ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2520.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2520/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) M. H., a b) L. M., obou zastoupených Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalovanému JUDr. Bc. M. K., Ph.D., advokátovi, zastoupeného JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, za účasti Generali Pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, IČO 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských 76/7, o 3 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 56/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2013, č. j. 44 Co 396/2011-220, ve spojení s doplňujícím usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2013, č. j. 44 Co 396/2011-227, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalovaném advokátovi domáhaly náhrady škody, kterou jim měl způsobit pochybením při zastupování v řízení o vyloučení jejich nemovitosti z konkursní podstaty úpadce.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. června 2011, č. j. 242 C 56/2009-183, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 21. července 2011, č. j. 242 C 56/2009-188, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 050 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni a) a částky 2 100 000 Kč žalobkyni b) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že podílové spoluvlastnice nemovitostí zapsaných na LV č. 763 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, a to žalobkyně a) z 1/3 a žalobkyně b) ze 2/3, poskytly tyto nemovitosti jako zástavu k zajištění pohledávky za Z. K. (dále jen „úpadce“) z úvěrové smlouvy ze dne 4. 2. 1992. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2004, č. j. 127 K 28/99-182, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2005, č. j. 2 Co 71/2004-231, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a žalobkyně byly výzvou správce konkursní podstaty ze dne 2. 6. 2004 vyzvány k vyplacení pohledávky nebo ke složení ceny věci s tím, že jinak budou jejich nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadce. Dopisem ze dne 13. 7. 2004 informoval správce konkursní podstaty žalobkyně, že jejich nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty z důvodu nevyplacení zajištěné pohledávky a nesložení ceny věci. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2004, č. j. 127 K 28/99-73, byly žalobkyně vyzvány k podání vylučovací žaloby, žalobkyně k tomu zmocnily žalovaného, který dne 10. 11. 2004 žalobu podal, následně byly žalobkyně vyzvány k odstranění vad a doplnění žaloby, a protože výzvě nebylo vyhověno, byla žaloba odmítnuta usnesením ze dne 4. 7. 2006 a v listopadu 2006 jim byl vrácen zaplacený soudní poplatek. Žalobkyně byly informovány správcem konkursní podstaty (sdělení z 2. 11. 2006) o odmítnutí vylučovací žaloby a o datu konání dražby nemovitostí, které nebyly k jeho předchozí výzvě vyplaceny. Nemovitosti pak byly vydraženy za 3 150 000 Kč. Žaloba ze dne 6. 3. 2007 na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce, kterou podaly žalobkyně, byla pro opožděnost zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 55 Cm 16/2007, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 9 Cmo 216/2008. Soud věc posoudil podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že případné pochybení žalovaného, který řádně nepokračoval v řízení o vylučovací žalobě, nemohlo vést ke škodě žalobkyň, neboť žaloba by stejně nebyla úspěšná, když zajištěná pohledávka nebyla celá promlčena, nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty, protože žalobkyně nevyplatily zajištěnou pohledávku ani cenu věci, správce konkursní podstaty postupoval v souladu s ust. §18 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších změn (dále jen „ZKV“) a žalobkyním dal možnost zabránit soupisu věcí. Pohledávka věřitele byla osvědčena ve výši 67 452 Kč a je na věřiteli, jakým způsobem se bude domáhat uspokojení.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 44 Co 396/2011-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) co do částky 22 484 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobkyni b) co do částky 44 968 Kč s příslušenstvím, co do částky 6 171,56 Kč ve vztahu k žalobkyni a) a co do částky 12 343,12 Kč ve vztahu k žalobkyni b) rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a ve zbývající části jej změnil tak, že základ nároku je dán, a rozsudek zrušil ve výroku o výši nároku, příslušenství a o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále zjistil, že žalobkyně udělily žalovanému dne 10. 11. 2004 plnou moc k podání vylučovací žaloby s tím, že účelem je získat čas potřebný k obstarání prostředků k vyplacení zástavy, když předtím je žalovaný advokát poučil o výplatě zástavy jako o jediném řešení. Odvolací soud uvedl, že omyl advokáta o tom, které prostředky či postupy naplňují zájmy klienta, není liberačním důvodem z odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou porušením jeho povinností podle §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Zástavní dlužník může uplatnit námitku promlčení jen v řízení o vylučovací žalobě, promlčení pohledávky neposuzuje správce konkursní podstaty, nýbrž konkursní soud, který právo věřiteli nepřizná, je-li promlčeno, a důsledkem je vyloučení věci ze soupisu. Povinností žalovaného bylo podat řádně vylučovací žalobu a v řízení uplatnit námitku promlčení závazku dlužníka, přičemž takto odůvodněná vylučovací žaloba by z důvodu promlčení zajištěné pohledávky byla úspěšná. Závěr soudu prvního stupně o nepromlčení pohledávky v částce 67 452 Kč je správný, ovšem žalobkyně měly možnost tuto pohledávku uhradit a vyloučení věci tak dosáhnout. Žalovaný jako advokát byl povinen žalobkyním poradit, aby nepromlčenou část pohledávky uhradily, v řízení nebylo zpochybněno, že by žalobkyně nebyly schopny částku 67 452 Kč zaplatit, soudu je obecně známá dostupnost drobných půjček a žalobkyně a) v řízení přiznala úspory přes sedmdesát tisíc korun. Žalovaný zmařil excindační žalobu žalobkyň, v důsledku toho žalobkyně pozbyly vlastnictví nemovitosti a již nemohly získat žádnou jinou kompenzaci. Vznikla jim tedy škoda ve výši obecné ceny nemovitostí v době přechodu vlastnictví na vydražitele. Částka 67 452 Kč však škodou není, neboť v této výši by žalobkyně musely zástavu vyplatit, odvolací soud tedy žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že základ nároku je dán, a do výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou otázkách hmotného práva, kterými se dovolací soud dosud nezabýval, popř. napadené rozhodnutí se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo již vyřešená otázka má být posouzena jinak, a to zda je nesprávným výkonem advokacie případ, kdy advokát klientům prezentuje relevantně vyargumentovaný právní názor, který se v pozdější soudní praxi ukáže jako nesprávný, a zda by byla vylučovací žaloba úspěšná za situace, kdy zástavní dlužníci nepodali, ač mohli, žalobu na popření pravosti pohledávky zástavního věřitele z důvodu jejího (příp. částečného) promlčení, když pohledávka pak byla konkursním správcem zcela uznána, soudem zjištěna a v rámci rozvrhu uspokojena. Dovolatel namítá, že postupoval přesně podle pokynů žalobkyň, které nechtěly v řízení o vylučovací žalobě pokračovat, jejich pokyn mu nepřišel nelogický, od počátku je upozorňoval, že vylučovací žaloba nemůže být úspěšná, a žalobu proto nedoplnil. V té době neexistovalo žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu se závěrem, že vylučovací žaloba na nemovitost může být úspěšná, je-li promlčeno zástavní právo k ní, a nebyl ustálen ani právní názor na otázku, zda se zástavní právo promlčuje. Vývoj judikatury v těchto věcech je popsán např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, v době poskytování rady (v roce 2004) neměl žalovaný tento právní názor k dispozici, podle stanoviska Nejvyššího soudu, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ani rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva nemá za následek vyloučení věci ze soupisu majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce, a teprve až rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, signalizovalo změnu v tom smyslu, že výsledek sporu o určení vlastnictví k nemovitostem může mít význam pro posouzení opodstatněnosti vylučovací žaloby. Z toho dovolatel dovozuje, že tím méně mohlo být promlčení části zajišťované pohledávky důvodem k úspěchu vylučovací žaloby. Namítá, že informaci o promlčení pohledávky nemohl mít z advokátního spisu, jak uvádí odvolací soud ve svém rozhodnutí, protože v době, kdy převzal právní zastoupení žalobkyň, neměl advokátní spis úpadce k dispozici. Závěr odvolacího soudu o úspěšnosti vylučovací žaloby po úhradě částky 67 452 Kč nepovažuje za správný, v době soupisu provedeného podle §27 odst. 5 ZKV byly splněny všechny podmínky pro sepsání nemovitosti do konkursní podstaty, částečné promlčení zajišťované pohledávky nebylo důvodem pro vyloučení věci ze soupisu, a v této souvislosti poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod číslem 2/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Opačný závěr byl obsažen teprve později v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Odo 749/2007 (správně „Cdo“), není v něm však řešeno částečné promlčení pohledávky. Dovolatel dále namítá, že vylučovací žaloba nebyla jediným způsobem, jak mohly žalobkyně uplatnit promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem, neboť žalobkyně přihlásily své pohledávky (podmíněné zpeněžením zástavy) do konkursu a několik měsíců předtím, než žalovaný převzal jejich zastoupení, měly možnost na přezkumném jednání dne 1. 7. 2004 popřít pravost pohledávky zajištěné zástavním právem, což však neučinily, promarnily tak tuto možnost, porušily tím prevenční povinnost a na vzniklé škodě nesou minimálně spoluúčast podle §441 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odpovědností advokáta za škodu způsobenou nesprávným právním názorem, se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je objektivní odpovědností bez zřetele na zavinění a jejími předpoklady jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínka, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, se posuzuje z hlediska §16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1743). Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nesprávném nebo nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení se posuzuje vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor, který je později soudem odmítnut, a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními nedostatky, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011). Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná nebo je soudy určitým způsobem již vyřešena, předjímal její budoucí řešení v judikatuře vyšších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10101, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobkyně zmocnily žalovaného, aby je zastupoval v řízení o vylučovací žalobě, přičemž jejich prvořadým zájmem bylo dosáhnout vyloučení jejich nemovitosti z konkursní podstaty úpadce. Dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že žalovaný advokát odpovídá za škodu vzniklou žalobkyním, neboť jim neposkytl řádně právní pomoc v řízení o vylučovací žalobě, ačkoliv byla reálná možnost úspěchu při uplatnění námitky promlčení a vyplacení nepromlčené části pohledávky. Povinností žalovaného jako advokáta ve smyslu §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, bylo tedy především podat řádně vylučovací žalobu a v řízení pokračovat, žalovaný však podal žalobu vykazující vady, které ani na výzvu soudu neodstranil. Přinejmenším tímto formálním pochybením porušil žalovaný své povinnosti advokáta, a to bez ohledu na to, zda byl přesvědčen o bezúspěšnosti žaloby, přičemž v důsledku tohoto pochybení bylo řízení o vylučovací žalobě zastaveno a žádná jiná možnost pro zabránění dražby nemovitosti poté již neexistovala.
Pokud dovolatel namítá, že vylučovací žaloba by nebyla úspěšná, neboť pohledávka zástavního věřitele ve výši 67 452 Kč nebyla promlčena a zástavní právo tak nebylo promlčeno, je třeba poukázat na to, že promlčení pohledávky a promlčení zástavního práva jsou dva odlišné instituty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2008, pod č. 123, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, publikovaný pod č. 142/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž v řízení o vylučovací žalobě je možno uplatnit jak námitku promlčení pohledávky, tak námitku promlčení zástavního práva zajišťujícího pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007, publikovaný pod č. 21/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 21/2010“). Názor dovolatele, že žalobkyně by v řízení o vylučovací žalobě nemohly úspěšně vznést námitku promlčení pohledávky, jestliže ji uznal správce konkursní podstaty a nepopřeli ji konkursní věřitelé, je v rozporu s uvedenou judikaturou a ani v předchozí době nebyl v soudní praxi takový názor zastáván. Naopak rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na opačném názoru, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (zejména R 21/2010), přičemž tento judikát vychází z dlouhodobé soudní praxe a nejedná se ani o rozhodnutí, jež by měnilo předchozí jiný ustálený právní názor.
Námitky dovolatele, že žalobkyně projevily vůli v řízení nepokračovat, že nebylo prokázáno, že byly s to uhradit nepromlčenou část pohledávky, že žalobu nedoplnil na základě jejich pokynu, že neměl informaci o promlčení zajištěné pohledávky z advokátního spisu apod. směřují proti skutkovým zjištěním, avšak námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolateli lze sice přisvědčit, že žalobkyně jako konkursní věřitelé mohly postupem podle §21 odst. 2 ZKV pohledávku při přezkumném jednání popřít, což neučinily, toto právo měl ovšem i správce podstaty (srov. §24 ZKV), avšak v době, kdy žalovaného zmocnily právě za účelem vyloučení jejich nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, již taková možnost nepřicházela v úvahu. Toto opomenutí popřít pohledávku by bylo zcela zhojeno v případě úspěchu v řízení o vylučovací žalobě (založené na námitce promlčení a vyplacení zbytku pohledávky), což bylo zcela zmařeno pochybením žalovaného a na tom se žalobkyně nepodílely. Proto z hlediska spoluzavinění žalobkyň na vzniklé škodě (§441 obč. zák.) není tato okolnost podstatná.
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení věci odvolacím soudem je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné. Proto dovolací soud dovolání dle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl (§243f odst. 4 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalobkyním náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2015
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu