ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5053.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5053/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. Š. , zastoupené JUDr. Dagmar Slivkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Hradešínská 53, proti žalovaným: 1) MUDr. R. H., zastoupenému JUDr. Ivetou Sokolovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mládeže 1477/12, a 2) R. H. , o zrušení a vypořádání majetkového práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 429/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 36 Co 88/2013-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 826,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ivety Sokolové.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá nikdo z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. června 2013, č. j. 11 C 429/2010-87, zamítl žalobu na zrušení společného majetkového práva účastníků k členskému podílu, „týkajícího se bytu č. jednotky 1247/1 v 1. podlaží o velikosti 3+1 s přísl., I. kategorie, na adrese ul. Š. č. p. v P. – Ř., zapsaného na LV č. 7243 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro k. ú. Ř., obec P., okres P., s tím, že oprávněným a povinným ze společného majetkového práva k členskému podílu se určuje 1. žalovaný, který je povinen na vyrovnání podílu zaplatit žalobkyni částku 500 000,- Kč a 2. nezl. žalovanému částku 500 000,- Kč“ (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení částku 31 800,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.), a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 36 Co 88/2013-117, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé a ve výroku III. potvrdil, změnil jej pouze ve výroku II. tak, že se žalovanému 1) nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost chybně odvozuje z „§240a odst. 1“ občanského soudního řádu a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání majetkového práva došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 16. ledna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V daném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání nelze dovodit z obsahu samotného dovolání. Napadá především rozhodnutí soudu prvního stupně a poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, které však danou problematiku neřeší.
Výrazem ustálené soudní praxe je pak závěr odvolacího soudu, že pokud žalobkyně měla v úmyslu dosáhnout žalobou majetkového vyrovnání s žalovanými, nemohlo být návrhu tak, jak byl v tomto řízení koncipován, vyhověno. Žalobkyni nic nebrání v tom, aby se obrátila na soud, který rozhodoval v dědickém řízení po její matce, se žádostí o dodatečné projednání dědictví (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 1523/2000).
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu