trestním řízení byla dovolatelka oprávněnou držitelkou, pak je tato námitka zjevně nedůvodná.
Ze zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná dne 17. 2. 2009 přijala od správce konkurzní podstaty část nájemného, jehož součástí byla i žalobkyni přisouzená částka. V tomto okamžiku již více než tři roky probíhalo řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, ve vztahu k nimž nájemné představuje užitky. Z toho bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že v době převzetí části nájemného ani po celé období, za které bylo vybíráno, žalovaná nebyla oprávněnou držitelkou. Opačný závěr nelze dovozovat ani z rozhodnutí trestních soudů, neboť ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 80/2007 byla dovolatelka pravomocně zproštěna obžaloby z trestného činu porušování domovní svobody a trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru až dne 25. 9. 2009. Ve věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 79/2010 pro trestný čin účastenství na trestném činu zpronevěry bylo řízení zastaveno až dne 7. 4. 2011.
Žalovaná uvedenými rozhodnutími trestních soudů nemohla ani objektivně nabýt dobrou víru, že jí předmětné nemovitostí náleží, neboť nadále probíhalo civilní řízení o určení vlastnictví předmětných nemovitostí a civilní řízení o zaplacení 643 587,71 Kč. Dospěly-li následně civilní soudy k závěru, že žalovaná není vlastníkem předmětných nemovitostí a že v rozhodném období nebyla ani oprávněnou držitelkou předmětných nemovitostí, a proto je povinna zaplatit žalobkyni částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, sníženou o částku, kterou si žalovaná na dlužnou částkou započetla, jsou jejich závěry zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně (ne)vázanosti civilního soudu rozhodnutím trestního soudu.
Naznačuje-li konečně dovolatelka v dovolání, že jednání žalobkyně má být v rozporu s dobrými mravy (v režimu obč. zák.) nebo se jedná o zneužití práva (v režimu o. z.), dovolací soud uvádí, že i v tomto případě s touto výhradou přichází dovolatelka nepřípustně až v dovolacím řízení.
I zde Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že zneužití práva spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, její jednatel přijal částku kupní ceny ve výši 4 500 000,- Kč a dovolatelka zaplatila za žalobkyni daň z převodu nemovitostí ve výši 697 476,- Kč.
Dovolatelka ovšem přehlíží, že nalézací soudy vyšly ze zjištění, že kupní cenu ve výš 4 500 000,- Kč nezaplatila a ohledně daně z převodu nemovitosti vede řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Af 35/2012, kde ke dni podání dovolání nebylo pravomocně rozhodnuto. Jestliže pak dovolatelka přijala částku, která je předmětem tohoto řízení v době, kdy již několik let nebyla oprávněnou držitelkou, požadavek žalobkyně na její vrácení nepovažuje dovolací soud v žádném případě za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, resp. za zneužití práva.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu