ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4108.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 4108/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUGUSTUS spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Na Zájezdu 1935/5, PSČ 101 00, IČO 49356160, zastoupené JUDr. Raem Uppaluri, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, proti žalované O2 Czech Republic a. s. (dříve Telefónica Czech Republic, a.s.), se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 158/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 314/2010-615, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 125 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Mokrého, advokáta, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2010, č. j. 37 Cm 158/2009-555, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby ji žalovaná zaplatila částku 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žalobkyni uložil, aby zaplatila Městskému soudu v Praze znalečné ve výši 90 090 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Žalobkyně se domáhala náhrady ušlého zisku, když škoda jí měla vzniknout tím, že žalovaná vypověděla komisionářskou smlouvu a žalobkyně tak na základě této smlouvy nezískala příslušné plnění. Komisionářskou smlouvu obě strany údajně uzavřely na dobu určitou, a proto ji nebylo možné vypovědět.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl v této věci v pořadí již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když jeho druhý rozsudek v pořadí byl co do částky 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. června 2009, č. j. 23 Odo 1787/2006-470. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zaujal názor, že dle jazykového projevu ve smlouvě její účastníci zcela jednoznačně vázali zánik závazkového vztahu na okamžik, kdy žalovaná přestane být organizací s právem emitovat karty, nikoliv na dobu, kdy přestane existovat typ telefonní karty, kterou žalovaná v době uzavření komisionářské smlouvy emitovala. Soudu prvního stupně bylo uloženo zkoumat, zda bylo v době uzavírání komisionářské smlouvy jisté, že žalovaná někdy pozbude právo emitovat karty, resp. zda vůbec takovým právem disponuje, případně zda bylo jisté, že žalovaná již nebude emitovat žádné telefonní karty. Pokud soud dospěje k závěru, že žalovaná disponovala právem emitovat telefonní karty a v době uzavření smlouvy bylo zřejmé, že toto právo v budoucnu jí zanikne, jen nebylo jisté, kdy se tak stane, pak je nutné posuzovat komisionářskou smlouvu jako smlouvu uzavřenou na dobu určitou, kterou nebylo možné platně vypovědět. V opačném případě nelze než uzavřít, že nelze zjistit okamžik, ke kterému má být smlouva podle jejího ustanovení článku VI bodu 1 ukončena, a tudíž se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kterou bylo možné platně vypovědět.
Soud prvního stupně doplnil dokazování a uzavřel, že v době uzavření smlouvy měla právní předchůdkyně žalované právo emitovat telefonní karty. Tímto právem do současné doby disponuje i žalovaná, přičemž není a v době uzavření komisionářské smlouvy nebylo zřejmé, zda toto právo jí v budoucnosti zanikne. Nelze stanovit určitou událost, ke které by žalovaná přestala emitovat telefonní karty, neboť bylo prokázáno, že je subjektem provozujícím síť veřejných automatů a k jejich provozu vydává i telefonní karty. Zánik by bylo možné vázat k zániku oprávnění žalované poskytovat komunikační služby. Tento zánik je však vázán na moment, jenž možná v budoucnu nastane, ale není zřejmé kdy. S ohledem na závěr Nejvyššího soudu se proto jednalo o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kterou bylo možno vypovědět v souladu s ust. §668 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 314/2010-615, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II, změnil jej ve výroku pod bodem III (o náhradě nákladů řízení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž upozornil na to, že doplněním dokazování soudem prvního stupně nedošlo k takové změně skutkového stavu, která by bránila aplikaci právního názoru dovolacího soudu na posuzovanou věc. Po právní stránce se odvolací soud zcela ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, když upozornil na to, že je rovněž vázán právním názorem dovolacího soudu a zdůraznil, že bylo-li prokázáno, že komisionářská smlouva byla platně ukončena, pak není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí ve věci má zásadní význam podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle dovolatelky došlo k porušení kogentních ustanovení §263, §266 a §268 obch. zák., jakož i práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně s odkazem na vázanost právním názorem dovolacího soudu nevyhodnotil nové výslechy svědků řádně. Došlo rovněž k porušení ustanovení §243d o. s. ř. v souvislosti s §226 o. s. ř. Provedením těchto důkazů se totiž podstatně změnil skutkový základ sporu. Podle dovolatelky nelze provedené důkazy vyložit jinak, než tak, že statutární zástupci žalované vědomě vyloučili právní odbor ze zapracování připomínky žalobkyně, že smlouva má být podle ústní dohody uzavřena na dobu deseti let a vzali na sebe riziko následků.
Odvolací soud měl dle dovolatelky věc zhodnotit i z hlediska toho, zda případně neplatná smlouva nezakládá nárok dovolatelky na náhradu škody s přihlédnutím k §268 obch. zák.
V posuzované věci neměl být aplikován §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka v textu odkazuje na svá předchozí podání, přičemž připojila svá podání z 19. listopadu 2009 a 1. dubna 2010. Dovolatelka upozorňuje na to, že §266 a §268 obch. zák. jsou kogentní. Důvodová zpráva k §266 obch. zák. uvádí, že přebírá úpravu obsaženou v „Úmluvě OSN o smlouvách (Vídeňská úmluva)“ (pozn.: správně „Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží“) vyhlášené pod č. 160/1991 Sb. Veškeré učebnice obchodního práva zdůrazňují, že obchodní právo přikládá větší váhu vůli než projevu. Dovolatelka odkazuje na „učebnici prof. Eliáše Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, IV. vydání, z roku 2007, kapitola §3 str. 45; učebnici Obchodní právo prof. Ireny Pelikánové, vyd. ASPI Wolters Kluwer, 2009, str. 166; učebnici Praktikum teorie práva od prof. Gerlocha a kol., vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 104-105“. Dovolatelka upozorňuje na čl. 10 Ústavy, který zakotvuje aplikační přednost vyhlášených mezinárodních smluv před zákonem. Zejména z posledně uvedeného důvodu má za to, že závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 30. června 2009, č. j. 23 Odo 1787/2006-470, nemohly zavazovat podřízené soudy.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť právní otázky týkající se příslušných ustanovení obchodního zákoníku již byly v praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka se nadto přípustností dovolání vůbec nezabývala. Žalovaná zdůraznila, že veškeré právní otázky týkající se této věci byly již řešeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, č. j. 23 Odo 1787/2006-470.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a obsahuje stanovené náležitosti, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v úvodu svého dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně a vyvozuje vlastní náhled na skutkový základ sporu. Zhodnocením důkazů soud činí skutková zjištění. Otázka správnosti skutkových zjištění však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud měl aplikovat §268 obch. zák., nezakládá tato námitka přípustnost dovolání, neboť v posuzované věci nešlo o neplatnost právního úkonu, nýbrž o výklad platného právního úkonu – smlouvy.
Názor, že v obchodněprávních vztazích se při výkladu projevu vůle nepoužije ust. §35 obč. zák. rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Aplikace ustanovení §35 obč. zák., konkrétně jeho odstavce 2, v obchodněprávních vztazích odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, Nejvyšší soud aplikoval §35 odst. 2 obč. zák. společně s §266 obch. zák. a vyjádřil názor, že podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, a že výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Stejný názor vyjádřil i v rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, rozsudku ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012, usnesení ze dne 7. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 433/2014, a v rozsudku ze dne 13. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1470/2012.
K tomu závěru nedospěl pouze senát č. 23 - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010.
Souběžnou aplikaci §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. obsahují či připouští i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, demonstrativně lze uvést rozhodnutí ve věcech spisových značek: 23 Cdo 320/2014, 29 Cdo 4008/2013, 32 Cdo 4818/2010, 29 Cdo 1898/2009, 29 Cdo 2104/2010, 29 Cdo 46/2015, 29 Cdo 2096/2014, 29 Cdo 3415/2013, 23 Cdo 2912/2014, 23 Cdo 751/2010, 23 Cdo 1841/2013, 29 Cdo 1285/2013, 29 Cdo 126/2013, 29 Cdo 1195/2012, 29 Cdo 1459/2012, 29 Cdo 3969/2013, 29 Cdo 140/2015, 29 Cdo 1368/2014, 29 Cdo 722/2013, 29 Cdo 2464/2012, 23 Cdo 73/2013, 23 Cdo 3562/2012, 23 Cdo 1166/2013.
Tento názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, obstál rovněž v ústavní rovině – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 3433/11.
Uvedenou konstantní rozhodovací praxi nemůže zvrátit ani argument dovolatelky o přednostní aplikaci Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (Vídeňskou úmluvou). Ten je totiž zjevně nesprávný, neboť podle čl. 1 odst. 1 Vídeňské úmluvy se tato úmluva použije jednak na smlouvy o koupi zboží, nikoliv na smlouvy komisionářské, jednak na smlouvy uzavřené mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech. Na posuzovanou věc tedy Vídeňská úmluva nedopadá.
Vzhledem k tomu, že ani podání, na která dovolatelka odkazovala, neobsahují odlišnou argumentaci k aplikaci §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák., než která je obsažena v dovolání, nelze usuzovat na závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 103 460 Kč (§1 odst. 2 věta první, §6 odst. 1, §7, a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 21 790 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř., §37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy celkem ve výši 125 550 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. května 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu