ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4434.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4434/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. S. Š. , b) JUDr. J. Š. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Bělocerkevská 1037/38, proti žalovanému Ing. V. M. , zastoupenému Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 292/14, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 26/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2012, č. j. 70 Co 96/2011-662, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2010, č. j. 4 C 26/96-578, ve znění opravného usnesení ze dne 24. února 2012, č. j. 4 C 26/96-632, a ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 70 Co 260/2012-647, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady část přístupového betonového chodníku o výměře 11 m 2 , která se nachází na pozemcích parc. č. 4198/31 (7 m 2 ), parc. č. 4198/44 (2 m 2 ) a parc. č. 4198/33 (2 m 2 ), specifikovanou v příloze č. 1 znaleckého posudku Ing. Petra Vyskočila ze dne 29. 12. 2003, geometrický plán č. 2692-10/2006 (dále jen „příslušný geometrický plán“), která tvoří nedílnou součást výroku rozsudku, označenou jako díly a7, b1 a c1, přičemž dílu b1 odpovídá parc. č. 4198/127 a dílu c1 parc. č. 4198/120 podle příslušného geometrického plánu, garáž o výměře 28 m 2 , nacházející se na pozemcích parc. č. 4198/44 (19 m 2 ) a 4198/33 (9 m 2 ), ve znaleckém posudku označena jako díly b2 – čemuž odpovídá parcela č. 4198/126 příslušného geometrického plánu a c2 – čemuž odpovídá p. č. 4198/33 příslušného geometrického plánu, část garáže o výměře 13 m 2 na pozemku parc. č. 4198/33 ve znaleckém posudku označená jako c3 – čemuž odpovídá p. č. 4198/119 příslušného geometrického plánu, nájezdy ke garážím o výměře 16 m 2 na pozemcích parc. č. 4198/44 (6 m 2 ) a parc. č. 4198/33 (10 m 2 ) ve znaleckém posudku označeny jako díly b3 – čemuž odpovídá p. č. 4198/125 příslušného geometrického plánu a c4 – čemuž odpovídá p. č. 4198/117 a p. č. 4198/118 příslušného geometrického plánu (dále jen „předmětné stavby“), vše v katastrálním území S., obec P., a to do 60 dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. října 2012, č. j. 70 Co 96/2011-662, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s tím, že jediným přijatelným řešením je odstranění předmětných staveb na jeho náklady podle §135c odst. 1 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů „ignorovaly veškeré argumenty“, které žalovaný před soudy obou stupňů uvedl a ze kterých vyplývá, že nebyly splněny podmínky pro nařízení odstranění předmětných staveb. Upozorňuje na genezi výstavby předmětných staveb a upozorňuje na důkazy provedené v řízení osvědčující, že žalovaný postavil druhou garáž se souhlasem žalobců, resp. ve spolupráci s nimi. Z tvrzených a prokázaných skutečností evidentně vyplývá, že v tomto případě nebylo nařízení odstranění staveb účelné, když účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze případu. V posuzovaném případě bylo prokázáno, že stavba všech souvisejících garáží byla chybně založena, čímž došlo k jejich posunutí mezi všemi tehdejšími zúčastněnými stavebníky. Žalovaný s žalobci jednal o odstranění tohoto stavu, nicméně k narovnání věci nedošlo. Žalobci vystupují ve vztahu k žalovanému šikanózně, když nepřistoupili na jakoukoli jinou variantu řešení věci a trvali na odstranění předmětných garáží. Místo toho bylo zvoleno nejpřísnější řešení, které je namístě zejména tehdy, když stavebník jednal ve zlé víře a zvlášť hrubě porušil své povinnosti, k čemuž však prokazatelně nedošlo. K postavení obou garáží totiž došlo v důsledku kumulací několika okolností, za které nenese a nemůže žalovaný nést odpovědnost. Soud prvního stupně rovněž pominul skutečnost, že předmětné garáže jsou napojeny na ostatní garáže, které jsou rovněž chybně založeny. Je rovněž otázkou, zdali je garáže možné odstranit tak, aby nedošlo ke zřícení sousedních garáží, neboť celá řada tvoří komplex. Odvolací soud se tak odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002. Pominul též skutečnost, že to není jen žalovaný, který nese odpovědnost za to, že předmětné stavby stojí na pozemcích žalobců, když se stavbou první garáže de facto souhlasili a stavbu druhé garáže zadal sám žalobce a), resp. obchodní společnost, za kterou jednal. Dále nezohlednil, že žalovaný nejednal ve zlé víře, ani objektivní důsledek, který by odstranění předmětných staveb mohlo mít na okolní stavby a sousedské vztahy, rovněž i fakt, že soudní řízení trvá od roku 1996 a že přes snahu nedošlo ke smírnému vyřešení věci, což svědčí o šikanózním jednání žalobců, kteří nemají zájem na jiném řešení než odstranění předmětných staveb. Argumentace, že žalovaný nevlastní motorové vozidlo, neobstojí, neboť od roku 2001 je před garážemi žalobci umístěno několik panelů, které znemožňují žalovanému garáže užívat. Žalovaný skladuje v jedné garáži materiál ze stavby a v druhé má nájemce žalovaného skladiště odložených věcí. Není ani pravdou, že by pokračoval ve stavbě garáže po vydání rozhodnutí, kterým by mu bylo zakázáno provádění stavebních činností. Žalovaný upozorňuje i na zmatečnost a nevykonatelnost výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku neoprávněné stavby mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o těchto nárocích odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. října 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ].
Žalovaný v první řadě namítá, že důvod k uzavření dohody mezi účastníky ze dne 9. 5. 1992 byl jiný, smluvní strany nevěděly, že došlo k posunutí staveb garáží, že z důkazů provedených v řízení vyplývá, že stavba druhé garáže byla pořízena na pozemku žalobců s jejich souhlasem a že není pravdou, že žalovaný dokončil stavbu garáží i přesto, že mu předběžným opatřením soudu bylo zakázáno v pokračování prováděných stavebních činností.
Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť dovolatel těmito námitkami ve skutečnosti rozporuje zjištěný skutkový stav, zejména pak závěr soudů, že žalovaný postavil předmětné stavby, aniž by měl k jejich umístění občanskoprávní titul. Dovolatel však pomíjí, že v dovolacím řízení přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jediným přípustným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), a proto je dovolací soud skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, v dovolacím řízení podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že dovolatel na základě jím vymezeného skutkového stavu následně rozporuje právní závěry soudů obou stupňů.
Dovolatel dále namítá, že odstranění předmětných staveb nebylo účelné a soudy měly rozhodnout o jiném způsobu vypořádání než o odstranění neoprávněných staveb.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §135c obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit na náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
O neoprávněnou stavbu jde v případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo. Pokud však vlastník pozemku a stavebník uzavřou po zřízení neoprávněné stavby smlouvu, na jejímž základě vznikne stavebníkovi věcné anebo obligační právo mít nadále na cizím pozemku stavbu, nelze se domáhat uspořádání vztahů z neoprávněné stavby podle §135c obč. zák. Pouhé vyjádření souhlasu s další existencí stavby však není právní skutečností, která by takové právo zakládala; to, že vlastník pozemku se nedomáhá odstranění neoprávněné stavby, případně jejího přikázání do svého vlastnictví, jej samo o sobě nezbavuje práva domáhat se vypořádání podle §135c obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (uveřejněný pod č. 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Jelikož se dovolateli relevantním způsobem nepodařilo zpochybnit právní závěry soudů obou stupňů, že byly předmětné stavby postaveny na základě právního titulu, když žalovaný zpochybňoval zjištěný skutkový stav a když svou právní argumentaci zaměřil na zpochybnění způsobu vypořádání od počátku neoprávněné stavby podle §135c obč. zák., vyšel dovolací soud z právního závěru, že předmětné stavby jsou stavbami od počátku neoprávněnými, neboť byly postaveny na pozemku žalobců bez právního důvodu. Vzhledem k tomu se dovolací soud zaměřil na přezkum toho, zda rozhodnutí soudů obou stupňů obstojí ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu ve způsobu vypořádání vztahu mezi stavebníkem a vlastníky pozemku.
Základním zákonem předvídaným způsobem pro vypořádání od počátku neoprávněné stavby je odstranění této stavby. Z §135c odst. 2 obč. zák. ovšem vyplývá, že nelze nařídit odstranění stavby tam, kde to není účelné. Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit objektivně, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak, zda stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří, a teprve dodatečně podle geodetického zaměření a podle provedené opravy zjistil opak. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula. Nelze předvídat všechny okolnosti, které bude nutno při rozhodování o neoprávněné stavbě vzít v úvahu. Soud musí pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a vzniklou situaci komplexně zhodnotit [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002 (uveřejněný pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Jelikož řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, soud není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř.); pokud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z §135c obč. zák. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1977/2004 (uveřejněný pod č. C 3704 v Souboru )].
Podle §135c odst. 3 obč. zák. sice může soud vypořádat vztah mezi vlastníkem stavby a stavebníkem i tím způsobem, že ve prospěch vlastníka stavby zřídí za náhradu věcné břemeno, ovšem omezení vlastnického práva vlastníka pozemku zřízením věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá, a to tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Při řešení situace, která nastala v důsledku zřízení neoprávněné stavby, je tedy třeba brát do úvahy především ochranu práv vlastníka pozemku, do jehož práv bylo neoprávněně zasaženo; to vyplývá jak z čl. 11 odst. 4 Listiny, tak i z konstrukce §135c obč. zák., zejména z pořadí, v jakém zákon uvádí vypořádání neoprávněné stavby, a konečně z principů, na kterých je založeno občanské právo, které poskytuje ochranu tomu, do jehož práv bylo bez právního důvodu zasaženo proti tomu, kdo takto do práva zasáhl. Vznikne-li v důsledku neoprávněného zásahu do práva újma, měl by ji nést především ten, kdo do práva neoprávněně zasáhl, nepodává-li se ze zákona opak [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99 (uveřejněný pod č. 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolací soud podotýká, že §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o zvoleném postupu vypořádání neoprávněné stavby přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008 (uveřejněný pod č. C 8291 v Souboru)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně uvedl, že přikázat stavby do vlastnictví žalobců nebylo dost možné ani účelné, protože „kromě jedné garáže se jedná o části staveb ve vlastnictví žalovaného a žalobci s tímto ani nesouhlasili“. O případném zřízení věcného břemene soud prvního stupně uvažoval pouze z důvodu, že stavba prvních garáží včetně první garáže žalovaného byla chybně založena družstvem a nebyl zde úmysl žalovaného stavět na cizím pozemku a tímto byli postiženi i další stavebníci této sekce družstva, a dále proto, že obě strany prezentovaly v průběhu řízení snahu své poměry uspořádat smírně, což se však nezdařilo. Soud vzal také v úvahu skutečnost, že žalovaný nevlastní žádné motorové vozidlo, garáže pro svou potřebu neužívá a pronajímá je dále třetím osobám, a proto by nebylo spravedlivé, aby soud prvního stupně omezil trvale žalobce v jejich vlastnických právech tak, aby žalovaný dále garáže pronajímal a měl z toho zisk. Rovněž i vzhledem k rozsahu zabrané plochy z pozemku žalobců, celkem 68 m 2 , se zřízení věcného břemene nejeví vůči žalobcům spravedlivým. Soud přihlédl i ke skutečnosti, že kromě části první garáže zasahující na pozemek žalobců v rozsahu 28 m 2 stavěl žalovaný další stavby proti vůli žalobců a přes zákaz vyslovený stavebním úřadem a soudem tyto stavby dokončil. Vzhledem k tomu soud prvního stupně zaujal závěr, že je namístě přistoupit k vypořádání odstraněním staveb na náklady žalovaného.
Odvolací soud shledal skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně správné. Ke způsobu vypořádání uvedl, že varianta přikázání staveb za náhradu do vlastnictví žalobců nepřipadá v úvahu za stavu, kdy žalobci s takovýmto způsobem vypořádání vyslovili nesouhlas. Zřízení věcného břemene ve prospěch toho, kdo neoprávněnou stavbu zřídil, je pak možné jen ve výjimečných případech. V daném případě žalovaným neoprávněně zřízené stavby zabírají celý pozemek parc. č. 4198/33 a téměř celý pozemek parc. 4198/44, a pokud by k těmto pozemkům bylo ve prospěch žalovaného zřízeno věcné břemeno užívání zastavěných ploch, zůstalo by žalobcům pouze „holé“ vlastnické právo bez možnosti jeho faktické realizace a vypořádání neoprávněné stavby by tak de facto znamenalo vyvlastnění pozemků žalobců. Bez významu není ani skutečnost, že žalovaný pro své potřeby garáže neužívá ani nikdy neužíval, nevlastní žádné motorové vozidlo, které by v některé z garáží mělo být umístěno. Proto soud shledal jediným přijatelným řešením odstranění předmětných staveb na náklady žalovaného. Tento způsob není v rozporu ani s kritérii pro vypořádání neoprávněné stavby obsaženými v ustálené judikatuře, neboť povahu a rozsah hospodářské ztráty vzniklé odstraněním předmětných garáží, nájezdů k nim a přístupového chodníku nelze považovat za nepřiměřené za stavu, kdy hodnota samotných staveb garáží není výrazně vyšší než hodnota pozemků, které jsou jimi zastavěny, žalovaný garáže ke garážování nikdy nevyužíval a nevyužívá, garáže zabírají téměř celé dva zmíněné pozemky žalobců a v případě druhé garáže žalovaný věděl, že staví na pozemku žalobců, a žalobci s podáním žaloby neotáleli nepřiměřeně dlouhou dobu.
Dovolací soud přezkoumal souladnost důvodů, pro něž soudy obou stupňů zvolily jako způsob vypořádání odstranění předmětných staveb, s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž neshledal, že by závěry soudů obou stupňů o zvoleném způsobu vypořádání byly zjevně nepřiměřené. Dovolací soud neshledal, že by soudy obou stupňů pominuly ve svém rozhodnutí některé podstatné kritérium, naopak srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, proč bylo v dané věci odstranění staveb jediným přijatelným řešením.
Na přiměřenosti závěrů soudů obou stupňů ničeho nemění ani dovolatelem uplatněné námitky. Konkrétně dovolací soud nespatřuje jako přiléhavou námitku, že žalobci postupovali vůči žalovanému šikanózním způsobem. Ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů vyplývá, že žalobci žalovaného upozornili na to, že staví na cizím pozemku, byli ochotni s žalovaným směnit pozemky pod předmětnými stavbami za předpokladu, že obdrží shodnou výměru, nač žalovaný původně v předběžné dohodě s žalobci přistoupil, avšak sám od realizace této dohody ustoupil. Žalobci legitimně hájili své vlastnické právo posléze i prostřednictvím žaloby, přičemž jak uvedl odvolací soud, s podáním žaloby nepřiměřeně dlouhou dobu neotáleli. Podle soudu prvního stupně se snažily o smírné řešení obě strany a nikoliv jen žalovaný. Soudy obou stupňů se také řádně vypořádaly s námitkou, že stavba první garáže žalovaného byla způsobena chybným založením první garáže v řadě.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani tvrzené vady řízení spočívající v údajné zmatečnosti a nevykonatelnosti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř. se při přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jinými slovy řečeno, pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku zásadního právního významu, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 1170/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 3173/2013 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz ); k ústavně konformnímu výkladu §237 a §241a o. s. ř. viz také nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) ].
Dovolatel však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení žádnou (třeba i ne zcela přesně formulovanou) otázku zásadního právního významu nevymezil, přičemž dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti dovolání sám formulovat, neboť tím by zjevně narušil zásady, na nichž stojí dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu nebyl dovolací soud oprávněn se tvrzenými vadami řízení zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného jako přípustné, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobcům obecně vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Jelikož se však žalobci k dovolání žalovaného nevyjádřili a z obsahu spisu se nepodávají ani jiné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, dovolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu