ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2317.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2317/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. P. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185/8, PSČ 140 00, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, PSČ 413 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 16 C 126/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2014, č. j. 54 Co 255/2014-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Naděždy Paškové, advokátky, se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, PSČ 413 01.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. února 2014, č. j. 16 C 126/2012-102, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 17. února 2012, bez spisové značky, jímž rozhodla v rozhodčím řízení ad hoc JUDr. Jitka Mothejzlíková jako jediná rozhodkyně ve sporu mezi žalobcem a žalovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 13. října 2009 uzavřena smlouva o dílo, v jejímž čl. XV se účastníci dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů a nároků, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, se řídí zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“). Dále se dohodli, že spor bude rozhodovat jeden rozhodce ad hoc, kterého bude jmenovat žalobce. Na základě tohoto ujednání žalovaný (D. Š.) jmenoval rozhodcem ad hoc JUDr. Jitku Mothejzlíkovou, advokátku a rozhodkyni, která funkci rozhodce přijala.
V řízení nebylo prokázáno uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o díle ze dne 13. října 2009, v němž bylo uvedeno, že rozhodcem pro rozhodování sporu bude jmenována JUDr. Jitka Mothejzlíková nebo V. M.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva sjednaná ve Smlouvě o dílo ze dne 13. října 2009 byla platně sjednána. Rozhodčí nález nezrušil ani z důvodu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jelikož v řízení nebylo tvrzeno, že by rozhodkyně nebyla způsobilá k výkonu funkce, a nebylo ani prokázáno, že by nebyla k rozhodování ve sporu povolána.
Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně podotknul, že by žalobě nebylo možné vyhovět z důvodu dle §33 zákona o rozhodčím řízení. V podání ze dne 1. března 2010 žalobce vznesl námitku podjatosti rozhodkyně JUDr. Jitky Mothejzlíkové a dále vznesl námitku nepříslušnosti rozhodkyně rozhodovat o finančních položkách, které se smlouvou o dílo nesouvisí. Jiné důvody, ve kterých shledává neplatnost rozhodčí smlouvy, žalobce neuvedl. Soud prvního stupně vyložil, že námitku podjatosti nelze podřadit ani pod jeden z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy dle ust. §31 odst. b) či c) zákona o rozhodčím řízení. Žalobce v rozhodčím řízení neuplatnil námitky, na kterých staví důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu ustanovení §31 písm. b) či c) zákona o rozhodčím řízení, ač nebylo prokázáno, že by mu v tom bránil nějaký objektivní důvod.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 54 Co 255/2014-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že výše nákladů činí 13 702,18 Kč, jinak rozhodnutí potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínkou uplatnění žaloby na zrušení rozhodčího nálezu je splnění podmínek dle §33 zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení se na posuzovaný případ vztahuje, neboť žalobce namítl neplatnost rozhodčí smlouvy, a to že rozhodkyně nebyla povolána k rozhodování dle zákona o rozhodčím řízení z důvodu neplatnosti dodatku č. 1 ke smlouvě. Podjatost rozhodkyně, kterou žalobce namítal, není důvodem podřaditelným pod ust. §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení. Nezpůsobilost rozhodkyně nenamítal ve vztahu k nároku rozhodnutému věcně, ale k nároku, ohledně kterého bylo rozhodčí řízení zastaveno (rozhodkyně o něm tedy nerozhodovala).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním. Dovolání je dle názoru žalobce přípustné, jelikož odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce neuplatnil řádně a včas svou námitku nepříslušnosti rozhodce ve smyslu §33 zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 29. prosince 2011.
V podání ze dne 1. března 2000 dovolatel formuloval svoje námitky proti projednání věci před rozhodkyní JUDr. Jitkou Mothejzlíkovou, konkrétně námitku podjatosti rozhodkyně a námitku nepříslušnosti rozhodkyně „ve věci rozhodování o finančních položkách, které se Smlouvou o dílo nesouvisí“. Dále dovolatel poukazuje na své podání ze dne 28. května 2010. V tomto podání měl zřetelně uplatnit námitku nepříslušnosti a podjatosti rozhodkyně.
Dovolatel především odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, dle něhož námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy včas uplatněná v rozhodčím řízení má za důsledek, že z hlediska §33 zákona o rozhodčím řízení se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly případně v této námitce skutkově popsány.
Při správné aplikaci §33 zákona o rozhodčím řízení měly soudy v tomto řízení dospět k závěru, že nedostatek arbitrability sporu uplatnil dovolatel včas a měl se touto námitkou řádně zbývat.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný navrhuje dovolání odmítnout, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a není založeno na otázce právního nebo procesního charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že žalobce neuplatnil řádně a včas svou námitku nepříslušnosti rozhodce ve smyslu §33 zákona o rozhodčím řízení.
Žalobce v prvním úkonu ve věci (limit stanovený v ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení) namítl podjatost rozhodkyně. Je tedy třeba posoudit, zda námitka podjatosti rozhodkyně (namítaná v souladu s §8 zákona o rozhodčím řízení) může být důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu. Dle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení je důvodem zrušení rozhodčího nálezu situace, že se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem. Otázce, zda může být podjatost rozhodce důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, se věnoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 3. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, a následně Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09, v němž byla ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta. Shodně se závěry v těchto rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na základě ustanovení §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu §4 zákona o rozhodčím řízení) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán rozhodčí smlouvou. Jak uvádí Ústavní soud v citovaném rozhodnutí, v rámci způsobilosti stát se rozhodcem se rozlišují podmínky obecně platné, jež představuje zletilost a plná způsobilost k právním úkonům, a podmínky zvláštní, mezi něž se řadí omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů, jimiž jsou kupříkladu inkompatibilita s funkcí soudce obecného či Ústavního soudu, státního zástupce nebo povinnost být zapsán na listině rozhodců, jestliže má rozhodovat rozhodčí soud (srov. Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 2. vydání. ASPI, Praha 2008, s. 179-181, obdobně též Klein, B., Doleček, M.: Rozhodčí řízení. ASPI, Praha 2007, s. 34-35).
Co se týče samotné podjatosti rozhodce, tu je nezbytné namítat okamžitě, jakmile se vyskytnou pochybnosti o jeho nepodjatosti (§8 a §12 zákona o rozhodčím řízení). V takovém případě je třeba postupovat podle §12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a podat návrh na soud, aby o vyloučení takového rozhodce rozhodl soud. Tento postup žalobce nezvolil a pouze namítal podjatost rozhodce jako důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.
Pokud dále dovolatel odkazuje na obsah podání ze dne 28. května 2010, není to pro posouzení přípustnosti dovolání podstatné, jelikož k novým skutečnostem, které byly předloženy v dovolacím řízení, se nepřihlíží.
Dovolatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011. Jeho závěry nelze na řešený případ použít. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že včas vznesená námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy má za důsledek, že z hlediska ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly případně v této námitce skutkově popsány. V řešeném případě ovšem žalobce v prvním úkonu ve věci nenamítl neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, ale namítal podjatost rozhodkyně, nikoli neplatnost rozhodčí smlouvy. Tuto námitku nelze vyložit jako námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, kterou by se mohl dál soud v řízení zabývat. Dále vznesl námitku nepříslušnosti rozhodkyně ve věci rozhodovat o finančních položkách, které se smlouvou o dílo nesouvisí. Tato námitka se ale netýkala sporu řešeného v rozhodčím řízení a ani touto námitkou nebyla napadena platnost rozhodčí doložky.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu