ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1993.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1993/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dacube, s.r.o. , se sídlem v Brně, Mariánské náměstí 617, PSČ 617 00, IČO 28275683, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, PSČ 796 01, proti žalované INTERNATIONAL LOGISTIC GATEWAY s.r.o. , se sídlem v Přerově I - Městě, Seifertova 2834/33, PSČ 750 01, IČO 25892932, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 69 440 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 204/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2013, č. j. 7 Cmo 412/2012-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 037 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, PSČ 796 01.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. srpna 2012, č. j. 19 Cm 204/2010-229, zamítl žalobu o zaplacení 69 440 USD s 7,75% úrokem z prodlení od 6. srpna 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná se na základě objednávky žalobkyně ze dne 1. prosince 2009 zavázala obstarat přepravu zásilky – zboží zakoupeného u společnosti Amos Amerika Inc. za cenu 77 820 USD. Žalovaná přepravu zajistila, přičemž dne 3. prosince 2009 došlo při přepravě zboží na letiště v San Franciscu k loupežnému přepadení a odcizení části zakoupeného zboží v hodnotě 69 440 USD ke škodě žalobkyně. Před uzavřením smlouvy o zajištění přepravy zásilky, dne 27. listopadu 2009, zaslala žalobkyně žalované e-mail, ve kterém požadovala, aby zásilka z Fremontu byla pojištěna. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, jakou výši mělo činit pojistné plnění, a že by žalobkyně zaslala žalované pro forma fakturu. Mezi účastníky proběhla dne 4. prosince 2009 v ranních hodinách komunikace, z níž soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně věděla o tom, že zásilka před transportem pojištěna nebyla a že žalovaná sjednala pojištění až po jejím odcizení.
Tato zjištění soud prvního stupně posoudil tak, že došlo k uzavření zasílatelské smlouvy, aniž by však byla sjednána povinnost zásilku pojistit, neboť ze strany žalobkyně nebyly splněny předpoklady pro uzavření pojistné smlouvy. I kdyby bylo možno e-mail ze dne 27. listopadu 2009 považovat za objednávku pojištění, nelze hodnotit tento úkon žalobkyně jako určitý a pro svoji neurčitost je tedy i neplatný. Bylo prokázáno, že předpokladem pro platné uzavření pojistné smlouvy je pro forma faktura (resp. relevantní doklad), která specifikuje předmět pojištění, tedy hodnotu přepravovaného zboží a jeho druh. Tato pro forma faktura nebyla žalované zaslána. I když na straně žalované došlo k porušení jejích právních povinností, neboť až poté, kdy nastala škodná událost na zásilce, uzavřela pojistnou smlouvu týkající se této zásilky, aniž by o škodné události informovala pojistitele, není toto porušení v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené újmy žalobkyně. Příčinná souvislost mezi jednáním žalované a tvrzenou majetkovou újmou žalobkyně tak prokázána nebyla.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. února 2013, č. j. 7 Cmo 412/2012-291, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 69 440 USD s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. od 6. srpna 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a řízení odvolacího (výrok pod bodem III).
Odvolací soud zčásti zopakoval dokazování a doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Zjistil, že již 25. listopadu 2009 probíhala prostřednictvím programu Skype jednání mezi účastníky o zásilce z Fremontu, která nebyla prvním jednáním mezi účastníky, neboť souběžně jednali o předcházející zásilce z Everteku. Při skypové komunikaci dne 27. listopadu 2009 žalobkyně uvedla, že zásilku z Everteku pojistit nechce, ale zásilku další (z Fremontu) pojistit chce. Téhož dne žalovaná e-mailem potvrdila ujednání, že zásilku z Everteku pojišťovat nebude, pojišťovat bude až zásilku z Fremontu, jak bude aktuální. Dne 1. prosince 2009 žalobkyně žalované e-mailem sdělovala připravenost zásilky k vyzvednutí ve Fremontu dne 2. prosince 2009, s dotazem na cenu i s pojištěním. V návaznosti na informaci o odcizení zásilky se žalobkyně dne 4. prosince 2009 Skypem „ujišťovala“ o tom, že zásilka byla pojištěna a zda byla pojištěna na 110 %, přičemž žalovaná na to sdělila, že pojištění zajišťuje vždy při předání dokladů a informací o letu, ovšem dále sdělila, že zásilku téhož dne „navíc“ pojistila na 110 %. Z následující korespondence z 12. ledna 2010 až 15. února 2010 odvolací soud zjistil, že účastníci jednali o zajištění podkladů pro pojišťovnu. Žalovaná vyzývala žalobkyni k předložení objednávky přepravy a vyjádření k odsouhlasení ceny s pojištěním, s odkazem na e-mail ze dne 1. prosince 2009. Dne 3. března 2010 žalovaná informovala žalobkyni o neoprávněnosti jejího požadavku na náhradu škody, neboť jej pojišťovna nechce uznat, když zpětné pojištění není platné. Žalobkyni současně sdělila, že výslovně před realizací přepravy pojištění zásilky nesjednala. Dále soud zjistil, že v listině označené „Objednávka přepravy“ z 1. prosince 2009 je zboží specifikováno objemovou váhou s odkazem na přiloženou fakturu, datem nakládky a vykládky, předpokládanou cenou přepravy s uvedením, že je požadováno pojištění a toto pojištění bude připočítáno k ceně přepravy. Soud konstatoval, že z praxe zavedené mezi stranami ohledně způsobu a formy uzavírání smluv (neformálním způsobem: e-mailem, přes Skype), vyplývá, že k přijetí návrhu žalobkyně na uzavření zasílatelské smlouvy docházelo na straně žalované konkludentně, tedy zajištěním přepravy. Ze zjištění vyplývá, že ve vztahu k zásilce z Fremontu bylo mezi účastníky jednáno o jejím pojištění, žalobkyně, formou pro vztahy mezi účastníky obvyklou, požadavek na pojištění této zásilky vznesla a žalovaná jej akceptovala.
Žalovaná zásilku nepojistila, porušila tedy svoji smluvní povinnost a odpovídá za škodu, která v důsledku porušení povinnosti žalobkyni vznikla. Existence okolností vylučujících odpovědnost nebyla tvrzena ani prokázána. Nelze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně předložit pro forma fakturu, neboť toto zjištění dovodil z výpovědi svědkyně, v jejíž kompetenci byla přeprava silniční, nikoliv letecká. Z jiných důkazů taková povinnost zjištěna nebyla. V souladu s ustanovením §379 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), s ohledem na objektivní odpovědnost, se žalobkyně důvodně domáhá proti žalované náhrady škody ve výši odpovídající ceně odcizeného zboží.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění podmínek §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a dále otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolání odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení šest otázek hmotného práva, jejichž nastolení vyvolalo nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem:
1) zda s ohledem na znění ustanovení §603 odst. 3 obch. zák. lze povinnost zasílatele k pojištění zásilky sjednat ještě před uzavřením smlouvy nebo příp. následným pokynem příkazce, tedy i jinak, než v samotné zasílatelské smlouvě, neboť se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena;
2) zda lze při zohlednění §35 odst. 1 občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s §37 odst. 1 obč. zák. v rámci smlouvy sjednat platně závazek strany konkludentní akceptací návrhu, jenž není dostatečně konkrétní, resp. určitý, neboť se jedná o otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
3) zda lze platně sjednat závazek pojistit věc v případě, kdy osobě, která se k pojištění věci zavazuje, není znám předmět pojištění ani jeho hodnota, dále zda je možné takový závazek vůbec splnit a pokud ano, tak jakým způsobem, a aby dále vyřešil právní otázku, zda může dojít k porušení sjednané povinnosti k pojištění věci v případě, kdy osoba, která pojištění věci požaduje, nesdělí osobě, která se ke sjednání pojištění věci zavázala, včas potřebné údaje k pojištění věci, tedy předmět a hodnotu pojištění, neboť se jedná o otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny;
4) zda v případě, že je vznik škody dovozován z porušení povinnosti pojistit věc, se její náhrada posoudí dle §379 obch. zák. jako skutečná škoda odpovídající hodnotě věci při její ztrátě nebo odcizení, příp. hodnotě jejího poškození v případě poškození, nebo jako ušlý zisk, jehož výši je nutno určit podle toho, jaké plnění by se poškozenému od pojistitele v případě pojištění zásilky skutečně dostalo, neboť se jedná o otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu;
5) zda lze porušení povinnosti spočívající v závazku ke sjednání pojištění věci považovat ve smyslu §373 obch. zák. za příčinu vzniku škody na věci, kterou způsobila jiná osoba – přímý škůdce, neboť se jedná o otázku hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně;
6) zda lze dle §373 a násl. obch. zák. odpovědnost za škodu na ztracené nebo poškozené věci, kterou svým jednáním způsobila jiná osoba – přímý škůdce, přičítat osobě, která sice porušila povinnost nechat uvedenou věc pojistit, avšak sama ztrátu nebo poškození nepojištěné věci nezpůsobila, neboť se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
K otázce č. 1 dovolatelka uvedla, že s ohledem na znění e-mailových zpráv z 1. prosince 2009 je jasné, že žalobkyně neprojevila dostatečně určitě vůli, že požaduje nechat zásilku pojistit a žalovaná neprojevila vůli takový závazek převzít. Předcházející komunikace nemůže být relevantní, neboť se jedná o komunikaci z doby před uzavřením zasílatelské smlouvy a §603 odst. 3 obch. zák, stanoví, že zasílatel je povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud byl názoru, že závazek zasílatele k pojištění zásilky lze sjednat i před samotným uzavřením zasílatelské smlouvy. Dovolatelka tento právní názor považuje za nesprávný, přičemž nesprávnost spatřuje v tom, že odvolací soud na skutkový stav nesprávně aplikoval §603 odst. 3 obch. zák., když dovodil sjednání závazku žalované ke sjednání pojištění, ačkoliv takový závazek nebyl dohodnut v zasílatelské smlouvě samotné, nýbrž o něm bylo jednáno pouze před uzavřením samotné smlouvy. Dle dovolatelky nelze sjednat závazek k pojištění zásilky jinak, než v zasílatelské smlouvě. Takový závazek musí existovat v okamžiku vzniku smlouvy a není možné, aby povinnost pojistit zásilku byla sjednána až po vzniku smlouvy nebo dokonce před uzavřením samotné zasílatelské smlouvy. Povinnost zasílatele k pojištění zásilky je dána pouze a jedině tehdy, pokud se tak strany dohodnou v zasílatelské smlouvě, tzn. nikoliv před jejím uzavřením, ani po něm, ale pouze v okamžiku uzavření samotné zasílatelské smlouvy. Proto ani v posuzovaném případě nebyla povinnost žalované pojistit zásilku sjednána.
K otázce č. 2 dovolatelka tvrdí, že ke konkludentnímu přijetí závazku sjednat pojištění zásilky nemohlo dojít už z důvodů uvedených v rámci argumentace k otázce č. 1. I pokud by byl e-mail z 27. listopadu 2009 objednávkou pojištění, nevyplývaly by z něj informace nutné ke sjednání pojištění (jaká rizika, jaká výše pojistného plnění, zda měla být zásilka pojištěna při letecké či i při pozemní přepravě). Žalobkyně tak svou vůli neprojevila dostatečně určitě. Neurčitý právní úkon je pak neplatný dle §37 odst. 1 obč. zák. S námitkou neurčitosti se odvolací soud nevypořádal, pouze poukazoval na konkludentní způsob uzavření smlouvy. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyplývá, že vzniku smlouvy konkludentním způsobem musí předcházet dostatečně konkrétní návrh (oferta), protože jen takový návrh může být akceptován konkludentně (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. 32 Odo 1412/2005, a ze dne 14. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 2613/2010), přičemž je zřejmé, že totéž platí také pro sjednání jakéhokoliv závazku v rámci smlouvy. Odvolací soud se tedy závěrem o platnosti závazku pojistit zásilku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K otázce č. 3 dovolatelka argumentovala tím, že žalobkyně nesdělila žalované, co je předmětem zásilky, jaká je hodnota zboží, nebylo tedy zřejmé, jaké zboží má být vůbec pojištěno. V jiných smlouvách mezi účastníky, ve kterých žalobkyně požadovala pojištění, žalobkyně toto pojištění výslovně požadovala a dodala patřičné podklady, zejména pro forma faktury, z nichž je možné zjistit předmět pojištění. Nutnosti předložit takový doklad si žalobkyně tedy musela být vědoma. V případě objednávky ze dne 1. prosince 2009 žalobkyně nesdělila žalované konkrétní složení zboží ani jeho hodnotu, ani nepředložila pro forma fakturu nebo jiný obdobný doklad specifikující zásilku, v důsledku čehož nemohla žalovaná zásilku pojistit. U žalované bylo zvyklostí k žádosti o pojištění přikládat fakturu s vyčíslenou hodnotou zboží, je to samotný předpoklad možnosti nechat zásilku pojistit. Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v případě letecké přepravy nebylo nutno předkládat pro forma fakturu. Není zřejmé, jaký vliv měl mít typ přepravy na nutnost předložení dokladu, z něhož bude zřejmé, jaké zboží má být pojištěno a jaká je jeho hodnota, neboť tyto informace jsou nutné pro sjednání pojištění bez ohledu na typ přepravy. K odcizení zásilky navíc došlo při silniční přepravě zboží na letiště, přičemž u silniční přepravy odvolací soud povinnost předložení pro forma faktury nezpochybnil.
Připuštěním sjednání povinnosti žalované pojistit zásilku bez předložení pro forma faktury žalobkyní odvolací soud zároveň připustil, že závazek zasílatele může být platně sjednán i v případě, kdy není znám předmět pojištění ani jeho hodnota.
Dle dovolatelky je možno pojistnou smlouvu k pojištění zásilky při přepravě uzavřít jen tehdy, pokud je pojistiteli sdělen předmět zásilky a jeho hodnota. Bez těchto údajů není pojistitel schopen sdělit, zda je ochoten zboží pojistit a jakou sazbou pojistného, přičemž výše pojistného je náležitostí pojistné smlouvy. Dle §37 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), lze pojistit věc, soubor věcí nebo jiný majetek vymezený v pojistné smlouvě. Nelze uzavřít majetkové pojištění bez specifikace pojištěného majetku (co do povahy a hodnoty). V případě, kdy žalovaná takové údaje neměla k dispozici, bylo sjednání pojištění nemožné a závazek ke sjednání pojištění nemohl být platně sjednán. V případě existence závazku k pojištění věci určitou osobou nemůže dojít k porušení povinnosti nepojištěním věci dříve, než jsou této osobě sděleny údaje potřebné k uzavření pojištění, neboť v této době nemůže být takový závazek splněn.
K otázce č. 4 dovolatelka uvedla, že žalovaný nárok nemá povahu škody skutečné, nýbrž ušlého zisku, jehož výši žalobkyně nijak nedoložila. Skutečná škoda znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001). Ušlý zisk je naproti tomu újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při pravidelném běhu věcí očekávat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1554/2009). Pro výši ušlého zisku je rozhodující, o jaký dosažitelný prospěch poškozený přišel.
V posuzovaném případě byl škodou ušlý zisk, jehož výše nezávisela na hodnotě odcizeného zboží, nýbrž na tom, jaké plnění by žalobkyně obdržela od pojišťovny, kdyby zásilka byla pojištěna. Otázkou výše plnění, na které by měla žalobkyně nárok dle pojistné smlouvy, se odvolací soud nijak nezabýval a v rozhodnutí se s ní jinak nevypořádal.
K otázce č. 5 dovolatelka argumentovala nedostatkem příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti žalované a vznikem škody. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 2204/2008, který se věnoval absenci příčinné souvislosti mezi nepojištěním věci vypůjčitelem a škodou vzniklou na věci, dospívá dovolatelka k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť nesjednání pojištění zásilky bylo posouzeno jako porušení povinnosti mající za následek vznik škody na straně žalobkyně jako příkazce, ačkoliv bylo judikaturou Nejvyššího soudu dovozeno, že porušení povinnosti osobou povinnou k pojištění věci nemůže představovat příčinu vzniku škody na majetku vlastníka a nemůže vyloučit odpovědnost přímého škůdce – v tomto případě odcizitele zboží.
Dovolatelka ovšem poukazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008, sp. zn. 32 Odo 1312/2005, ve kterém, dříve, než bylo vydáno výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolací soud ve věci nepojištění věci přepravcem dovodil, že příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody u žalobkyně by byla dána tehdy, pokud by podle smlouvy měla žalovaná pojistit přepravované zboží. V tomto rozhodnutí se soud nevyjadřuje ke škodě, kterou způsobil přímý škůdce, ani ke vztahu mezi škodou vzniklou na zásilce v důsledku jejího odcizení a škodou vzniklou v důsledku neobdržení pojistného plnění.
Otázka příčinné souvislosti mezi porušením pojistit určitou věc a vznikem škody v důsledku porušení povinnosti je tedy podle dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Dovolatelka dále poukazuje na to, že ve zmiňovaných rozhodnutích zůstává neřešen rozdíl mezi skutečnou škodou a ušlým ziskem z hlediska posuzování jejich předpokladů a určování jejich výše, příp. splatnosti.
K otázce č. 6 dovolatelka uvedla, že přičítání vzniku škody v důsledku odcizení zásilky třetími osobami zasílateli, který údajně porušil povinnost nechat zásilku pojistit, pokládá za nesprávné, neboť takové přičtení odpovědnosti za škodu osobě odlišné od třetích osob, které zásilku odcizily a škodu skutečně způsobily, nemá oporu v zákoně. Odpovědnost žalované by mohla přicházet v úvahu pouze za to, že tato škoda nebyla žalobkyni nahrazena, tedy že majetek již zmenšený se nerozmnožil v důsledku toho, že pojišťovna neposkytla žalobkyni žádné plnění. Příčinná souvislost mezi ušlým ziskem a porušením povinnosti žalované by byla dána jen tehdy, pokud by bylo prokázáno, že pojišťovna by byla povinna plnit, kdyby žalovaná zboží pojistila.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že zasílatelská smlouva byla mezi účastníky uzavřena jako výsledek kontraktačního procesu, který zahrnoval jednak komunikaci ústní (telefonickou), e-mailovou, jednak komunikaci prostřednictvím programu Skype. Na obsah smlouvy nelze usuzovat jen z objednávky ze dne 1. 12. 2009, ale i z ostatních projevů vůle, které účastníci učinili některým z výše uvedených způsobů ještě před odesláním samotné objednávky. Nutnost sjednat povinnost zásilku pojistit pouze v zasílatelské smlouvě ze zákona nevyplývá, není totiž vyloučené, aby vedle zasílatelské smlouvy smluvní strany uzavřely samostatnou dohodu, ve které si takovou povinnost sjednají. Nemůže obstát ani argument neurčitosti projevu vůle smluvních stran, neboť z provedeného dokazování vyplývá dostatečná určitost projevu vůle. Žalovaná si byla dobře vědoma povinnosti zásilku pojistit, což potvrzuje i skutečnost, že se pokusila zásilku pojistit dodatečně a po celou dobu žalobkyni ujišťovala o tom, že zásilka byla pojištěna.
Ohledně právní otázky č. 2 žalobkyně namítla, že formulace otázky je sugestivní, neboť předpokládá, že návrh na uzavření dohody o povinnosti pojistit zásilku byl neurčitý. Pokud by požadavek žalobkyně na pojištění zásilky byl skutečně nedostatečně určitý, měla žalovaná s vynaložením odborné péče dle §603 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §602 odst.1 obch. zák. tento nedostatek odstranit. Žalovaná tak však neučinila, neboť si byla vědoma, jaké zboží a za jakých podmínek má pojistit.
Rovněž právní otázka č. 3 mylně presumuje, že žalovaná neměla vědomost o hodnotě a předmětu zásilky. Takový závěr však nemá oporu v dokazování. I kdyby bylo pravdou, že žalobkyně měla žalované dodat podklady pro pojištění zásilky, měla žalovaná postupovat s odbornou péčí a tyto podklady si vyžádat.
Otázky č. 2 a 3 tak nejsou relevantní, neboť žalovaná v řízení netvrdila, že vynaložila úsilí k odstranění jí tvrzených nedostatků.
Ohledně právní otázky č. 4 žalobkyně nesouhlasí s tím, že žalovaný nárok by měl být posuzován jako ušlý zisk. Bylo prokázáno, že v případě uzavření pojistné smlouvy by žalobkyni vznikl nárok na pojistné plnění ve výši 110 % (100 % hodnoty zboží, 10 % tzv. „imaginární zisk“). Předmětem řízení byla pouze částka odpovídající odcizené hodnotě zboží, jakožto náhrada částky, kterou žalobkyně skutečně vynaložila na úhradu odcizené části zásilky. O ušlý zisk by se jednalo pouze tehdy, pokud by se žalobkyně domáhala i zaplacení částky odpovídající marži, kterou by žalobkyně obdržela v případě prodeje zboží zákazníkům.
K otázce č. 5 žalobkyně namítla, že žalovaná vychází z mylného předpokladu, že žalobkyně a odvolací soud spatřují příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a škodou vzniklou odcizením zásilky třetí osobou. Žalobkyně však dovozuje odpovědnost žalované dle §603 odst. 2 obch. zák – za škodu vzniklou při obstarávání přepravy. Žalobkyně se domáhá škody vzniklé tím, že jí nebylo vyplaceno pojistné plnění, což bylo způsobeno nedodržením závazku žalované zásilku pojistit. Nepojištěním zásilky došlo k porušení povinnosti. Škoda vznikla nevyplacením pojistného plnění, jakožto náhrady skutečné škody. Z provedených důkazů je zřejmé, že v případě pojištění zásilky by žalobkyni byla pojišťovnou nahrazena škoda, která jí vznikla odcizením. Je tedy dána i příčinná souvislost.
Otázka č. 6 je dle žalobkyně obsahově totožná s otázkou č. 5. Pochybením žalované nebyla škoda vzniklá odcizením zásilky nahrazena z pojistného plnění.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Na vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná replikou. Dle žalované je chybný názor žalobkyně v argumentaci k otázce č. 1, neboť v případě možnosti sjednat si pojištění zásilky v jiné smlouvě než smlouvě zasílatelské, ztrácelo by ustanovení §603 odst. 3 obch. zák. smysl. Smyslem předmětného ustanovení je tedy právě jasné vymezení, že povinnost zasílatele k pojištění zásilky lze sjednat pouze a jedině v zasílatelské smlouvě.
Argumentace žalobkyně k otázce č. 4 je dle žalované taktéž naprosto nepřípadná, neboť pojistné plnění je přínosem v budoucnu, a pokud k tomuto přínosu nedojde, jde o ušlý zisk, nikoliv o škodu skutečnou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dospěl přitom k závěru, že dovolání přípustné není, a to z následujících důvodů:
Dovolatelka namítá, že přípustnost dovolání je dána na základě šesti právních otázek uvedených shora.
Otázka č. 1 nezakládá přípustnost dovolání, neboť předpokládá situaci, která v posuzovaném případě nenastala, tj. sjednání povinnosti pojistit zásilku před uzavřením zasílatelské smlouvy, případně podání pokynu k pojištění až po uzavření smlouvy.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího žalovaná obstarala přepravu zásilky v okamžiku, kdy již věděla, že žalobkyně požaduje pojištění předmětné zásilky.
Dle §266 odst. 1 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Dle odstavce 3 téhož paragrafu se při výkladu vůle dle odstavců 1 a 2 vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.
Skutečnost, že v e-mailové objednávce nebyl uveden požadavek pojistit zásilku, je tedy podružná, neboť žalovaná z předchozí komunikace věděla, že žalobkyně pojištění zásilky vyžaduje a žalovaná tento požadavek akceptovala – projev vůle – objednávka – směřoval k uzavření zasílatelské smlouvy za podmínek dříve dohodnutých v komunikaci s žalovanou, tedy včetně povinnosti žalované pojistit zásilku.
Soud prvního stupně a odvolací soud zjistily, že k uzavírání zasílatelských smluv mezi účastníky docházelo konkludentně, obstaráním přepravy. Obstaráním přepravy v posuzovaném případě žalovaná tedy akceptovala ofertu žalobkyně se všemi jejími podmínkami. Povinnost sjednat pojištění zásilky tak byla součástí zasílatelské smlouvy.
Nad rámec věci Nejvyšší soud poznamenává, že §603 odst. 3 obch. zák. nijak nebrání sjednat povinnost pojištění zásilky v jiné než v samotné zasílatelské smlouvě. Jde o projev principu autonomie vůle jako jednoho z principů soukromého práva, na nichž stojí obchodní zákoník. Smyslem ustanovení §603 odst. 3 obch. zák. je dispozitivní vyloučení toho, aby příkazce požadoval pojištění jednostranným úkonem – pokynem v rámci smlouvy ve smyslu §602 odst. 1 obch. zák.
U otázky č. 2 dovolatelka předpokládá neurčitost návrhu ohledně závazku žalované pojistit zásilku. Sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005).
V situaci, kdy žalovaná akceptovala návrh na uzavření zasílatelské smlouvy obsahující požadavek pojistit zásilku, měla v souladu s §602 odst. 1 a §603 odst. 1 obch. zák. jednat s odbornou péčí, tj. postupovat tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy, které jsou zasílateli známé, resp. sjednat podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, které jsou zasílateli známé. Zájmem příkazce, o kterém zasílatel (žalovaná) věděl, bylo sjednání pojištění zásilky. V případě, že žalovaná neznala všechny údaje nutné k uzavření pojistné smlouvy, tj. zejména cenu zásilky, měla jako zasílatelka žalobkyni na nedostatečnost podkladů upozornit a vyžádat si doplnění. Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jejím následným chováním nebylo vyžádání podkladů ani upozornění na jejich nedostatečnost, po odcizení části zásilky naopak bez vyžádání dalších podkladů zásilku „navíc“ pojistila na 110 %. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán, nebylo povinností žalobkyně předkládat žalované tzv. pro forma fakturu. Nelze tedy než uzavřít, že posuzovaný právní úkon neurčitý nebyl, neboť žalovaná nijak nepochybovala o obsahu svých povinností pojistit danou zásilku, není tudíž splněn předpoklad pro řešení otázky nastolené dovolatelkou. Odvolací soud se tedy ani nemohl odchýlit od ustálené judikatury, nastolená právní otázka totiž není rozhodná pro řešení věci, nemůže tedy ani založit přípustnost dovolání.
Otázkou, která by zakládala přípustnost dovolání, není ani otázka č. 3. Pro tuto otázku platí totéž, co bylo uvedeno k otázce č. 2. Na řešení této otázky posuzovaná věc nestojí, neboť žalovaná se v rozporu s požadavkem odborné péče ani nepokusila o odstranění jí tvrzených nedostatků.
Rovněž otázka č. 4 nezakládá přípustnost dovolání. Ze zjištění odvolacího soudu (ohledně „zpětně“ sjednaného pojištění) vyplývá, že pokud by zásilka byla pojištěna, vznikl by žalobkyni nárok na pojistné plnění odpovídající 110 % hodnoty zásilky. Žalovaná částka odpovídá hodnotě odcizené části zásilky. Tato částka je nižší než 110 % hodnoty odcizené části zásilky. Výše náhrady škody, která by přicházela v úvahu, pokud by šlo o ušlý zisk, by tedy nebyla nijak menší než v případě náhrady skutečné škody. Otázka, zda jde o škodu nebo o ušlý zisk, není pro rozhodnutí ve věci významná, v obou případech by soud totiž přiznal žalobkyni žalovanou částku v její plné výši.
Nad rámec věci však Nejvyšší soud dodává, že výplata pojistného plnění v posuzované věci ve výši odpovídající skutečné škodě na věci neznamená rozmnožení majetku poškozeného, jde pouze o částku nahrazující skutečnou škodu, pojistné plnění v takovém případě pouze zabraňuje snížení hodnoty majetku, nijak ho nerozmnožuje. V případě, že pojistné plnění v případech obdobných posuzované věci není z různých důvodů vyplaceno, zůstává majetek poškozeného zmenšen, nikoliv nezvýšen – nejde tedy o ušlý zisk, nýbrž o škodu skutečnou.
U otázky č. 5 dovolatelka argumentuje rozporem v judikatuře dovolacího soudu. Tento rozpor je však pouze zdánlivý, závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2204/2008, totiž dovolatelka chybně interpretovala. Tato chybná interpretace mohla být způsobena i tím, že zaměnila osobu žalovaného ve zmíněné věci. Předmětem řízení v uvedené věci nebyla žaloba vlastníka zničené věci (vázy) na organizátora výstavy, který porušil svou povinnost pojistit vypůjčenou vázu, nýbrž žaloba vlastníka vázy na přímého škůdce (resp. na osobu odpovídající solidárně s ním – základní školu mající dohled nad žákem na výstavě). Nejvyšší soud tak nerozhodoval o nároku vlastníka vůči organizátorovi výstavy, který vázu nepojistil; nemohl tedy ani dojít k závěru, že není dán nárok žalujícího vlastníka vůči organizátorovi výstavy (z důvodu nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody na straně žalobce). Šlo o rozhodnutí ve věci, jejíž právní základ spočíval v aplikaci ustanovení §422 obč. zák. (odpovědnost mj. nezletilých). V tomto světle je třeba nazírat i na právní větu ze zmíněného rozsudku citovanou dovolatelem: „Okolnost, že vypůjčitel věc nepojistil, ačkoliv se k tomu vůči vlastníku zavázal, je sice porušením jeho smluvní povinnosti vůči vlastníku, avšak tato okolnost nepředstavuje příčinu vzniku škody a nevylučuje ani odpovědnost přímého škůdce.“ Nejvyšší soud tuto větu použil v tom smyslu, že procesní obrana přímého škůdce nemůže být úspěšně založena argumentací poukazující na porušení povinnosti pojistit věc ze strany třetí osoby, neboť porušení či dodržení povinnosti pojistit věc nemá vliv na způsobení škody přímým škůdcem. Zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu tedy není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2008, sp. zn. 32 Odo 1312/2005, dle kterého by „příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody u žalobkyně byla dána tehdy, pokud by podle smlouvy měla žalovaná pojistit přepravované zboží …, tj. pojistit majetek přepravce, tato povinnost se vztahovala na případ loupeže a žalovaná tuto povinnost porušila. Škoda by pak spočívala v tom, že žalobkyně, resp. vlastníci přepravovaného zboží by neobdrželi pojistná plnění a žalobkyně by byla povinna předmětnou částku uhradit vlastníkům zboží.“ Tato otázka tedy rovněž nezakládá přípustnost dovolání.
Otázka č. 6 již byla Nejvyšším soudem řešena – a to právě shora citovaným rozsudkem ze dne 27. února 2008, sp. zn. 32 Odo 1312/2005, na který dovolatelka sama poukázala. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, tato otázka tedy není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání.
Dovolání tedy není přípustné.
Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu