ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.73.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 73/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Benešovská teplárenská společnost, s.r.o. , se sídlem v Benešově nad Ploučnicí, náměstí Míru 17, PSČ 407 22, identifikační číslo osoby 25013530, zastoupené Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 97/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2012, č. j. 7 Cmo 553/2011-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. srpna 2011, č. j. 20 Cm 97/2008-78, zamítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody proti jednateli žalobkyně. Tuto žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaný, jako jednatel žalobkyně, porušil svoji povinnost vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře tím, že nepostupoval podle smlouvy o budoucí zástavní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a městem Benešov nad Ploučnicí (dále jen „město“) dne 29. července 1998, když v rozporu s touto smlouvou neuzavřel jménem žalobce zástavní smlouvu ohledně nemovitostí – stavby č.p. se stavební parcelou č. 1023 v Benešově nad Ploučnicí s městem. Neuzavřením smlouvy došlo k porušení závazku, které bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 3,000.000,- Kč. Žalobkyně celou smluvní pokutu zaplatila městu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s rozsahem dokazováním provedeným soudem prvního stupně i s jeho skutkovými a právními závěry.
Zopakoval důkaz smlouvou o budoucí zástavní smlouvě ze dne 29. července 1998. Uvedl, že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi účastníky podle ustanovení §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která obsahuje i ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení §544 obč. zák. Článek III. této smlouvy považoval za nekonkrétní a neurčitý. Konstatoval přitom, že ani výkladem podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. nelze z tohoto článku dovodit, který z účastníků je povinen předložit druhému účastníku návrh zástavní smlouvy či který z nich a jakým způsobem má druhého účastníka k uzavření smlouvy vyzvat, resp. jak se budoucí zástavní věřitel dozví, že již a který den budoucí zástavce kupní smlouvu s vyznačením vkladu obdržel, a že mu tak a kdy vzniklo právo domáhat se uzavření zástavní smlouvy. Bez stanovení konkrétních podmínek, resp. práv a povinností účastníků smlouvy při uzavírání budoucí zástavní smlouvy, je dle názoru odvolacího soudu ustanovení čl. III. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě neurčité a v důsledku toho dle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. neplatné.
Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti i ustanovení článku IV. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě, když zde nejsou konkretizovány povinnosti, při jejichž porušení je budoucí zástavce (žalobkyně) povinen budoucímu věřiteli (městu) stanovenou smluvní pokutu zaplatit. Konstatoval tedy, že i ustanovení tohoto článku smlouvy o budoucí zástavní smlouvě je z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti neplatné.
Ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud uzavřel, že z akcesorické povahy zajištění závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Jestliže odvolací soud dovodil, že ujednání o založení hlavního závazku (čl. III. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě) je neplatné, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění. V důsledku toho je tedy neplatným i ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. IV. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě, a bylo by neplatným i v případě, že by bylo určité a srozumitelné.
Odvolací soud tedy uzavřel, že na základě neplatných ustanovení čl. III. a IV. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě nemohla žalobkyni vzniknout povinnost uzavřít s městem zástavní smlouvu ani povinnost zaplatit mu smluvní pokutu či její část. Pokud žalovaný, jakožto jednatel žalobkyně neuzavřel jejím jménem s městem na základě neplatného článku III. smlouvy o budoucí zástavní smlouvě předpokládanou zástavní smlouvu, nemohl a neporušil svou povinnost vykonávat působnost jednatele s náležitou péčí ve smyslu ustanovení §135 a 194 obch. zák., neporušil ani jinou právní či smluvní povinnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem o neurčitosti závazku uzavřít zástavní smlouvu. Dle jejího názoru není nutné, aby byl stanovený podrobný postup při uzavírání předpokládané budoucí zástavní smlouvy. Namítá, že pokud měly soudy pochybnosti o určitosti právního úkonu, měly se jeho výkladem zabývat. Dále se neztotožňuje se závěrem o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě.
Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatelky, jejichž obsahem jsou výhrady k absenci poučení soudem ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. Uplatňuje tím totiž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Vytýká-li dovolatelka nesprávné právní posouzení otázky (ne)určitosti ujednání o smluvní pokutě, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tímto nezakládá. Posouzení této otázky totiž nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, když je neplatné ujednání o založení hlavního závazku, přičemž by bylo neplatné i v případě, bylo-li by určité a srozumitelné.
Namítá-li dále dovolatelka, že se měl odvolací soud při pochybnosti o určitosti právního úkonu zabývat jeho výkladem, pak ani touto argumentací neotvírá otázku zásadního právního významu. Závěru odvolacího soudu o neurčitosti právního úkonu totiž předcházel (na rozdíl od mínění dovolatelky) jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) případně (v obchodních věcech) za použití §266 obchodního zákoníku. Odvolací soud tak postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002, ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 241/2010 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a ze dne 18. září 2012, sp. zn. II. ÚS 2371/11).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu