ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4627.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4627/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Rašelina a.s., se sídlem v Soběslavi, Na Pískách 488, PSČ 392 01, IČO 60071214, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 9,675.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 94/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 14/2013 – 383, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 14/2013 – 383, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. listopadu 2012, č. j. 45 Cm 94/2009 – 330, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2012, č. j. 45 Cm 94/2009 – 341, zastavil řízení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 278.264,- Kč (výrok pod bodem II) a vrátil žalobkyni poměrnou část soudního poplatku (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně řízení zastavil podle §96 o. s. ř., neboť žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním jednáním ve věci.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a přiznal žalovanému, který zastavení řízení nezavinil, náklady právního zastoupení [paušální odměnu advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 229.320,- Kč spolu s DPH ve výši 45.864,- Kč a náklady dle §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za osm režijních paušálů po 300,- Kč s DPH ve výši 480,- Kč].
Soud neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř., když dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro jeho použití. Podle tohoto ustanovení, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, soud nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že tyto mimořádné důvody lze spatřovat ve změně judikatury obecných soudů v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009 a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 14/2013 – 383, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud aplikoval oproti soudu prvního stupně §150 o. s. ř. V posuzovaném případě vzala žalobkyně žalobu zpět před prvním jednáním ve věci. Z úřední činnosti bylo odvolacímu soudu známo, že v obdobných případech byly žaloby proti žalovanému zamítnuty, neboť žalovaný nenesl odpovědnost za vznik škody, když postupoval na základě rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a nemohl předvídat neočekávanou změnu v rozhodovací praxi tohoto úřadu a jednal s tím, že orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek sděloval žalovanému, že není veřejným zadavatelem. Závěry soudů o tom, že žalovaný sice postupoval chybně, ale nelze mu přičítat odpovědnost za škodu, byly účastníkům známé až po podání žaloby, přičemž se odrazily ve zpětvzetí žaloby. Odvolací soud vzal v úvahu, že rozdílná stanoviska ÚOHS mohla u účastníků soutěžících o veřejné zakázky vést k přesvědčení, že je třeba investovat do zařízení, pracovníků a uzavírání návazných smluv, prostřednictvím kterých by mohli provádět lesní práce, aniž však vzali ohled na riziko spočívající v možném vyvolání soudních sporů neúspěšnými soutěžiteli.
Odvolací soud přihlížel k okolnostem uvedeným v předchozím odstavci, dále k tomu, že žalobkyně je podnikatelkou, které dle jejího tvrzení vznikla škoda porušením smluvní povinnosti žalovaným, a k tomu, že žaloba by byla zamítnuta. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši bezmála 280.000,- Kč by mohlo ovlivnit majetkovou situaci žalobkyně, podnikatelky, které podle ní vznikla škoda. Žalovaný jako státní podnik, jehož hlavní předmět podnikání je výkon práva hospodaření s lesy ve vlastnictví státu, který zabezpečuje dodavatelským způsobem, by měl v tomto případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením. Ve vztahu k žalovanému nešlo o ojedinělý spor, obrana žalovaného byla v těchto obdobných sporech shodná. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že v případě tohoto sporu šlo o věc značně složitou po skutkové a právní stránce. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky §150 o. s. ř. Z téhož důvodu nepřiznal žalovanému ani náhradu nákladů řízení odvolacího.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním ze dne 22. července 2013. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění podmínek §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení stojí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně otázky nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému s odůvodněním, že dopad tohoto nepřiznání do jeho majetkové sféry bude méně závažný než dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry procesně neúspěšné žalobkyně s odkazem na §150 o. s. ř. za situace, kdy oba účastníci jsou právnické osoby podnikatelé. Tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena.
V případě, že by některé rozhodnutí dovolacího soudu bylo možno aplikovat na uvedenou otázku, uvádí žalovaný, že uvedená otázka má být posouzena jinak.
Žalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, ve kterém Ústavní soud došel k závěru, že „je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.“
Dle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně vyložil předpisy vztahující se k problematice přiznání práva na náhradu nákladů řízení, což mělo za následek chybné rozhodnutí.
K nesprávnému právnímu posouzení došlo dle žalovaného zejména proto, že odvolací soud uplatnil ustanovení §150 o. s. ř., když:
a) vyhodnotil, že dopad povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení by byl v její majetkové sféře závažnější, než nepřiznání této náhrady ve sféře žalovaného; odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně jako podnikatel nese riziko z rozhodnutí, zda se bude svého údajného nároku domáhat soudně;
b) přihlédl k tomu, že žalobkyně je podnikatelem, kterému vznikla škoda údajným porušením smluvní povinnosti žalovaným, aniž by toto bylo prokázáno;
c) přihlédl ke skutečnosti, že pokud by žaloba nebyla vzata zpět, byla by zamítnuta, což je nelogický argument, který by spíše měl vést k opačnému závěru;
d) přihlédl k tomu, že žalovaný je státním podnikem provádějícím lesní práce výhradně dodavatelským způsobem, měl by proto v tomto konkrétním případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením;
e) rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním jednáním ve věci; tento argument nemůže obstát, protože každý svědomitý účastník řízení má svou obranu připravenou již před samotným jednáním ve věci;
f) vycházel ze skutečnosti, že obrana žalovaného byla ve více obdobných sporech shodná; byť tyto spory měly obdobný právní základ, každý spor měl vlastní složitý skutkový děj, který byl v rámci každého řízení nově vylíčen a podložen důkazy, pročež nelze mít za to, že jde o obsahově stejné kauzy; rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné, když z něj nevyplývá, jak odvolací soud k závěru o „obdobnosti sporů a obrany žalovaného“ dospěl.
Dle žalovaného bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání zakotvené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 1 Listiny a právo na šetření podstaty a smyslu ustanovení o mezích základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny.
Pod bodem 4.1 dovolání cituje žalovaný §142 odst. 1, §146 odst. 2 a §150 o. s. ř. s tím, že dle jeho názoru by k aplikaci §150 o. s. ř. mělo docházet pouze v ojedinělých případech, kdy je užití této výjimky beze vší pochybnosti opodstatněno.
Dále uvádí, že žalobkyně je právnickou osobou podnikatelem a jako taková má nést riziko plynoucí ze svých rozhodnutí. Takovými rozhodnutími jsou i rozhodnutí o tom, zda vymáhat své údajné nároky soudně. Pokud se vydá cestou soudního sporu, musí počítat s případným neúspěchem a tedy i s povinností hradit protistraně náklady řízení.
K tvrzené škodě, která měla žalobkyni údajně vzniknout, žalovaný uvádí, že žalobkyně tuto žádným relevantním způsobem neprokázala, když k dokazování ve věci nebylo vůbec přistoupeno pro zpětvzetí žaloby před prvním jednáním ve věci. Škodu údajně vzniklou žalobkyni tak nelze dle žalovaného mít za prokázanou a pouhé tvrzení o jejím vzniku a výši nemůže být v žádném případě důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. Stejně tak i zdůvodnění odvolacího soudu, že pokud by žaloba nebyla vzata zpět, byla by zamítnuta, považuje žalovaný za zcela zcestné, neboť žalobkyně by za žádných okolností neměla úspěch ve věci a v důsledku toho by měla žalovanému vždy plně hradit vynaložené náklady řízení. Žalovaný nemůže být postihován za to, že měl ve věci úspěch.
V extrémním rozporu s principy spravedlnosti by bylo, kdyby žalovaný, ač ve sporu 100% úspěšný, měl náklady řízení nést ze svého. V usnesení soudu prvního stupně byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 278.264,- Kč včetně DPH, nelze proto mít za to, že by nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovaného nijak neovlivnilo.
Žalovaný dále vyčísluje náklady odvolacího řízení – odměna dle §14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1 000 Kč + DPH 200 Kč, celkem tedy 1 200 Kč; náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání), tedy 300 Kč + DPH 60 Kč, celkem tedy 360 Kč. Celková výše nákladů řízení o odvolání činila 1 560 Kč.
Odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř. izolovaně, bez jakéhokoliv zohlednění §146 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný v důsledku svého procesního úspěchu legitimně očekával, že mu v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Postup v rozporu s takovým očekáváním může znamenat zásah do práva žalovaného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalovaný přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02. Odvolací soud napadeným usnesením porušil princip předvídatelnosti jako jednu ze zásad své činnosti.
Pod bodem 4.2 dovolání napadá dovolatel argumentaci odvolacího soudu založenou na tom, že žalovaný je státním podnikem a že by měl v tomto případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením, a že nepřiznání nákladů by jeho majetkovou situaci neovlivnilo a naopak uložení povinnosti žalobkyni by mohlo ovlivnit její majetkovou situaci.
Dle žalovaného není zřejmé, z jakých podkladů odvolací soud při hodnocení důsledků dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení vycházel, ani jakým způsobem postupoval. Pouhé povšechné konstatování o ovlivnění majetkové sféry žalobkyně a neovlivnění majetkové sféry žalovaného nelze považovat za postačující. Závěr odvolacího soudu je v tomto nepřezkoumatelný.
Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by nepřiznání náhrady nákladů řízení majetkovou situaci žalovaného nemělo nijak ovlivnit. Akceptace názoru, že, každý státní podnik, stát či jeho organizační složka, může plně nést náklady soudního řízení bez ohledu na úspěšnost ve sporu, by znamenala porušení práva na rovnost účastníků řízení a nastolení možnosti zahlcování soudů šikanózními či zjevně bezúspěšnými podáními. Dovolatel v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12. Postup odvolacího soudu byl v rozporu s právem na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, ale i s právem na legitimní očekávání zaručeným v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Rovněž došlo k zásahu do práva žalovaného na šetření podstaty a smyslu ustanovení o mezích základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Úmluvy.
Pod bodem 4.3 dovolání žalovaný napadá závěr odvolacího soudu ohledně shodnosti obrany žalovaného v obdobných sporech. Na obtížnost sporu nelze usuzovat jen z obtížnosti aplikace hmotněprávních předpisů, dalšími kritérii jsou složitost skutkových zjištění, množství prováděných důkazů, potřeba zajištění důkazů, stanovení taktiky vedení sporu s ohledem na stanoviska protistrany v průběhu sporu, hledání dalších možností uspokojení nároku apod.
Žalovaný dále uvádí několik rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, nález ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12), z nichž vyvozuje, že na typovost, případně obdobnost sporů vedených proti žalovanému z titulu náhrady škody dle §268 spojení s §373 a násl. obchodního zákoníku nelze v dané věci usuzovat. Spory měly sice obdobný právní základ, ale každý spor měl vlastní složitý skutkový průběh, který byl v každém sporu žalovaným nanovo vylíčen a podložen odlišnými důkazy. Byla zasílána početná vyjádření čítající stovky stran, tato vyjádření mají svá specifika a nelze proto jednoduše uzavřít, že se jedná o kauzy s obdobným obsahem.
Žalovaný je názoru, že podmínky pro uplatnění §150 o. s. ř. nebyly v posuzovaném případě dány, když:
- se nejedná o bagatelní spor, v němž by na jedné straně vystupoval stát, příp. organizační složka státu nebo jiná veřejnoprávní korporace,
- se nejedná o spor, v němž by výše náhrady nákladů řízení mnohonásobně převyšovala žalovanou částku, ani o spor ve věci spadající do pravidelné, rutinní činnosti žalovaného,
- naopak se jednalo o spor o bezmála 10 mil. Kč, v němž náhrada nákladů řízení je pouhým zlomkem žalované částky,
- se jednalo o problematiku skutkově i právně složitou, která zdaleka přesahuje běžnou právní agendu žalovaného,
- osoba povinná k náhradě nákladů je stranou žalující, nikoli žalovanou, přičemž k uložení povinnosti nahradit náklady řízení došlo v důsledku zpětvzetí žaloby, aniž by se soud kauzou věcně zabýval,
- osoba povinná k náhradě nákladů je právnickou osobou podnikatelem, která žalobu podala v přímé souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti a která musí sama nést rizika, která se s její podnikatelskou činností pojí.
Žalovaný dále upozorňuje na skutečnost, že vzhledem k obsáhlosti a detailnosti jeho podání, nelze usuzovat na to, že by šlo o podání hromadná, typová či o věci, v nichž by výše náhrady nákladů řízení několikanásobně převyšovala výši uplatňovaného nároku.
Závěrem svého podání dovolatel shrnul své argumenty, zdůraznil závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Po podání dovolání žalobkyně R-LES, a.s., se sídlem v Kaznějově, K Cementárně 536, PSČ 331 51, IČO 45351953 zanikla bez likvidace ke dni 13. června 2014 v důsledku fúze sloučením se společností Měšťanský pivovar Soběslav a.s., se sídlem v Soběslavi, Na Pískách 488, PSČ 392 01, IČO 63278081 a společností Rašelina a.s., se sídlem v Soběslavi, Na Pískách 488, PSČ 392 01, IČO 60071214, jakožto společností nástupnickou.
Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením §243b a §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. usnesením ze dne 19. února 2015, č. j. 23 Cdo 4627/2014 - 432, rozhodl, že v dovolacím řízení bude jako s žalobkyní pokračováno s nástupnickou společností Rašelina a.s., se sídlem v Soběslavi, Na Pískách 488, PSČ 392 01, IČO 60071214.
Žalobkyně se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013.
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, kterou dovolací soud dosud neřešil.
Důvodnost dovolání dovolatel spatřuje v naplnění podmínek §241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, když odvolací soud nesprávně vyložil předpisy vztahující se k problematice přiznání práva na náhradu nákladů řízení, což mělo za následek chybné rozhodnutí ve věci.
Po zjištění, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ Totéž se týká i otázek práva procesního.
Tomuto požadavku dovolatel vyhověl, když za dosud neřešenou otázku označil otázku nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému s odůvodněním, že dopad tohoto nepřiznání do jeho majetkové sféry bude méně závažný než dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry procesně neúspěšné žalobkyně s odkazem na §150 o. s. ř. za situace, kdy oba účastníci jsou podnikatelé - právnické osoby.
Dovolání je přípustné, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výklad §146 odst. 2 o. s. ř. není v tomto řízení sporným, je nepochybné, že účastník, který vzal zpět žalobu, procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž v daném případě, pokud by žaloba nebyla vzata zpět, je vzhledem k rozhodovací praxi soudů vysoce pravděpodobné, že by žaloba byla shledána nedůvodnou.
Výkladu §150 o. s. ř., resp. klíčového pojmu okolnosti zvláštního zřetele hodné, se v minulosti již věnoval Ústavní soud i odborná literatura (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s.; David, L., Hrušáková, M., a kol. Komentář Wolters Kluwer – Občanský soudní řád. 1. vydání Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009.).
Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.“
Zjednodušeně řečeno, porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud za takové další okolnosti považoval skutečnost, že žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním jednáním ve věci. Tímto žalobkyně pouze předcházela vzniku dalších procesních nákladů, které by byla povinna hradit, neboť si byla vědoma pravděpodobného neúspěchu v řízení. Zpětvzetí žaloby bylo pro žalobkyni výhodné už tím, že jí byla vrácena větší část soudního poplatku. Na náklady, které žalovanému do té doby vznikly, však nemůže mít zpětvzetí žaloby vliv a nejde tedy o okolnost, která by mohla znamenat, že přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému bylo vůči žalobkyni nespravedlivé.
Dalším argumentem odvolacího soudu byla skutečnost, že nešlo o ojedinělý spor, přičemž obrana žalovaného byla v těchto sporech shodná. Tuto skutečnost však žalovaný nemohl nijak ovlivnit, v situaci, kdy byl žalován, mu nezbylo než se procesně bránit. Pokud k takové obraně zvolil stejné argumenty jako v jiných případech, protože takové argumenty považoval za správné, tak mu tato skutečnost nemůže být na újmu. Situace by byla odlišná, kdyby šlo o shodnost více podání na straně žalobce, i v takovém případě by však bylo nutno, aby šlo o určitou „kvalifikovanou“ shodnost podání (typicky stovky až tisíce sporů, skutkově i právně jednoduché věci, stejný způsob vylíčení skutkového děje, často zjednodušená forma podání – např. návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, náklady řízení převyšující jistinu; viz dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). I kdyby shodnost podání na straně žalovaného mohla být okolností hodnou zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., nesplňovala by posuzovaná věc podmínku skutkové a právní jednoduchosti. Obdobnost obrany žalovaného, jaká byla v tomto sporu, s obranou žalovaného v jiných sporech, nemůže být důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř.
Odvolací soud rovněž přihlížel k tomu, že žalovaný, jako státní podnik, jehož hlavní předmět podnikání je výkon práva hospodaření k lesům ve vlastnictví státu, který zabezpečuje dodavatelským způsobem, by měl v tomto případě nést i riziko finančního dopadu sporu vedeného v souvislosti s jím vyhlášeným výběrovým řízením. Tento argument je zjevně nesprávný – žalovaný jako podnikatel zajišťuje svoji činnost způsobem, který považuje za nejvýhodnější, přičemž nemá povinnost tuto činnost zajišťovat sám. Zajišťování podnikatelské činnosti pomoci dodávek třetích subjektů nelze považovat za nezákonné ani za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, proto nemůže být žalovanému k tíži a ani nemůže mít za následek nespravedlivé přenesení nákladů řízení na žalovaného dle §150 o. s. ř.
Odvolací soud pochybil také při zohlednění skutečnosti, že uložení povinnosti žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši bezmála 280.000,- Kč by mohlo ovlivnit majetkovou situaci žalobkyně, která je podnikatelkou, které vznikla ztráta v důsledku rozsáhlé nerealizace již nasmlouvané zakázky. I kdyby odvolací soud zjišťoval finanční situaci žalovaného a výši údajně vzniklé škody na straně žalobkyně (což však neučinil), nemohly by být tyto okolnosti samostatnou příčinou aplikace §150 o. s. ř., neboť se týkají pouze majetkové sféry účastníků. Navíc nepřiznání nákladů řízení nepochybně ovlivňuje i majetkovou situaci státního podniku, který je účastníkem řízení. Tím se však odvolací soud nijak nezabýval. Státní podnik je právnickou osobou, která provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem na vlastní odpovědnost (§2 odst. 1 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů). Nelze vycházet z toho, že stát bude státnímu podniku kompenzovat nepřiznanou náhradu nákladů řízení (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dn e31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013).
Jestliže odvolací soud vzal v úvahu, že rozdílná stanoviska ÚOHS mohla u účastníků soutěžících o veřejné zakázky vést k přesvědčení, že je třeba investovat do zařízení, pracovníků a uzavírání návazných smluv, prostřednictvím kterých by mohli provádět lesní práce, aniž však vzali ohled na riziko spočívající v možném vyvolání soudních sporů neúspěšnými soutěžiteli, není toto způsobilé vést k uplatnění §150 o. s. ř., neboť jde o okolnost právního posouzení. Je na žalobkyni, aby zvážila možnou existenci rozdílného právního názoru a rizika z toho vyplývající. Je třeba přisvědčit dovolateli, že žalobkyně jako podnikatelka musí nést rizika svých rozhodnutí. Činnost ÚOHS nemohl žalovaný nijak ovlivnit. Není proto namístě, aby z důvodu pochybení tohoto třetího subjektu ve věci úspěšný účastník – žalovaný sám nesl svoje náklady řízení.
Jelikož nebyl dán důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud je proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu