ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4523.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4523/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Českého rybářského svazu, z. s., se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 282/31, IČ 00443191, zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 36, proti žalovanému F. F. , zastoupenému JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, ul. Generála Svobody 17, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 3186/1992, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2015, č. j. 14 Cmo 34/2009-926, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č. j. 14 Cmo 34/2009-926, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2008, č. j. 14 Cmo 3186/1992-817, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. bod 1, deklarujícím vlastnictví žalobce ke sporným nemovitostem, potvrdil; a ve výroku III. uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud se zabýval jen právní otázkou v dovolání vytýčenou, a to problematikou dobré víry žalovaného a jejího pozbytí.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované – stejně jako další zde uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz ). Posouzení věci odvolacím soudem zjevně nepřiměřené není.
Rozsudek odvolacího soudu je ohledně posouzení okamžiku ztráty dobré víry žalovaného, že je vlastníkem nemovitosti, v souladu s rozsudkem dovolacího ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1176, na který dovolací soud odkázal již v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2299/2012. Dovolací soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, vyslovil právní názor: „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“. To samozřejmě nevylučuje, že držitel se mohl subjektivně cítit jako vlastník (např. platil daně z majetku, užíval a udržoval jej); jeho případná dobrá víra by tu nebyla dána objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem“. I když snad žalovaný si neuvědomil, jak tvrdí, všechny potřebné (zejména právní) souvislosti převodu, nelze považovat za nepřiměřený závěr, že si jich jako vedoucí pracovník měl být vědom. Stanoví-li zákon desetiletou vydržecí dobu, nelze považovat za formalismus, pokud soud nemá její podmínky splněny proto, že k jejímu uplynutí chybělo jen několik měsíců; opačný přístup by zanesl do posuzování lhůt nepřípustný subjektivismus a nejistotu. Ostatně tam, kde zákonodárce považuje prominutí části lhůty za přípustné, to v zákoně výslovně uvádí. Dovolací soud nespatřuje formalismus ani v tom, že odvolací soud vyšel z obsahu písemností doručených žalovanému soudem; ten sice tvrdí, že nebyly zohledněny další jednoznačné důkazy, není však zřejmé, o čem – snad kromě tvrzeného subjektivního přesvědčení žalovaného – měly svědčit.
Od tohoto právního názoru se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani v této věci. Z podání žalobce ze dne 14. 5. 1991, které bylo žalovanému (byť tehdy jen jako svědkovi) 4. 6. 2001 doručeno, vyplývá, že žalobce zpochybnil nabytí majetku společnosti Pstruhařství – SALMONIDES s. r. o., to znamená i nemovitostí později 30. 12. 1991 převedených touto společností na žalovaného. Lze podotknout, že soud prvního stupně nevázal nedostatek dobré víry žalovaného až na doručení písemností od soudu, ale na to, že žalovaný jako vedoucí hospodářského zařízení Českého rybářského svazu musel vědět, že dispozice s majetkem svazu byla neoprávněná (č. l. 820); tento závěr vztahuje nedostatek dobré víry již k době nabytí majetku. To, že druhý účastník neplatné smlouvy snad již neexistuje, nemůže mít na otázku vydržení práva vliv.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku není podle §237 o. s. ř. přípustné, a to ani proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, neboť k němu dovolatel ani žádnou právní otázku nepředestřel. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu