ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1838.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1838/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 24, proti žalovaným: 1) Z. M. , a 2) Z. M. , zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu na určení vlastnictví nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 31/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2009, č. j. 12 Co 514/2009-429, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 6 C 31/2004-402, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na vyklizení části stavební parcely č. 12 v katastrálním území K., a to parcely č. 1686 vzniklé na základě geometrického plánu č. 112-13/2006“, výrokem pod bodem II. určil, „že žalovaní Z. M. a Z. M. jsou vlastníky parcely č. 1686 v katastrálním území K., vzniklé oddělením z parcely č. 12 na základě geometrického plánu č. 112-13/2006 vypracovaného Ing. P. V.“, a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce se domáhal vyklizení ve výroku specifikované pozemkové parcely žalovanými, kteří se vzájemným návrhem domáhali určení svého vlastnického práva k ní. Vyšel ze zjištění, že žalovaní kupní smlouvou z 11. září 1963 nabyli do vlastnictví dům č. p. 5 (dříve č. p. 16), stavební parcely č. 11/1 a 11/2 a další pozemkové parcely v tamním katastru, zatímco žalobce v sousedství do svého vlastnictví nabyl – spolu se svou zemřelou manželkou - kupní smlouvou z 22. 6. 1989 dům č. p. 4 (dříve č. p. 17), stavební parcelu č. 12 a další pozemkové parcely ve stejném katastru; právní předchůdci účastníků nemovitosti získali „přídělem“.
Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že danému sporu předcházely další, vedené u něho pod sp. zn. 4 C 195/95, 3 C 205/97, 4 C 105/2003; šlo o spory stejných účastníků ohledně parcely č. 104, nikoliv však ohledně hranice mezi stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12. Sdělením Katastrálního úřadu v Tachově z 8. října 2001 vzal soud za prokázané, že až na základě podání žalobce ze dne 13. července 2000 byla prošetřena hranice mezi stavební parcelou č. 12 a pozemkovou parcelou č. 104 a vnitřní hranice stavební parcely č. 12, byla zjištěna oprávněnost požadavku žalobce a úprava hranic byla promítnuta do platné katastrální mapy. Znaleckým posudkem Ing. Vyskočila byl prokázán průběh vlastnické hranice mezi stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12 a podle něho „je sporná část pozemku součástí stavební parcely č. 12“. S tímto závěrem se ztotožnil i svědek Ing. K., který provedl zaměření vlastnické hranice parcely č. 104, sousedící se stavebními parcelami č. 11/1 a č. 12. S ohledem na vzájemnou určovací žalobu účastníků znalec vypracoval geometrický plán, jímž byla sporná část pozemku označena č. 1686 (dále „sporný pozemek“).
Při posouzení věci podle §126 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a podle §80 písm. c) o. s. ř. vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že ač jako vlastník sporného pozemku o výměře 12,4 m2 byl v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalobce, který podal žalobu na jeho vyklizení, stali se vydržením jeho vlastníky žalovaní, kteří sporný pozemek užívali jako vlastní, neboť byl součástí jejich dvora; žalobce, resp. jeho právní předchůdci, na něj neměli přístup a nikdy jej neužívali. S přihlédnutím k vývoji institutu vydržení vlastnického práva a splnění jeho zákonných znaků v aplikaci na daný případ soud prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo k tomuto pozemku žalovaní vydrželi k datu 1. 1. 1992. V této souvislosti uvedl, že žalovaní nepochybně až do roku 1995, kdy začaly soudní spory a bylo provedeno místní šetření Katastrálním úřadem v Tachově, „mohli být v dobré víře“, že jim tento pozemek patří, „neměli důvod vlastnickou hranici v tomto místě důsledně zjišťovat“, šlo o neoplocený pozemek na vlastnické hranici a „patřil do dvora žalovaných“. Žalobce na tento pozemek neměl do doby, kdy k němu v průběhu soudních řízení zřídil vrátka z kůlny, přístup.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, č. j. 12 Co 514/2009-429, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku pod bodem II., jímž bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky parcely č. 1686 v k. ú. K. vzniklé oddělením ze st. p. č. 12 geometrickým plánem č. 112-13/2006 vypracovaným Ing. P. V., s tím, že tento geometrický plán je součástí tohoto rozsudku“ (výrok I. rozsudku); dále rozhodl, že „ve všech zbývajících výrocích se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku)“.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně vlastnictví sporného pozemku, resp. vydržení jeho vlastnictví žalovanými, a odkázal na jeho skutkové zjištění a právní závěry.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II.; ve všech zbývajících bodech jeho výroku (I., III. a IV.) jej zrušil vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nerozhodl o žalobě na vyklizení pozemku tak, jak ji žalobce formuloval, přičemž tento nedostatek nemohl odvolací soud svým rozhodnutím odstranit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, směřující podle obsahu do potvrzující části výroku rozsudku, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že odvolací soud „řešil zásadní právní otázku v rozporu s hmotným právem“, přičemž řízení, na základě něhož odvolací soud rozhodl, trpí závažnými vadami natolik, že je nepřezkoumatelné. Namítá, že vydržení vlastnického práva žalovaných ke spornému pozemku soud dovodil s odkazem na „dobrou víru“ žalovaných, ačkoliv její existence nebyla prokázána žádným relevantním důkazem, navíc nebyl v tomto směru žádný důkaz ani navržen. Odvolací soud se omezil pouze na to, že „žalobci tvrdili vydržení“, k čemuž prý všechny důkazy provedl soud prvního stupně, poté nepochopitelně odkázal na výpověď žalované, přičemž s jejím obsahem manipuloval v neprospěch odvolatele. Kromě tohoto „důkazu“ není v rozsudku jediná zmínka o relevantním důkazu k existenci dobré víry. V závěru odvolací soud zcela vybočil z mezí dosavadních zjištění, když konstatoval, že předmětnou část pozemku užívali již předchůdci žalovaných a nepodloženě konstatoval, že již tito právní předchůdci drželi sporný pozemek od března 1946 v dobré víře, že jim patří. O oprávněnosti jejich držby a jejich samotné dobré víře nebylo v řízení vůbec jednáno, aniž by k tomu byly provedeny nějaké důkazy. Šlo tedy o pouhou spekulaci odvolacího soudu o vydržení právními předchůdci. V této souvislosti soud totiž vůbec nezkoumal, resp. nevzal v úvahu, že od roku 1946 do roku 1957 byly nemovitosti žalovaných předmětem přídělu rodině N. – ta byla právním předchůdcem žalovaných, od roku 1957 do roku 1963 byly nemovitosti ve vlastnictví státu a teprve od roku 1963 nemovitosti vlastnili žalovaní. Před žalovanými tedy nemovitosti vlastnil stát a sami žalovaní vlastnili a užívali své nemovitosti v režimu zákona č. 40/1964 Sb., který až do roku 1983 institut vydržení neznal. Institut vydržení v zákoně č. 141/1950 Sb., platný ještě 6 měsíců po nabytí nemovitostí žalovanými, byl postaven tak, že podle tohoto předpisu nebylo možno nabýt vlastnictví vydržením „věci nezcizitelné v socialistickém vlastnictví“. Z toho všeho plyne, že odvolací soud se oprávněností držby nemovitostí vůbec nezabýval, rozhodnutí o zásadní otázce založil na zcela nesprávném a neprokázaném základě. Dovolatel navrhuje vzít do úvahy závěry vyplývající z obsahu spisu sp. zn. 3 C 205/1997, resp. Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 374/2004. Požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaní se ztotožnili se závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako „zjevně bezdůvodné“.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Veškerý obsah dovolacích námitek však svým obsahem vystihuje tvrzení, že řízení před nalézacími soudy je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování; jedná se tedy o uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., jimiž – jak vyplývá výslovně z §237 odst. 3 o. s. ř. – přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Rozhodnutí nalézacích soudů však nejsou ani v rozporu s hmotným právem.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postojí vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní se chopili držby předmětného pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 11. září 1963, kdy právní předchůdci účastníků nabyli nemovitosti do vlastnictví na základě přídělu. Předmětný pozemek se nachází na hranici pozemků účastníků, tvoří faktickou část dvora žalovaných a nachází se za zadní zdí kůlny žalobce, který až do zahájení soudních řízení mezi účastníky neměl k tomuto pozemku přístup jinak než z pozemku žalovaných. Dále soudy zohlednily, že předmětný pozemek ani žalobce ani jeho právní předchůdci od nabytí přídělem v roce 1946 nikdy neužívali a jeho výlučnými uživateli byli vždy vlastníci sousedních nemovitostí. Výměra předmětného pozemku činí 12 m² a představuje pouze nepatrnou část v poměru s nemovitostmi, které žalovaný kupní smlouvou v roce 1963 nabyli.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalovaní jsou oprávněnými držiteli, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím se řízení ve věci ještě nekončí, a to vzhledem k tomu, že odvolací soud napadeným rozsudkem zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, včetně závislých výroků, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu