ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4359.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4359/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalovaným: 2) M. K. , 3) M. K. , oběma zastoupeným Mgr. Ivanou Štědrou, advokátkou se sídlem v Žebráku, Náměstí 107, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 101/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2014, č. j. 5 Co 2862/2013-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit každé z žalovaných 2) a 3) náklady dovolacího řízení ve výši 3 366 Kč k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Ivany Štědré, advokátky se sídlem v Žebráku, Náměstí 107, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 2 C 101/2011-215, zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že žalobci bude po právní moci usnesení vrácen soudní poplatek v částce 3 000 Kč (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení v částce 217 322 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že nařízené jednání se konat nebude (výrok IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. ledna 2014, č. j. 5 Co 2862/2013-234, usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení každé ze žalovaných 1) až 3) částku 72 440,66 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení každé ze žalovaných 1) až 3) částku 1 708 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Žalobce nesouhlasí s uloženou povinností k náhradě nákladů řízení, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je tzv. iudicium duplex , v němž není soud vázán návrhy účastníků. Žalobce nevzal žalobu zpět z pouhého rozmaru, ale byl k tomu donucen v důsledku vypracování znaleckého posudku, jehož výsledek nemohl nijak ovlivnit. Kdyby „znalecký odhad“ znal dříve, žalobu by nepodával, nýbrž by raději prodal svůj spoluvlastnický podíl. Soudy neměly „hledět formalisticky pouze na procesní zavinění na zastavení řízení“, nýbrž neměly podle §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přiznat právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Podle žalobce je třeba řešit náhradu nákladů řízení vždy individuálně. V posuzovaném případě byl však hrubě porušen princip proporcionality mezi reálnou hodnotou sporu, učiněných právních úkonů, resp. jejich složitostí a náhrady nákladů řízení. Neúměrně vysoká náhrada nákladů řízení byla přiznána za jednotlivé úkony právní služby, neboť ve většině případů nešlo o podání ve věci samé. S ohledem na uvedené navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno tak, že „usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení, případně aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení“.
Žalované ve vyjádření mají za to, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když o nákladech rozhodl v souladu s §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné, zcela se s ním včetně odůvodnění ztotožňují a odkazují na předchozí stanoviska obsažená již ve vyjádření k odvolání. Veškerá tvrzení žalobce považují za účelová a nadto v průběhu řízení měněná. Vyjadřují se k dílčím námitkám uvedeným v dovolání a navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce v replice trvá na tom, že dovolání je přípustné, neboť rozhodovací praxe soudů České republiky je velmi rozpolcená a výrazně vystupuje do popředí zásada nutnosti zkoumání účelnosti vynaložených nákladů. Dále popírá jednotlivá tvrzení žalovaných. V doplnění dovolání pak žalobce předkládá kopii kupní smlouvy, kterou spolu se žalovanými převedli nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví třetí osoby za kupní cenu 5 200 000 Kč. To prokazuje, že nebylo pouhým žalobcovým rozmarem, vzal-li svou žalobu v plném rozsahu zpět pro nesouhlas s hodnotou nemovitostí.
Po podání dovolání zemřela žalovaná 1), a proto soud prvního stupně usnesením ze dne 26. května 2015, č. j. 2 C 101/2011-322, rozhodl, že dovolací řízení se vůči ní zastavuje (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. ledna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel nevymezil ve svém dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by bylo možné subsumovat pod jeden z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., přičemž dovolací soud není oprávněn otázku přípustnosti dovolání formulovat namísto dovolatele, neboť tím by zjevně porušil zásady, na nichž stojí dovolací řízení, především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Ústavní soud potom zdůrazňuje, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Pro úplnost dovolací soud dodává, že by závěry soudů obou stupňů o tom, že žalobce je povinen nahradit žalovaným náhradu nákladů řízení, které bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, obstály ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že obecně náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013 (uveřejněné pod č. C 13 664 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
V případě, kdy žalobce vzal žalobu zpět – a tudíž zavinil zastavení řízení – soud v souladu s §146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná žalovanému náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva. Ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. však pro případ, že zpětvzetí žaloby zaviní žalobce, stanoví z výše popsaného principu výjimku, která se uplatní v případě, že jsou kumulativně splněny dvě podmínky: (1) žalobce vezme zpět návrh, který byl podán důvodně, a (2) ke zpětvzetí dojde pro chování žalovaného. Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda se žalobce domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl plnění, které po něm žalobce požadoval. Zavinění ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., včetně splnění výše uvedených podmínek, je přitom nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (uveřejněné pod č. C 14 034 v Souboru)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů rozhodly v souladu s výše uvedenou judikaturou, tedy správně dovodily, že žalobce, který podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, svým zpětvzetím žaloby zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž zpětvzetí nebylo učiněno pro chování žalovaných, a je proto povinen hradit náklady řízení. Odvolací soud správně dovodil, že žalovaným nelze klást k tíži, že nepřijaly žalobcovy návrhy na mimosoudní vypořádání či že nevyužily zákonného předkupního práva. Stejně tak podle dovolacího soudu nemůže být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vyhotovení znaleckého posudku v průběhu řízení, s nímž žalobce nesouhlasil a v důsledku čehož měl být „donucen“ vzít svou žalobu zpět. Subjektivní představou žalobce o jiné než zjištěné ceně nemovitostí totiž není možné ospravedlnit odmítnutí přiznání náhrady nákladů řízení žalovaným.
Na uvedených závěrech ničeho nemění ani to, že se jedná o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které je svou povahou tzv. iudicium duplex , neboť z judikatury dovolacího soudu zřetelně vyplývá, že i při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení [srovnej např. usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněné pod č. C 12 875 v Souboru), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Jestliže se i ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatní zásada procesního úspěchu v řízení, není důvodu, proč by se neměla aplikovat i zásada zavinění, a proto lze při zastavení řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. K tomu ostatně již v minulosti dospěl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v usnesení ze dne 18. května 2006, sp. zn. 60 Co 57/2006 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 138), v němž dovodil, že v případě zpětvzetí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodu převodu spoluvlastnického podílu žalovanými v průběhu řízení na třetí osobu je žalobce povinen nahradit žalovaným náklady řízení ve smyslu §146 odst. 2 věta první o. s. ř.
S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší soud dovolání žalobce přípustným, a proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se každá ze žalovaných domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu