ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.1471.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 1471/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 1, proti žalované L. Z., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o 1.067.412,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 337/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2013, č. j. 12 Co 364/2012-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2013, č. j. 12 Co 364/2012-110, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. prosince 2011, č. j. 11 C 337/2007-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 1. prosince 2011, č. j. 11 C 337/2007-87, zamítl žalobu na zaplacení 1.067.412,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na procházce se dvěma psy uvolnila jednoho z nich z vodítka, a když se k nim po silnici blížil motocykl, pes vyběhl z chodníku do vozovky. Marně se pokusila ho zachytit, došlo ke střetu s motocyklem řízeným žalobcem, jenž jel v obci rychlostí 90 km/hod, v okamžiku kolize 75 km/hod. Žalobce utrpěl těžkou újmu na zdraví s trvalými následky. V trestním řízení byla žalovaná zproštěna obžaloby za skutek, spočívající v tom, že uvolnila svého psa z vodítka, a to z důvodu, že tento skutek není trestným činem. Okresní soud dospěl k závěru, že pokud by řidič motocyklu neporušil právní předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích a dodržel by povolenou rychlost 50 km/hod., byl by schopen střetu zabránit, neboť by mohl zastavit na vzdálenost 4,6 m od zvířete. Soud vzal v úvahu i místo, kde došlo ke škodní události, a klidnou povahu psa a dovodil, že žalovaná nemohla předvídat kolizi psa s dopravním prostředkem, k porušení její povinnosti dle §415 obč. zák. nedošlo, obecná prevenční povinnost (vést psa na vodítku) musí být v rozumném vztahu ke škodnému následku a základní povinnost chovatele zajistit zvíře k zabezpečení ochrany života, zdraví a majetku ostatních, nelze vykládat bez ohledu na okolnosti jednotlivého případu, což by vedlo k závěru, že žalovaná měla předvídat nejen účastníky provozu zákon dodržující, ale i ty zákon hrubě porušující.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. 12 Co 364/2012-110, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil ohledně jejich výše a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a s jeho právním posouzením. Zopakoval, že každý má povinnost dbát běžné míry opatrnosti, nejedná se však o bezbřehou povinnost předvídat a předejít veškerým možným škodám a vždy je třeba konkrétně posoudit, zda by dodržení prevenční povinnosti mohlo škodě, jež vznikla, zabránit. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi porušením povinné opatrnosti žalované a vznikem škody není příčinná souvislost, neboť žalovaná nemohla předvídat rozsah protiprávního jednání žalobce jako účastníka silničního provozu ve vztahu k účinku a jeho následku. Poukázal i na to, že k dopravní nehodě došlo na přehledné komunikaci, že s motocyklem dodržujícím stanovenou rychlost by ke kolizi nemohlo dojít a že žalovaná hodlala psa opět uvázat, avšak nemohla předpokládat přiblížení motocyklu v tak krátkém čase.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje podle §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázal na závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003, ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, a ze dne 29. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v rozporu. Zdůraznil, že nebýt uvolněného psa, k nehodě by nedošlo, žalovaná porušila povinnost předvídat chování psa, když jej nechala volně pobíhat po chodníku a spoléhala, že nevběhne na silnici; pokud svého psa nezabezpečila, porušila prevenční povinnost, jež je se vznikem škodného následku v příčinné souvislosti, která není vyloučena porušením jeho právní povinnosti, neboť jeho nepřiměřená rychlost nebyla jediná příčina vzniku škody, na střetu se spolupodíleli oba účastníci. Závěry znalce o jeho možnosti odvrátit střet se psem zastavením na silnici považuje za hypotetické. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů s tím, že nesouhlasí s názorem dovolatele, že by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukazuje na výsledek trestního řízení, jež bylo proti ní vedeno. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 4. října 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Otázkou odpovědnosti vlastníka či chovatele za škodu způsobenou chovaným zvířetem se dovolací soud z hlediska §415 a §420 obč. zák. opakovaně zabýval.
Ve smyslu §415 obč. zák. v obecné rovině je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně, což - za splnění dalších předpokladů – zakládá jeho občanskoprávní odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák., a to i v případě, že jeho jednání nedosáhlo intenzity trestného činu. Podle §415 a §420 obč. zák. se odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem posuzuje z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem a platí zde obecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinit se ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák.
Jak Nejvyšší soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, základní povinností vlastníka (případně toho, komu vlastník psa svěřil) je zajistit psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Forma prevenčního opatření směřujícího k zabránění možnosti způsobení škody není předepsána a záleží jen na něm. Jestliže se zdržuje se svým psem na veřejně přístupných místech, měl by tomu přizpůsobit výběr vhodných preventivních opatření či pomůcek. Pokud neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné škodlivé chování psa, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv měl a mohl předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může pes změnit své chování, a na možnost jeho nepřiměřeného a nebezpečného chování by měl být jeho majitel připraven. Jestliže se totiž rozhodl k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s tím souvisí, a obsah jeho prevenční povinnosti souvisí také s místem, kde se se zvířetem nachází (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007, rozsudek ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007, rozsudek ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003). Chovatel je povinen postarat se, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných může dojít. Takovým místem je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, rozsudek ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001, rozsudek ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007).
Rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je založeno na závěru, že žalovaná nemohla předvídat rozsah protiprávního jednání žalobce a že mezi porušením její povinné opatrnosti a vznikem škody žalobce neexistuje příčinná souvislost.
Otázka existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, avšak právním posouzení příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru odvolací soud pochybil, když zvažoval příčinnou souvislost mezi poškozením zdraví žalobce a povinností žalované předvídat nepřiměřenou rychlost jeho motocyklu blížícího se po vozovce. Nevymezil tedy správně z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu skutkové okolnosti, mezi nimiž se může jednat o vztah příčiny a následku.
Především samotná rychlost jízdy žalobce nevyvolala jeho pád, nýbrž rozhodující příčinou pádu bylo chování psa, který z chodníku nečekaně vběhl do vozovky „pod kola“ motocyklu. Porušení prevenční povinnosti žalované jako chovatelky psa, který v tu dobu byl pod jejím dozorem, spočívá v tom, že umožnila volný pohyb svého psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední blízkosti komunikace určené pro jízdu motorových vozidel, což je okolnost, bez níž by škoda způsobená na zdraví žalobce pádem na motorce nevznikla. Mezi povinnosti vlastníka či chovatele samozřejmě patří též povinnost předejít možnému nebezpečí vběhnutí psa na vozovku, jež slouží účastníkům silničního provozu. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že hlavní a rozhodující příčinou vzniku škody žalobce byl způsob jeho jízdy, překračující maximální povolenou rychlost v obci.
Pokud jde o výsledek trestního řízení, v něm je na zástupci žaloby důkazní břemeno o všech znacích skutkové podstaty trestného činu včetně zavinění a platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v občanskoprávním řízení není soud vázán zprošťujícím rozsudkem (§135 o. s. ř.) a provádí vlastní dokazování. Odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. je založena na tzv. presumovaném zavinění a důkazní břemeno o tom, že škodu nezavinil (že nejde ani o nevědomou nedbalost), má naopak žalovaný.
Vzhledem k tomu, že již samotná přítomnost psa na komunikaci sloužící dopravě je protiprávní, základ odpovědnosti žalované podle §420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti chovatele (§415 obč. zák.) je dán a pouze v rozsahu, v jakém se na vzniku škody či na zvětšení jejího rozsahu podílela nepovolená rychlost jízdy žalobce či další okolnosti na jeho straně, nese škodu částečně sám (§441 obč. zák.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu