ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.244.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 244/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. Ř. , b) J. Ř. a c) J. Ř. , všech zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalovaným 1) městu Šumperk , se sídlem úřadu v Šumperku, nám. Míru 364/1, IČO 00303461, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 1165/4, 2) Šumperské provozní vodohospodářské společnosti, a. s. , se sídlem v Šumperku, Jílová 2769/6, IČO 47674911, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, a 3) Vodohospodářským zařízením Šumperk, a. s. , se sídlem v Šumperku, Jílová 6, IČO 47674954, zastoupené JUDr. Kamilem Andree, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 22/43, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně prvního žalovaného, a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice na straně druhé žalované, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 88/2006, o dovolání prvního a druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, se mění tak, že žaloba se vůči žalovaným 1), 2) a 3) ohledně částek 48.000,- Kč pro každého z žalobců zamítá , jinak se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
II. Dovolání druhé žalované se odmítá .
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, ve výrocích o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 16 C 88/2006-544, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců po 240.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 20. 4. 2010, č. j. 16 C 88/2006-336, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 12 Co 293/2010-394, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně Mgr. A. Ř. dne 4. 10. 2005 při sekání trávy ztratila rovnováhu a spadla do nezabezpečeného lapače splavenin ve tvaru vybetonované kanalizační vpusti (dále též jen „lapač“). Na následky těžkého úrazu krční páteře 26. 7. 2006 zemřela a do řízení na její místo vstoupili manžel a oba synové. Lapač splavenin se nachází na pozemku ve vlastnictví prvního žalovaného, okrajové plochy u městského rekreačního lesa, v blízkosti domů a dvou komunikací. Vpusť obdélníkového tvaru je 5,5 metru dlouhá, v nejhlubší části měří 1,6 metru a ohraničena je pouze z jedné strany zábradlím. Na druhé straně je lapač nezabezpečen, svah nad ním je trvale zarostlý vysokou trávou a v tomto prostoru se nachází malý dolík s kovovým hrotem, vyústění šoupátkové soustavy náležející k vodovodní přípojce blízkého domu. Původní žalobkyně na stav lapače a nebezpečí z něj plynoucí bezúspěšně prvního žalovaného upozorňovala. Ačkoli byl lapač vybudován jako součást městské kanalizace, soud dospěl k závěru, že jde o samostatný vodárenský objekt, který se sice nenachází v inventárních seznamech druhé nebo třetí žalované, ale který byl roku 1965 předán do provozování Okresní vodohospodářské správě Šumperk, jejich právní předchůdkyni. Jeho vlastníkem je třetí žalovaná, provozuje jej druhá žalovaná. Obě zanedbaly jeho údržbu a porušily tak povinnost podle §8 (resp. §9) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Odpovědnost prvního žalovaného vyplývá podle §415 obč. zák. ze skutečnosti, že jako vlastník pozemku a vodovodní přípojky neučinil pro zabezpečení lapače a šoupátkové soustavy žádné opatření, ačkoli k několika úrazům zde již došlo a ačkoli na to byl opakovaně upozorňován. Všichni žalovaní v otázce odpovědnosti za údržbu a provozování lapače pouze odkazovali jeden na druhého. Případná spoluodpovědnost původní žalobkyně podle §441 obč. zák. je naopak vyloučena tím, že jako jediná si nebezpečí jasně uvědomovala a v rámci generální prevence prováděla sekání trávy i na tomto pozemku, aby lapač byl alespoň dobře viditelný. Příčinou jejího pádu bylo stoupnutí do nezajištěného dolíku s kovovým hrotem, avšak ke stejně devastujícímu zranění by došlo i tehdy, pokud by pád následoval po ztrátě rovnováhy jen na základě couvání při sekání trávy, jak sama před svou smrtí vypověděla. Protože ke smrti Mgr. Ř. došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěla pádem do lapače, každému z žalobců soud podle §444 odst. 3 písm. a) a b) obč. zák. přiznal jednorázové odškodnění za škodu usmrcením osoby blízké.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně a jejich hodnocení jsou správná, odpovídají obsahu spisu a tvoří logicky nerozpornou řadu. Odvolací soud v celém rozsahu akceptoval závěr, že předmětný lapač splavenin byl ve vlastnictví Okresní vodohospodářské správy Šumperk a vzhledem k jeho charakteru a historii se stal majetkem druhé žalované. Třetí žalovaná pak na základě smlouvy s druhou žalovanou vykonává jeho správu a obě dohromady zanedbaly jeho údržbu, v příčinné souvislosti s tím pak došlo ke smrtelnému úrazu původní žalobkyně. Odvolací soud také souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti prvního žalovaného podle §415 obč. zák., neboť věděl, že se na jeho pozemku nachází nezabezpečený lapač, ale neučinil žádná opatření, která by předešla škodám. Vlastník sice nemá povinnost zajistit úpravu pozemku, který není chodníkem, k bezpečné chůzi, ale nebezpečná místa, např. nezakryté jámy, musí odpovídajícím způsobem zabezpečit před přístupem, což v daném případě neučinil. Tím porušil svou prevenční povinnost, což platí nejen ve vztahu k pozemku, ale i k nezajištěné šoupátkové soustavě náležející vodovodnímu potrubí, jež se nachází na místě dolíku s kovovým hrotem, do nějž poškozená šlápla a který způsobil ztrátu její rovnováhy a pád do lapače. Ani odvolací soud neshledal spoluzavinění Mgr. A. Ř. podle §441 obč. zák., neboť žádné protiprávní jednání z její strany v průběhu řízení prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vzal v úvahu všechny okolnosti případu, včetně důvodů, které ji ke vstupu na pozemek vedly, proto je závěr o společné a nerozdílné odpovědnosti všech žalovaných za vzniklou škodu usmrcením ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadl první žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ve smyslu §237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) spočívá jak v tom, že první žalovaný prevenční povinnost neporušil a poškozená naopak ano, tak v tom, že vodovodní přípojka se zemní šoupátkovou soustavou je ve vlastnictví vlastníka domu, ke které vede. Pozemek, na němž se nachází lapač, je určen k plnění funkcí lesa, není nutno na něj z žádného důvodu vstupovat a nebylo prokázáno, že by byl užíván. Vzhledem k jeho umístění mezi dvěma komunikacemi to ani nebylo předpokládatelné, a první žalovaný tak nemohl prevenční povinnost podle §415 obč. zák. porušit. Mgr. Ř. poměry na pozemku znala dobře, vstupovala na něj a pohybovala se na něm léta a o nezabezpečené vpusti i jamce s hrotem věděla. Prokazatelně si tak byla vědoma hrozícího nebezpečí, měla tedy možnost předejít vzniku škody tím, že by na něj vůbec nevstoupila, případně se po něm pohybovala s náležitou opatrností. Jestliže tak neučinila, svoji prevenční povinnost porušila. Kromě toho v řízení nebylo vůbec prokázáno, jak poškozená do dané vpusti spadla, skutková zjištění odvolacího soudu tak neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Nakonec první žalovaný s odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítá, že vlastníkem vodovodní přípojky, jejíž součástí je i šoupátková soustava, musí být vlastník domu, který je na ni napojen, neboť byla zřízena už před rokem 1964. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že je zcela nefunkční. Není navíc zřejmé, na základě čeho odvolací soud dospěl k závěru, že jejím vlastníkem je první žalovaný. Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno tak, že se žaloba vůči prvnímu žalovanému zamítá.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala i druhá žalovaná, která přípustnost dovolání shledává také v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu, že třetí žalovaná je právní nástupkyní předchozí vlastnice předmětného lapače, je závěr nesprávný a nepodložený, neboť není jasně uvedeno, jaký konkrétní majetek přešel z jednoho právního subjektu na subjekt druhý. Nebylo prokázáno, že by se daný lapač stal součástí privatizačního projektu, nemohl se tedy stát vlastnictvím třetí žalované a druhá žalovaná pak jej ani nemůže na základě smlouvy s třetí žalovanou spravovat. Vzhledem k tomu navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření označují obě dovolání za nedůvodná, protože i když formulují právní otázky, je v nich především rozporováno hodnocení provedených důkazů. První žalovaný namítá, že původní žalobkyně se na vzniku škody sama podílela, byla to však právě ona, kdo prvního žalovaného na nebezpečí několikrát upozorňoval. Daný pozemek je sice určen k plnění funkcí lesa, přiléhá však těsně k obydlené části města, nachází se hned vedle pozemní komunikace a je zde proto zapotřebí počítat s větší frekvencí pohybu osob. Žalobci také nesouhlasí s námitkou, že vodovodní přípojka má být v majetku vlastníka domu, který je na ni připojen. Účelem zákona nepochybně není považovat za vlastníka toho, kdo přípojku nepoužívá, v tomto případě je nefunkční a k danému domu byla zřízena přípojka nová. Také závěr o vlastnictví lapače splavenin považují za správný. Navrhují proto, aby dovolání byla zamítnuta, jestliže budou shledána přípustnými.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 o.s.ř., shledal, že dovolání druhé žalované není podle §237 o.s.ř. přípustné. Dovolání prvního žalovaného je přípustné, neboť otázka odpovědnosti a spoluodpovědnosti za škodu usmrcením na základě porušení obecné prevenční povinnosti ještě nebyla za daných skutkových okolností v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Je však jen zčásti důvodné.
Podle §242 odst. 3 věta první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Namítá-li druhá žalovaná, že třetí žalovaná není právní nástupnicí předchozí vlastnice lapače splavenin, protože nebylo prokázáno, že by se daný lapač stal součástí privatizačního projektu, nesměřují její námitky proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolání tak nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. založit. Dovolatelka ostatně zcela opomíjí, že její odpovědnost za újmu na zdraví poškozené nebyla odvolacím soudem vyvozena přímo z vlastnictví lapače splavenin, ale ze skutečnosti, že jej spravovala na základě smlouvy s třetí žalovanou. Její námitky tak nerozporují smluvní poměr s třetí žalovanou, ale zpochybňují jen skutkové zjištění ohledně vlastnictví třetí žalované. Nejvyšší soud proto její dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody, vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva, tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle §415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční povinnost, kterou zákon v §415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný pod C 1021 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Na vlastníka pozemku jistě nelze v rámci prevenční povinnosti klást nepřiměřené nároky, přenášet na něj odpovědnost za vznik všech možných újem na životě, zdraví či majetku, takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za škodu. Jde-li o pozemek, který není komunikací, i když je k pohybu osob fakticky využíván, není ani povinen jej upravovat a přizpůsobovat bezpečné chůzi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, publikovaný pod č. 36/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Vždy je ale povinen postupovat při správě svého majetku natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, Soubor C 12509 a C 13635). Tato povinnost je zvýrazněna, jde-li o obec, tedy o veřejnoprávní korporaci, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele na daném území, ochrana a rozvoj jejich zdraví [srov. §2 odst. 2 a §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že na lesním pozemku ve vlastnictví prvního žalovaného se nacházel lapač splavenin (vybetonovaná kanálová vpusť) větších rozměrů, který byl pouze z jedné strany zabezpečen zábradlím, zatímco z druhé strany pozemek zarůstal travou, která nebezpečnou vpusť zčásti zakrývala. Předmětný pozemek, ačkoli šlo o okrajovou plochu u městského rekreačního lesa, se rozkládal mezi dvěma komunikacemi v bezprostřední blízkosti zastavěné části města a lidé se po něm mohli pohybovat. K několika zraněním kvůli špatně viditelnému lapači zde již došlo, ale první žalovaný byl i přes opakované upozorňování zcela nečinný. Neučinil v zásadě nic, čím by vzniku škody předešel, ačkoli ji mohl vzhledem k daným okolnostem předpokládat. Neučinil-li tedy první žalovaný žádná opatření, jimiž by alespoň zamezil v přístupu ke kanálové vpusti ze všech stran, aniž by pozemek musel jinak dále upravovat pro jeho obecné používání občany města, nepočínal si vzhledem ke konkrétním okolnostem dostatečně obezřetně, nedostál své povinnosti péče a ochrany obyvatelstva v městském území a odvolací soud správně dovodil porušení generální prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. (srov. též obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, Soubor C 13874). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že Mgr. Ř. se ujala výkonu preventivních opatření spočívajících v sečení trávy dobrovolně, o své vůli a bez domluvy s prvním žalovaným. V tomto směru tedy nejsou dovolací námitky opodstatněné.
Dovolateli však lze přisvědčit v jeho výhradách proti správnosti posouzení tzv. spoluzavinění poškozeného podle §441 obč. zák. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Vzhledem k tomu, že ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Soudy obou stupňů při posuzování spoluzavinění poškozené podle §441 obč. zák. zdůraznily, že Mgr. Ř. neporušila žádnou právní povinnost (ani povinnost generální prevence podle §415 obč. zák.), avšak nevzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti případu a nezvážily všechny skutečnosti. Původní žalobkyně si na rozdíl od žalovaných nebezpečí plynoucí z nezabezpečené vpusti uvědomovala a snažila se je poté, co na opakovaná upozornění první žalovaný nijak nereagoval, řešit tím, že chodila na pozemek sekat trávu, aby kanálová vpusť byla pro ostatní alespoň dobře viditelná. Nelze přitom přehlédnout, že tuto činnost vykonávala dobrovolně a bez dohody s kterýmkoliv ze žalovaných, přičemž nešlo o její pozemek ani o její lapač splavenin. Pohybovala se zde sama, bez patřičného zajištění a s plným vědomím, že se zde vpusť nachází, a měla tedy být při svém pohybu velmi obezřetná. Úraz vzniklý pádem do více než jeden metr hluboké vpusti tak byl nakonec zčásti též důsledkem jejího podcenění neschůdnosti terénu a blízkosti nebezpečného místa. Úvaha odvolacího soudu, že škoda usmrcením nebyla ani zčásti ve smyslu §441 obč. zák. způsobena jednáním poškozené, lze proto označit za zjevně nepřiměřenou. Dovolací soud při přihlédnutí ke všem v řízení najevo vyšlým okolnostem určil míru tzv. spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %.
Naopak námitka, že vlastníkem vodovodní přípojky, k níž náleží šoupátková soustava, musí být vlastník domu, který je na ni napojen, ačkoli ji vzhledem k její nefunkčnosti neužívá, není pro posouzení odpovědnosti prvního žalovaného podstatná. V řízení bylo sice prokázáno, že příčinou pádu poškozené do kanálové vpusti bylo stoupnutí do blízkého mělkého dolíku s kovovým hrotem, nacházejícím se v místě šoupátkové soustavy, avšak zároveň bylo zjištěno, že stejné zranění by utrpěla i tehdy, pokud by ke ztrátě rovnováhy došlo pouze při couvání v průběhu sekání trávy, jak nakonec vyplývá z její výpovědi učiněné ještě před úmrtím. Není tak rozhodné, jaká konkrétní příčina vedla k pádu do lapače, neboť odpovědnost za škodu usmrcením se vztahuje až k úrazu, který původní žalobkyně utrpěla, a protiprávnost na straně prvního žalovaného spočívá v porušení prevenční povinnosti zanedbáním péče o terén v blízkosti lapače a jeho celkovém nezabezpečení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud při posuzování spoluzavinění původní žalobkyně rozhodl nesprávně, a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. je tak naplněn. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§243d písm. b) o.s.ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o zaplacení náhrady za usmrcení podle §444 odst. 3 obč. zák. ve výši 240.000,- Kč každému z žalobců se vyhovuje pouze v rozsahu 80 %, tj. žaloba každého z žalobců na zaplacení 48.000,- Kč se zamítá. S ohledem na ustanovení §242 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přitom nebyl vázán rozsahem dovolání a rozsudek změnil i ve vztahu ke druhé a třetí žalované, neboť byla-li všem žalovaným uložena povinnost k náhradě škody podle §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně, jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání ve vztahu mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, č. 27/1999 Sbírky).
Dovolací soud nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto nákladový výrok II. rozsudku krajského soudu i II. rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a žalovanými zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu