ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.967.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 967/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Ř. , zastoupeného Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovanému O. Ř., zastoupenému JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem AK v Praze 2, Sokolská 60, o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 129/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2014, č. j. 14 Co 326/2014-437, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 980,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Jindry.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. května 2014, č. j. 5 C 129/2009-407, zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce v rozsahu ¾ a žalovaného v rozsahu ¼ k rodinnému domu č. p. v D. K. na stavební parcele číslo 19, dále ke stavební parcele číslo 19 o výměře 974 m 2 , k parcele číslo 28 o výměře 654 m 2 a k parcele číslo 29/1 o výměře 753 m 2 a zahradě číslo parcelní 43/2 o výměře 830 m 2 vše v k. ú. D. K. u S., evidované na LV číslo 144 pro k. ú. D. K., obec H. u pracoviště Katastrálního úřadu Plzeňského kraje v Domažlicích“ (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), kterému uložil povinnost vyplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 325 330,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalovanému odňal osvobození od soudního poplatku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. až VII.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 14 Co 326/2014-437, odmítl odvolání žalovaného do výroku V., ve výrocích I. až IV. a VI. a VII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle žalobce není dovolání přípustné, neboť žalovaným předložená otázka již byla dříve dovolacím soudem vyřešena.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné, stejně jako další označená rozhodnutí, na www.nsoud.cz) ]. Tomuto požadavku dovolatel nedostál.
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel řádně nevymezil přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel sice tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší „právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, resp. otázku, která byla předchozími soudy řešena v rozporu s hmotným právem“, a rovněž, že řeší otázku novou s možným judikatorním dopadem, konkrétně však neuvádí, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a neuvádí ani, od které ustálené rozhodovací praxe se měl při řešení této otázky odvolací soud odchýlit. Jeho námitky směřují zejména ke zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu o nedělitelnosti domu č. p. v D. K.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podstatná část dovolání obsahuje polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatele jsou nesprávné právní závěry důsledkem nesprávných či nedostatečných skutkových zjištění. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Zejména musí vyjít ze zjištění, že rozdělení nemovitostí „není dobře možné“, neboť by sice bylo technicky proveditelné, ovšem pouze při vynaložení rozsáhlých investic ve výši cca 384 681,- Kč (tj. v částce vyšší než jedna čtvrtina obvyklé ceny nemovitostí). V souvislosti s tím dovolatel předkládá vlastní skutková zjištění a dovozuje z nich rozdílné právní hodnocení věci. Zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod.
Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud nedodržel ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví zákonem stanovené pořadí. I v tomto směru většina dovolatelových námitek směřuje výlučně proti nedostatečnému skutkovému zjištění či neprovedení jím navrhovaných důkazů.
V otázce rozdělení společné věci – jakožto prvního a občanským zákoníkem upřednostněného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví – vychází Nejvyšší soud z ustálené judikatury potud, že úvahu odvolacího soudu o tom, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je či není rozdělení věci dobře možné, může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8060; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 25. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 769/10, uveřejněným na nalus.usoud.cz). K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud opakovaně přihlásil a lze je považovat za výraz ustálené soudní praxe (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 3648/2008 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 1511/2009, uveřejněné na www.nsoud.cz ).
Přezkum závěrů o reálné dělitelnosti věci ve vazbě na zjevnou nepřiměřenost úvah soudů v nalézacím řízení se vztahuje jak na posouzení samotné dělitelnosti předmětu spoluvlastnictví, tak i na úvahu kterému z dosavadních spoluvlastníků budou jednotlivé části dosud společné věci přikázány (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3357/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8276).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se uvádí, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. To, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“, není významné.
K tomu, kdy je reálné rozděleni věci dobře možné, se Nejvyšší soud (s odkazy na předchozí judikaturu) vyslovil např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , že „judikatura dovolacího soudu je ustálena ve výkladu dělení věci a nákladů (zvláště stavebních) s tím spojených ve smyslu §142 odst. 1 obč. zák. Objektivní hledisko nákladnosti případného dělení bylo vyloženo již starší judikaturou (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. ledna 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1968, pod pořadovým č. 61) tak, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou; stejný názor pak byl vyjádřen i v judikatuře současné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3425, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 892/2006 a sp. zn. 22 Cdo 960/2006, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ) a lze jej považovat za výraz ustálené soudní praxe.
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly posouzením, zda nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv a závěry, ke kterým dospěly, nejsou zjevně nepřiměřené.
Vyšly totiž ze zjištění, že dům č. p. v D. K. s hospodářským zázemím obsahuje pouze jednu bytovou jednotku, je napojen na studnu s čerpadlem, které je ve vlastnictví žalobce a na septik, který nelze rozdělit. Oddělení části obytného domu s hospodářským stavením a pozemky by s sebou přineslo zřízení dalších věcných práv, přitom by zůstaly společné zdi, krovy i střešní krytina a nevznikly by dvě samostatné rovnocenné stavby sloužící k bydlení. Vztahy mezi účastníky jsou přitom velmi narušené. Rozdělení domu, vedlejších staveb a pozemků by bylo technicky proveditelné pouze za pomoci nákladných stavebních úprav, které znalec vyčíslil částkou 384 681,- Kč, přitom hodnota spoluvlastnického podílu připadajícího na dovolatele činila v době vyčíslení nákladů na stavební úpravy částku 236 550,- Kč.
Tvrdí-li dovolatel, že se nalézací soudy nezabývaly jeho schopností zaplatit žalobci náhradu za spoluvlastnický podíl v případě přikázání nemovitosti jednomu ze spoluvlastníků, resp. nesprávně vycházely z předpokladu, že nemá dostatek finančních prostředků, a že ani žalobce dostatečně neprokázal svoji finanční solventnost, jde o další námitky do skutkových zjištění, jimiž se dovolací soud nemá možnost zabývat.
Nadto lze pouze poznamenat, že žalobce svoji finanční situaci a schopnost vyplatit dovolateli náhradu za jeho spoluvlastnický podíl osvědčil předložením dokladů o vlastnictví finančních prostředků na účtech, zatímco dovolatel tak po celou dobu řízení neučinil a dostatkem finančních prostředků se nijak neprokázal, a to ani v době, kdy navrhoval reálné rozdělení nemovitostí nebo jejich přikázání do vlastnictví.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu